Už víme, co je to dětský pořad

Vydáno:

Když se řekne dětský pořad, patrně nikdo z nás nebude na pochybách, že ví, o čem je řeč. Nemusíme být rodičem ani pedagogem, abychom v televizním vysílání nebo v kině rozpoznali film či jiný pořad určený dětskému divákovi. Přesto, když stojíme před úkolem definovat termín dětský pořad a jednoznačně jej mediálně-analyticky vymezit, není to zdaleka tak snadné.

Už víme, co je to dětský pořad
Mgr.
Vilma
Hušková
MBA
vedoucí Oddělení televize Analytického odboru, Úřad Rady pro rozhlasové a televizní vysílání
Předně si samozřejmě musíme položit otázku, k čemu je vůbec dobré nějak striktně
specifikovat a definovat okruh pořadů zaměřených na dětského diváka.
Taková definice je zcela nezbytná v okamžiku, kdy se rozhodneme, že přistoupíme k
regulaci televizního vysílání
právě v souvislosti s dětskými pořady, ve snaze nastavit určitou míru ochrany dětského diváka. Pochopitelně se tím nemíní ochrana před samotnými dětskými pořady, ale zpravidla ochrana před různými prostředky komerční komunikace, které dětský pořad doprovázejí a které usilují o získání dětského spotřebitele.
V současnosti zákon č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, obsahuje dvě zákonná ustanovení, která směřují k ochraně dětského diváka právě při sledování pořadu určeného dětem.
Dle ustanovení § 49 odst. 5 zákona č. 231/2001 Sb.:
Rozhlasové a televizní vysílání pořadů pro děti nelze reklamou nebo teleshoppingovými šoty přerušit více než jednou za každý plánovaný časový úsek v trvání alespoň 30 minut, pokud plánovaná doba trvání pořadu pro děti bez zařazení reklamy a teleshoppingových šotů přesahuje 30 minut. Během televizního vysílání pořadu pro děti nelze reklamu nebo teleshoppingové šoty uvádět na dělené obrazovce.
Zákon tímto způsobem přísněji upravuje možnost přerušování dětských pořadů reklamou, než jak je to dovoleno v případě vysílání pořadů, které nejsou zaměřené na děti. Zákon chrání děti také před
negativním komerčním vlivem pořadů s umístěnými produkty
(tzv. product placementem), když v ustanovení § 53a odst. 1 písm. a) zákona č. 231/2001 Sb. výslovně zakazuje, aby byly produkty umísťovány do pořadů pro děti.
Aby správní orgán, který je odpovědný za dohled nad dodržováním těchto zákonných ustanovení (Rada pro rozhlasové a televizní vysílání), mohl efektivně plnit svoji funkci, je nezbytné, aby ve vysílání jednoznačně identifikoval pořad určený dětem. Musí jej nejen rozpoznat, ale musí být při uložení sankce za porušení uvedených zákonných ustanovení rovněž schopen adekvátně argumentačně podložit, že se v daném konkrétním případě skutečně jednalo o dětský pořad, nikoli například o pořad rodinného charakteru.
Potřeba definice dětského pořadu byla formulována v nedávné době také v souvislosti s legislativní iniciativou, jejímž cílem bylo přijetí zákona, který by zcela zakázal, aby před a po dětských pořadech byla vysílána reklama, nebo by alespoň zakázal vysílání reklam na určité rizikové komodity, například na alkohol nebo na potraviny, které se podílejí na vzniku dětské obezity.
Po podobném zákazu rodičovská veřejnost volá již velmi dlouho a je nutno konstatovat, že
v řadě evropských zemí
byla vyslyšena. Například ve Švédsku je zcela zakázáno přerušovat pořady pro děti reklamou a také vysílat reklamu před a po dětských pořadech. Švédský zákon v tomto kontextu hovoří o divácích do 12 let věku. Norský vysílací zákon rovněž zakazuje reklamu během dětských pořadů a také obecně zakazuje reklamu mířenou primárně na děti.
Mnohé evropské země proto již mají dětský pořad ve své zákonné úpravě definován. Když v loňském roce Rada pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV) připravovala definici dětského pořadu, hledala inspiraci i v zahraničních zákonných úpravách a zjistila, že jednotlivé státy přistoupily k tomuto úkoly značně rozmanitě.
Různé definice kladou důraz na jiné
aspekty pořadu, které mají být pro dětský pořad signifikantní.
Rozdílný náhled panuje také v tom, do kolika let je vlastně dítě dětským divákem. V některých státech je rozhodnou věkovou hranicí 12 let (Slovensko), někde 14 (Německo) a například v britské definici, jíž se zakazuje
product placement
v dětských pořadech, 16 let. Převzít definici ze zahraničí se tak ukázalo nereálné, a proto se RRTV rozhodla nadefinovat pojem pořad pro děti speciálně pro Českou republiku. Je však nutno podotknout, že definice RRTV je jen výkladovým stanoviskem a nemá váhu zákona.
Když RRTV přistoupila k úkolu definovat dětský pořad, musela si zodpovědět dvě stěžejní otázky:
 
Jaký je věk diváka, kterého budeme považovat za dítě?
 
