V minulém článku jsem se zabýval kromě jiného i dvojkolejností řízení školství a z toho plynoucí složitou situací ředitelů škol. Přesto by mělo platit základní pravidlo, že provoz je věcí zřizovatele a vzdělávání je věcí ministerstva (a inspekce).
Systém vzdělávání řídících pracovníků v České republice
PaedDr.
Pavel
Schneider
vedoucí odboru školství a sportu Středočeského kraje
Důležitou roli, na níž však současné vedení ministerstva rezignuje, má (nebo by měla mít) i
školská rada. Z tohoto rozložení vlivu vyplývá i složení výběrové komise na jmenování ředitele školy a pokud bude v legislativním procesu schváleno funkční období ředitele, budou mít tyto složky vliv i na jeho odvolání.
Vycházím z toho, že ředitel je jmenován na základě výsledků konkursu zřizovatelem na dobu 6 let. Po této době může být odvolán, pokud se na tom shodne zřizovatel, inspekce a školská rada. Toto časové vymezení má samozřejmě výhody i nevýhody, o nichž jsem již psal.
Situace budoucího ředitele, který zvažuje přihlášení do konkursu, by mohla vypadat takto. Jako zástupce ředitele nebo vedoucí předmětové komise či výchovný poradce má o několik tisícovek menší plat, má méně starostí, nemá hmotnou odpovědnost, dělá práci, která ho baví. Nyní má změnit místo. Není lepší odejít mimo resort školství? Nemá manažerské vzdělání, moc nerozumí ekonomice, školské zákony zná pouze ve vztahu k počítání přespočetných hodin a vyplňování vysvědčení. Samozřejmě trochu přeháním…
Pan kolega Trojan navrhuje, aby ředitelé škol získali manažerské vzdělání před vstupem do funkce. Ano, lze s tím souhlasit, ale u nás není francouzský systém, ředitel není povolání, nikdo nezaručí, že po získání vzdělání bude ředitel jmenován. Česká tradice nezná doživotně jmenovaného ředitele s pochopitelnou rotací škol.
Kompromisem, zřejmě přijatelným, je snížení doby, v níž je povinnost splnit vzdělání na jeden rok.
Podmínkou k přihlášení do konkursu by mohlo být absolvování kratšího kursu ředitelských dovedností s certifikovaným výstupem.
Odpadlo by tak mnohdy podivné zkoušení ze zákonů u výběrové komise a tato komise by se mohla více věnovat skutečně zamýšlené koncepci školy. Problém však vidím v tom, že by potom bylo mnoho konkursů bez zájemců, školy by vedli pověření ředitelé, resp. statutární zástupci, kteří by se následně hlásili do konkursů. Problém by se tedy spíše zauzlil.Jistým řešením by mohlo být na legislativní úrovni po letech diskusí konečně schválit smysluplný kariérový model pedagogického pracovníka, z něhož by jasně plynula i finanční výhodnost, včetně nutného i platového zvýraznění jednotlivých kariérních stupňů (i ředitele školy). Zajímavým námětem je i konkrétní (třeba i povinné)
vzdělávání pro zástupce ředitele škol.
Dobrým řešením je i naznačený
diagram systému vzdělávání.
Vzdělávání je celoživotní proces.
Systém dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků (dále jen „DVPP“) je nyní nevyhovující. Stále se reformuje a dle mého názoru spíše k horšímu. Kolik změn jsem již zažil, kolik názvů a kolik zřizovatelů již měla zařízení pro DVPP.Jaká roztříštěnost je v této oblasti nyní. Dávno jsou zapomenuty principy a rozdělení jednotlivých segmentů vzdělávání mezi vysoké školy, ministerské organizace, krajské organizace a soukromníky. Na jedné straně je demokratické, že všichni mohou dělat všechno,
ale kdo hlídá kvalitu, ekonomickou výhodnost a efektivitu?!
Obrovské prostředky z evropských fondů do oblasti DVPP dle mého názoru díky svým bruselsky nesmyslným byrokratickým pravidlům celou věc ještě zhoršily. Systém výběru projektů by asi zasluhoval zvláštní diskusi.