Téma "Učitel jako terč" na Lince pro rodinu a školu 116 000, 2. část

Jedním z volajících, kteří se v souvislosti s klimatem školy na linku obrátili, byla žena, která sdělila, že je učitelkou na prvním stupni základní školy. Nejprve mluvila o incidentu mezi dětmi: Jedna z dívek přinesla do školy poměrně drahý nový mobilní telefon, a když odcházela na WC, nechala ho k „pohlídání“ své kamarádce. K té během „hlídání“ přišla jiná dívka, též kamarádka majitelky mobilu, a chtěla se na mobil podívat. Obě dívky se o mobil přetahovaly, mobil spadl a výsledkem byl rozbitý displej. Dívky svalovaly vinu jedna na druhou a ani jedna se za nehodu necítila odpovědná.

Poté, co jsme probrali tento incident, paní učitelka navázala tím, jak moc se cítí vyčerpaná, ačkoliv ještě není ani konec prvního čtvrtletí. Sdělila, že se ráda a ochotně bude věnovat dětem, ale že se cítí zahlcená povinnostmi, které – podle jejího názoru – s pedagogickou činností moc nesouvisejí.

Postupně vyprávěla o tom, jak má jako jedna z mladších členek sboru „povinnost“ zdravit jako první všechny ostatní pedagogy, a když to neudělala (jako žena chtěla být pozdravena minimálně mužskými kolegy), bylo jí vyčteno, že je „nevychovaná, protože nezdraví“. Nedávno jí jeden z kolegů, který má na starosti IT, před několika jinými kolegyněmi „vynadal“, že neumí ani dobře zacházet s interaktivní tabulí a jako jediná s ní má „věčně“ nějaké potíže, a aby ho raději vždy upozornila, až ji bude chtít použít. Když má dozor v jídelně a stane se jakákoliv nehoda (např. žák se polije čajem), je jí důrazně sděleno, že je za žáky plně odpovědná a má těmto nehodám přecházet.

Po vylíčení událostí byla paní učitelka sama překvapená, kolik se jich za pár týdnů seběhlo – sama pro sebe si je nikdy nepřevyprávěla. Už jí nebylo divné, že se cítí tak unavená. A pochopila, proč jí incident s mobilem energeticky vysál – předpokládala, že jakmile se o něm dozvědí ostatní, nejenže bude muset opravu hradit ona, protože se nehoda stala v její třídě, ale bude čelit dalším poznámkám o své neschopnosti zajistit dozor.

V dalším průběhu hovoru jsme se shodli na tom, že paní učitelka nechce svou situaci nechat jen tak být a ani zatím nechce školu opouštět – má chytrou třídu a dobře vychází i s rodiči svých žáků. Nicméně cítila se v této chvíli sama a až cílenými otázkami jsme objevili, že se k ní nechovají špatně všichni kolegové. Minimálně jedna kolegyně jí dokonce dala najevo, že s takovým jednáním nesouhlasí, což volající ještě více povzbudilo k akci, nikoliv k odchodu. Hovor tedy končil plánem, podle kterého:

Jindy volala vyučující, která měla zcela reálný dojem, že se „okamžitě zblázní“, a to kvůli přepracování. Vyprávěla, jak je od rána v jednom kole: Při přípravě na vyučování za ní přišel rodič nemocného chlapce s tím, že si jde pro domácí úkoly pro syna. Vedení školy razí heslo, že „rodiče jsou vždy vítáni“, tak se mu věnovala. Kvůli této nenadálé schůzce si ovšem nestihla připravit pomůcky na výtvarnou výchovu. O velké přestávce ředitelka pedagogy svolala na mimořádnou poradu, což jí sebralo další čas, kromě toho má dojem, že sdělené informace mohla dostat i e­mailem a nic hrozného by se nestalo. Po odpoledním kroužku, kdy s dětmi nacvičovala pohádkový příběh, zjistila, že má několik nepřijatých hovorů od maminky jiného chlapce, která by se velmi ráda s paní učitelkou sešla nad synovým prospěchem, a to pokud možno ještě dneska. Volající měla dojem, že už nikoho nechce vidět, ale že nemůže odmítnout. A takových dnů je prý stejně jako těch „normálních“, kdy se může v klidu připravit a „jen“ učit.

S volající jsme se shodli, že všechny příhody spojuje téma hranic, které jsou v popisovaném případě poněkud rozostřené a některé věci se předpokládají samy sebou – např. že učitel musí automaticky dávat k dispozici své telefonní číslo nebo že jeho přítomnost ve škole znamená, že je „volně k dispozici“, a to zejména rodičům.

Volající jsme mohli nabídnout zkušenosti pedagogů z jiných škol, kde jsou pravidla nastavena jinak, např. učitelé jsou v kontaktu s rodiči především přes e­mail a učitelé sdílejí (pokud vůbec) své soukromé telefonní číslo až poté, co spolu navážou osobnější vztah a je zřejmé, kde jsou jejich hranice. Rodiče také respektují konzultační hodiny učitelů svých dětí, stejně jako respektují např. ordinační hodiny dětských lékařů.

Pouhý fakt, že její žitá praxe nemusí být jediná možná, paní učitelku velmi uklidnil a otevřel jí nové obzory. Jelikož paní učitelka volala „v zastoupení“ několika svých kolegyň, bylo po chvíli hovoru zřejmé, že téma probere jak s nimi, tak posléze na poradě, a to s cílem společně stanovit hranice mezi učiteli, vedením a rodiči tak, aby se v nich nikdo nemusel cítit „nechráněný“, tj. a priori vydaný všanc ostatním.