Podle jakých kritérií posuzovat pořad pro děti?
Při hledání odpovědi na první z otázek RRTV mohla vycházet z
definice dítěte
dle Úmluvy o právech dítěte, z občanského zákoníku, který určuje, kdy dítě dosahuje zletilosti, a ze zákona o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže, který rozlišuje dítě a mladistvého. Rovněž zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání rozeznává děti a mladistvé v ustanoveních, která zakotvují ochranu dětských diváků před možnými negativními dopady vysílání, přičemž povinnosti provozovatelů formulované směrem k dětem a mladistvým jsou v tomto zákoně zpravidla totožné.
RRTV si však od začátku uvědomovala, že ztotožnit věk dětského diváctví s hranicí počátku dospělosti by se míjelo se smyslem zákonné úpravy, chránící dětského diváka před komerčními tlaky zadavatelů reklam. Mladistvý je již schopen rozpoznat persvazivní techniky reklamy a jiných marketingových komunikačních praktik a také jim čelit. Oporu pro tento názor poskytl i samotný zákon o vysílání, který důsledně hovoří o pořadech pro děti, nikoli o pořadech pro děti a mladistvé. A přestože dospívající diváci ve vysílání jistě vyhledávají i pořady určené speciálně pro tuto věkovou kategorii, jedná se zároveň o diváky, kteří již emancipovaně konzumují pořady pro dospělé, včetně související komerční komunikace.
RRTV se proto rozhodla při hledání věkové hranice, která bude definovat období dětského diváctví, vycházet nikoli ze zákonných úprav, ale především z vývojové psychologie, přičemž zohledňovala emoční, percepční, kognitivní a sociální vývoj dítěte. Přestože je zjevné, že vývoj dítěte je individuální záležitostí, která je podmíněna řadou faktorů, je možné obecně konstatovat, že obdobím, kdy osobnost ztrácí charakter dítěte, je pubescence.
Jak uvádí RRTV ve svém stanovisku k definici dětského pořadu,
„v tomto období kognitivní vývoj dochází do fáze formálně logického myšlení. Dospívající je již plnohodnotně schopen přemýšlet o abstraktních fenoménech, jakými jsou například svoboda, spravedlnost. Uvažuje hypoteticky a kriticky. Názory a chování svého okolí hodnotí, stejně tak jako mediální obsahy. Vytváří si vlastní žebříček hodnot a chápe pojem morálky. Takový jedinec, přestože ještě není vyzrálou, dospělou osobností, již není ani dítětem.“
(Stanovisko RRTV, 2013).
RRTV tak dospěla k závěru, že dětský pořad je pořad, který oslovuje dítě před nástupem puberty, a za rozhodnou věkovou hranici, která určuje období dětského diváctví, zvolila
12 let.
Na druhou z nastolených otázek, tedy podle jakých kritérií posuzovat pořad pro děti, byla odpověď nalezena při využití
teoretických základů mediálních studií.
Zvolena byla taková kritéria, jejichž prostřednictvím je možné odhalit, zda pořad je atraktivní, srozumitelný a obsahově a formálně uzpůsobený pro diváky, jejichž zralost odpovídá úrovni osob mladších 12 let.
Zároveň musela být volena taková kritéria, která jsou aplikovatelná na celou šíři formátů pořadů (dramatické, edukační, zábavní, soutěžní, dokumentární, estrádní, ale například i pořady zpravodajské).
RRTV konstatovala, že při posuzování toho, zda je pořad koncipován pro diváka mladšího 12 let, musí být analyticky zohledňována následující kritéria:
1) Obsah – téma
Analýza zkoumá, zda audiovizuální produkt zpracovává téma, které je vhodné, srozumitelné a určené pro dětského diváka, zejména pak zda obsah audiovizuálního produktu cílí na dítě, ať již se záměrem jej pobavit, vzdělat či jinak oslovit.
2) Audiovizuální prostředky
Analýza zkoumá použité audiovizuální prostředky. Cílem analýzy je zjistit, zda práce s kamerou, střih, ozvučení, obrazové a zvukové efekty, hudba, triky a další technické a tvůrčí prvky jsou uzpůsobeny a podřízeny potřebám a zralosti dětského diváka.
3) Jazykové prostředky
