Když jde o minulost, býváme zpravidla všichni velmi chytří. Víme, co bylo špatně, jak to mělo být správně, jaké chyby kdo udělal, který vedoucí pracovník byl neschopný, a k tomu ještě vyžírka a psychopat, které opatření způsobilo škody a jak se to mělo dělat dobře. Kritika minulosti je vcelku bezbolestná, nemusíme se příliš bát následků, nanejvýš narazíme na někoho, jehož posouzení minulosti je opačné. Je ovšem pravda, že minulost se s odstupem času hodnotí jednodušeji než situace, které sami aktuálně žijeme a jsme jejich bezprostředními aktéry. Výhodu posuzování minulosti totiž představuje, že často víme, jak to celé dopadlo.
Ta nejsprávnější řešení
PhDr.
Václav
Mertin
dětský psycholog, katedra psychologie FF UK
Platí tedy stejný přístup i pro posuzování přítomnosti? Dnes děláme všechno úžasně? Neřešíme s plným nasazením a obsáhlou publicitou marginálie, přičemž nám unikají bez povšimnutí okolnosti podstatné? A jsou všichni vedoucí pracovníci bezchybní a všechna jejich rozhodnutí správná? A hlavně jsou mezi našimi nadřízenými a spolupracovníky jen bezvadní odborníci, kteří rozhodují výlučně v zájmu klientů, o které instituce pečuje, nebo alespoň ve prospěch samotné instituce i pracovníků v ní? Cítíme, nebo dokonce víme, že tomu tak vždy není.