Riziko rozvoje syndromu vyhoření ve spojitosti s učitelským povoláním je v posledních několika letech velmi často diskutovaným tématem. Nároky na výkon učitelské profese jsou značné a každá změna ve společnosti přináší nová témata i pro školy a jejich pracovníky. V uplynulých čtyřech letech se v odborných i laických kruzích téma syndromu vyhoření a přetíženosti pedagogických pracovníků skloňovalo zejména v souvislosti se společným (inkluzivním) vzděláváním a v nedávné době zejména v souvislosti se zcela nečekanou situací – zavřením škol z důvodu zabránění šíření nového koronaviru (období mimořádných opatření) a přechodem na distanční způsob vzdělávání prakticky „ze dne na den“. Syndrom vyhoření u pedagogických pracovníků je téma oblíbené v poslední době též v pedagogicko-psychologických výzkumech.
Únava, nebo syndrom vyhoření? Péče o učitelovu duši
Vydáno:
Únava, nebo syndrom vyhoření? Péče o učitelovu duši
PhDr.
Veronika
Vitošková
Ph.D.
poradce pro vzdělávání, školní speciální pedagog, Gymnázium Jana Palacha Praha 1, s. r. o.; školní psycholožka, ZŠ a Gymnázium Jiřího Gutha-Jarkovského
Cílem tohoto textu je seznámit ve stručnosti s tématem syndromu vyhoření a zejména ho odlišit od únavy, protože tyto dva psychologické pojmy bývají v praxi běžně zaměňovány. Dále se zaměříme na to, jaké externí formy pomoci může využít učitel při boji se syndromem vyhoření, a nakonec zmíníme, jaké mají pedagogové interindividuální možnosti prevence vzniku tohoto jevu. Text doplňujeme příklady z praxe autorky – školní a poradenské psycholožky (uvedeny kurzívou).
Jak rozeznáme únavu a vyčerpání od stavu psychického vyhoření?
Syndrom vyhoření je diagnostickou a klinickou jednotkou, jedná se o psychický stav, prožitek. Od roku 2019 je zařazen mezi
onemocnění
(Mezinárodní klasifikace nemocí), popsán byl však již v roce 1974. Jedná se o stav fyzického, emocionálního a mentálního vyčerpání, které je způsobeno dlouhodobým zabýváním se situacemi, jež jsou emocionálně náročné. Tyto emocionální požadavky jsou nejčastěji způsobeny kombinací velkého očekávání a chronických situačních stresů. Člověk prožívaj