Analýza zkoumá použité jazykové prostředky, zejména pak používaný slovník a formulace a také styl komunikace s divákem. Analýza zejména musí vyhodnotit, zda využívaný slovník je srozumitelný dětskému divákovi (zda není příliš odborný) či zda není vulgární a pro děti nevhodný.
4) Narace
Analýza zkoumá, jakým způsobem je obsah audiovizuálního produktu (děj) zprostředkován (vyprávěn) divákovi. Zaměřuje se na strukturu a konstrukci audiovizuálního produktu, jeho žánr, časovou posloupnost vyprávění, roli „vypravěče“ (subjektivita či objektivita vyprávění), aktéry – postavy, ztvárněné prostředí, použité rekvizity a kostýmy, vztah fabule a syžetu. Cílem analýzy narace, resp. narativní analýzy, je zjistit, zda je audiovizuální produkt koncipován pro dětského diváka.
5) Stopáž
Analýza zkoumá, zda stopáž (délka) audiovizuálního produktu je přiměřená pro dětského diváka, přičemž bere v úvahu, že děti školního věku jsou běžně konzumenty i dlouhometrážních filmů.
6) Způsob zařazení do vysílání (vysílací čas)
Analýza zkoumá, zda je audiovizuální produkt zařazen do vysílání v čase, kdy televizi běžně sledují děti, a rovněž, zda je produkt zařazen do vysílání způsobem, o němž lze předpokládat, že se snaží o oslovení dětského diváka. Mimo jiné analýza zkoumá, zda pořad, zdánlivě dětský, nebyl zařazen do vysílání na tematickém programu, který se zpravidla vůbec na dětského diváka nezaměřuje.
7) Prezentace pořadu
Analýza zkoumá, jakým způsobem je pořad prezentován v rámci selfpromotion provozovatele, v EPG či programových týdenících, resp. zaměřuje se na to, zda provozovatel usiluje o získání dětského publika pro daný audiovizuální produkt.
(Stanovisko RRTV, 2013)
RRTV klade důraz na to, že
žádný z těchto faktorů by neměl být vyhodnocován izolovaně.
Posouzení jen některých z nich by mohlo vést k mylným závěrům. Chybně by tak jako pořad dětský mohl být vyhodnocen například seriál Simpsonovi, který je animovaný, krátké stopáže a navíc zařazovaný do denního vysílacího času. Přestože má seriál Simpsonovi jistě řadu dětských fanoušků, rozhodně jej nelze považovat za dětský pořad. Obecně lze konstatovat, že v našich podmínkách, zejména mezi rodiči, přetrvává představa, že animovaný pořad je dětským pořadem. To ale není zdaleka vždy pravda. Například Japonsko je proslulé svými
anime
seriály, které jsou mnohdy určeny výhradně pro dospělé publikum.
Za dětský pořad dokonce nelze automaticky považovat ani pohádku. Řada pohádkových příběhů je dnes audiovizuálně zpracovávána jako formát pořadu pro celou rodinu. To se týká především celovečerních filmů s pohádkovou tematikou. Tomu zpravidla odpovídá i zařazení takového pořadu do hlavního vysílacího času (od 20 hodin), což rozhodně není doba, v níž je primárně oslovován dětský divák.
RRTV dále zdůrazňuje, že pro ryze dětský pořad je navíc typické, že
„sleduje i vyšší cíle než pouze bezpečné zaplnění volného času dítěte. Tvůrci dětských pořadů zpravidla usilují o to, aby rozšířili dětské obzory, aby je naučili něčemu novému a aby jim zprostředkovali hodnoty, které daná společnost uznává. Přestože tyto cíle jsou sledovány zpravidla v tvorbě nabízené ve vysílání veřejnoprávních provozovatelů, i v dětských pořadech čistě komerčních lze vysledovat pozitivní přístupy a příklady – oslavu přátelství, podporu soudržnosti rodiny, kladný vztah ke sportu, odmítání negativních vzorců chování (vandalismus, záškoláctví) apod.“
(Stanovisko RRTV, 2013).
Pro potřeby definování dětského pořadu RRTV rozhodla zahrnout analyticky zkoumaná kritéria pod souhrnný pojem obsahového a formálního přizpůsobení pořadu dětskému divákovi.
Na základě těchto úvah a předpokladů RRTV přistoupila k formulaci definice dětského pořadu:
„Pořad pro děti je pořad, který je vyroben a určen pro diváky mladší 12 let a je obsahově a formálně přizpůsoben zralosti osob této věkové kategorie.“
Více informací k tématu na
www.detiamedia.cz.