Tak trochu jiné hospitace

Vydáno:

Hospitace je klasickým hodnotícím nástrojem pedagogických pracovníků. Není sice legislativně dána, ale patří mezi nejpoužívanější a také nejčastěji diskutované záležitosti na seminářích o hodnocení. Chodit, či nechodit? A když chodit, kde vzít čas? Je to nejen o vlastním pozorování v hodině, ale také o přípravě a následném rozhovoru. Ředitel má času málo, tak deleguje, alespoň částečně, hospitace na zástupce. Na mnoha školách pedagogové realizují vzájemné hospitace, někdy jako vlastní iniciativu, často na doporučení či příkaz ředitele školy. I já jsem vzájemné hospitace doporučovala, přesvědčovala své kolegy, hledala motivační nástroje. Pak mě ale jeden ze vzdělávacích týmů ukázal opravdu netradiční, snad to ještě pořád můžeme nazvat hospitací...

Tak trochu jiné hospitace
Mgr.
Irena
Trojanová,
Ph.D.,
Centrum školského managementu, Pedagogická fakulta UK v Praze; ředitelka ZŠ Bohumila Hrabala
Než ale přejdu k vlastnímu popisu, je nutné uvedení do situace. Naše škola se nachází ve dvou budovách; v té dolní, „Zenklovce“, jsou umístěné dvě přípravné třídy a 1.-4. ročník. Vzhledem k náročnosti řízení takové organizace je řada věcí delegována na vzdělávací týmy, kterých je celkem pět: tým přípravných tříd a prvního ročníku, dále týmy druhého, třetího a čtvrtého ročníku a tým učitelů anglického jazyka. Počet členů týmu se pohybuje od čtyř do sedmi učitelů a vždy je ustanoven, po dohodě s členy týmu, jejich vedoucí. V týmech se rozhoduje o výběru učebnic, mimoškolních akcích, soutěžích, probírají se jednotliví žáci, členové si vyměňují zkušenosti i materiály. Oficiální setkání jsou třikrát ročně, plán těchto schůzek je předem daný, ale často jsou setkání častější. Minimálně jednou ročně se těchto schůzek účastním, naslouchám, případně komentuji a nastiňuji plány vedení školy.
Na pololetní schůzce týmu třetích ročníků mě kolegyně překvapily vlastní iniciativou. Tým má ideální složení: jedna čerstvá absolventka Bára, dvě kolegyně středního věku Aťka a Renata a vitální kolegyně věku pokročilejšího, ale se stálým úsměvem a elánem, Anička. Ale vlastně ten úsměv a elán mají i tři ostatní. Členky týmu se báječně doplňují i vzájemně podporují, využívají své zkušenosti. Bára měla veliké štěstí, dostala hned tři mentorky, které její vstup do praxe určitě usnadnily. Prostřednictvím Bářiny adaptace jsme se dostaly ke vzájemným hospitacím a následně dříve zmiňované iniciativě: výměně učitelů v hodině. Mé překvapení vystřídal hned první dotaz: Jak je to vlastně celé napadlo? Odpovědi následovaly rychle za sebou: podívat se na jinou třídu, poznat děti při výuce, získat určitý nadhled, zkusit si své působení jinde... Anička zmínila i důležitost respektu, který musí mít děti před každým dospělým, nejen před svou paní učitelkou. Pro výměnu si vybraly hodinu českého jazyka a zaměřily se na komunikativní kompetenci. Důvod byl zřejmý: trápí je malá slovní zásoba dětí, prostředky ICT hrají u žáků velkou roli, zapomíná se na běžné popovídání. U právě probíraných vyjmenovaných slov naráží na to, že dětem uniká význam slova, často musí vysvětlovat. Takže nejen jiná třída, ale i poměrně náročný obsah hodiny. Svým žákům předem nic neřekly, prostě zazvonilo a do třídy vstoupil někdo jiný. Reakce dětí byly překvapující. Očekávala bych dotazy typu: „Kde je naše paní učitelka?“, ale žáci celou situaci vzali s klidem. Kolegyně dětem v každé třídě vysvětlily, že je dnes přišly učit ony a že spolu prostě stráví hodinu.
A jaká je celková reflexe? Renata konstatovala, že děti byly hodnější, zřejmě hrály roli překvapení a zvědavost. Aťka si hned na začátku stanovila pravidla: „Neznám vás, tak vás nebudu oslovovat jménem, ale budu na vás ukazovat. To znamená, že se na mě pořád musíte dívat.“ Zajímavá byla i ochota dětí, poradily, kde je kniha, kterou paní učitelka hledala. Renata poukázala i na to, co člověk může při takové návštěvě objevit (konkrétně to byly používané zkratky u Aničky). Samozřejmě jsou při takové výměně i určitá rizika: Bára upozornila na rizika skupinové práce. Když nezná děti, nemůže skupiny „doladit“. Pro jejich stanovení použila losování a složení nebylo úplně ideální.
Co nová iniciativa přinesla? Mým kolegyním určitě posílení spolupráce, vyzkoušení si vlastních možností i nový pohled na působení na žáky. Navíc jejich nadšení bylo pozorovatelné - příště to prý bude matematika a zkombinují se jiné výměny. Anička navrhla jít i do teamteachingu. S Renatou si vyzkoušely spolupráci na akci Zkus být školákem, kde společně vedly hodinu pro budoucí prvňáčky, takže možnosti dvojice učitelů v jedné třídě chtějí vyzkoušet i v klasické výuce. Pro mě jako ředitelku školy to byla úžasná schůzka: spolupráce kolegyň, jejich nadšení a vlastní plány do budoucna - co víc si přát? Žiji samozřejmě při zemi, ani u nás ve škole není vše ideální, ale právě proto takový přístup je nutné ocenit a vážit si ho. Přejme si tedy co nejvíce podobných aktivních kolegyň a kolegů, kteří jsou zcela jistě přínosem i inspirací pro ostatní.