Zdá se, že vztah rodičů a učitelů je nejen citlivý, ale jitří emoce na obou stranách. Občas se setkám i s výkřiky typu „Co si to ten rodič dovoluje?!“ nebo naopak „Co si to ten učitel dovoluje?!“. Ráda se podělím o svůj názor z hlediska své dlouholeté praxe učitelky i ředitelky. Půjde o příklady a řešení z konkrétního života školy. I já jsem rodič a snažím se chápat situaci oboustranně.
Učitel a rodič
PaedDr.
Růžena
Preissová
generální ředitelka Gymnázia Evolution
Škola se nesmí automaticky chovat, jako by rodič pravdu nikdy neměl. To, že přišel do školy a nelitoval námahy ani času, aby problém vznesl, pro mne znamená, že ani já nebudu litovat námahy a času, abych věc vyřešila.
V počátcích Gymnázia Evolution (devadesátá léta) jsem zažila brunátného rodiče a proti němu učitele před mrtvicí. To mne vedlo k rozhodnutí, aby rodiče se stížností byli striktně posíláni za mnou. Zvláště začínající nebo málo zkušení učitelé by si nemuseli vědět rady a pak vzniká nepříjemné nedorozumění, které má vliv na klima školy. Ředitel má navíc hlídat, aby vyučující měli klid k práci.
Před setkáním s rodičem je potřeba zjistit meritum věci, abych mohla situaci objektivně zhodnotit. Je dobré si na tato setkání udělat dostatek času.
Jednoduché je, pokud má rodič se stížností pravdu. Vysvětlíme si, proč k situaci došlo, já se omluvím a vysvětlím, jak věc napravíme.
Pokud rodič pravdu nemá, nastává složitější proces. Nejprve je potřeba rodiče uklidnit a vyslechnout, co má na srdci, potom je možné začít vysvětlovat a argumentovat.
Vštěpuji svým kantorům, že není povinností rodiče za ně řešit vzdělávací nebo výchovné problémy odehrávající se ve škole. Co má dělat rodič s oznámením „Vaše dítě ruší při hodině“? Soustředěnost na práci, spolupráce dítěte při hodině je věcí dotyčného pedagoga. Mám povinnost rodiče informovat o problémech dítěte a jako profesionál ve výchově a vzdělávání mohu zároveň doporučit, na co by doma měli dát pozor. Práva a povinnosti rodičů máme zohledněny ve školním řádu.
Stížnosti či přání rodičů jsou rozdílné – od rozumných po absurdní. Absurdní jsem zažila, když si jeden otec na třídní schůzce stěžoval na špatné podmínky k výuce a žádal mou přítomnost. Když jsem se dostavila, zeptal se, kdy konečně něco uděláme se stropem, který se mu zdál nízký. Dala jsem mu za pravdu – strop byl nízký, ale vyhovoval hygienickým parametrům – a dodala jsem, že věc napravíme ihned, pokud bude sponzorovat dostavbu budovy. Napětí ve třídě se rozplynulo a třídní schůzka mohla pokračovat.
Velmi problematické jsou stížnosti na práci některého z učitelů. Do nich se nesmějí zaplétat jeho kolegové. Jednak nejsou kompetentní to posoudit, jeho hodiny nevidí, jednak by se mohly narušit vzájemné vztahy. Pokud se stížnost týká začínajícího učitele, je potřeba rodiče ujistit, že s ním pracujeme na jeho zdokonalení, eventuálně vysvětlit, že to, co rodič považuje za nedostatečnost, nedostatečností není. Samozřejmě se jdu též podívat do hodin, abych věděla, do jaké míry je stížnost oprávněná. Pokud objevím nějaké nedostatky, vytknu je kolegovi sama. Učitel nemusí vždy vědět, že si na něj rodič stěžoval. Musí mít k nápravě dostatečný klid.
Někdy je potřeba rozlišit argumenty a pocity rodiče. Na tvrzení, že „všichni měli pětky z písemky, tedy dotyčný učitel je nic nenaučil“, se dá lehce argumentovat statistikou hodnocení, kdy se většinou zjistí, že špatné hodnocení mělo pár žáků a schovali se za obvyklou výmluvu, že „to všichni“. Pocitové stížnosti jsou méně uchopitelné, ale stačí rozhovor navést na téma, kde mohu zdůraznit, v čem učitel vyniká. A stává se, že učitel, na kterého si rodiče zprvu stěžovali, se během doby vypracoval na uznávaného i žáky oblíbeného.
Od doby internetu, kdy mají rodiče vhled přímo do zápisů o hodině, vidí hodnocení, mohou sledovat docházku, vědí, co se v hodině probralo, mají přesné informace, co proběhlo a co se chystá, přes naše informační systémy, dotazů či problémů na toto téma ubylo.
Jiná situace nastane, když mne rodiče kolektivně upozorní, že hodiny toho a toho jsou špatné ve srovnání s ostatními. Nejprve proberu s rodiči, co konkrétně jim vadí, a rozebereme, zda jen něco špatně nechápou. Domluvíme se na termínu, kdy se znovu sejdeme po uskutečnění série hospitací. Projdu si své minulé hospitace u kolegy, připomenu si hodnocení inspekce, pokud byla v hodině, sleduji nejen hodinu v dané třídě, ale porovnávám s ostatními. Pak si sednu s kolegou, hodinu rozebereme, ukážeme si případné nedostatky, domluvíme pravidelnou zpětnou vazbu se studenty, naplánujeme příští hodinu. Rodiče informuji o výsledcích šetření, a i když jim nedám vždy za pravdu, jsou rádi, že se škola problémy, které je trápily, zabývá. Někdy dokonce můžeme zůstat na půli cesty – rodič se sice mýlí, ale pravdu nepřijal. Nutné je pak opakované a trpělivé vysvětlování nebo přizvání psycholožky školy k rozhovorům. Nakonec – vše se dá řešit smírem nebo kompromisem.
Jiná situace nastane, když se ukáže, že všechny výtky rodičů jsou oprávněné a k nápravě nedochází z nejrůznějších příčin. Pak nezbývá než se s učitelem rozloučit. Takovéto případy jsou ojedinělé vzhledem k náročnému konkurzu uchazečů o místo.
Nejen učitele, ale i rodiče je potřeba na spolupráci připravit. Na dnu otevřených dveří mám ráda diskusi, živé ohlasy z publika, mám ráda i všetečné a nepříjemné otázky. Nelakuji život školy narůžovo – otevřeně přiznám, kde ještě máme plno práce, pojmenuji, co se jim může nelíbit a proč je to pro školu nutné. Vyzývám je k upřímnosti, sama upřímnost nabízím. Jakmile rodič pochopí, že jsme profesionálové, tj. vstřícní a předem je neodmítáme, je domluva snazší. Rodiče mohou telefonovat – protože od toho mají učitelé služební mobily, mohou napsat dotazy či připomínky e-mailem, jsme připraveni i na osobní konzultace v daných konzultačních hodinách. Rodiče jsou zastoupeni v radě rodičů a v radě školy. Žádným možnostem komunikace se nevyhýbáme. Neexistuje problém mezi rodiči a školou, který by se musel řešit vzedmutými emocemi.
Budeme-li si vážit rodičů a budeme-li empatičtí k jejich připomínkám či kritice, budou si vážit oni nás.