Svačiny v nabídce základní školy

V současné době je možné často slýchat, že (základní) škola je nucena přebírat řadu funkcí dříve primárně svěřených rodině. S kapkou falešnosti lze tvrdit, že důvody jsou jasné. Náročnost zaměstnání, únava či časový stres rodičů. Když by ta kapka vinou gravitace spadla na zem, zůstane holý fakt. Fakt, že jsme na trhu, v konkurenčním boji o žáka, kde pojem spádovost je pouze na papíře a školu včetně základní si lze svobodně zvolit. Tato volba je do značné míry ovlivněna reklamou, kvalitním image a dobrým veřejným míněním o dané vzdělávací instituci. Tlak ze strany zákonných zástupců žáků ukáže směr, kterým se může škola vydat za účelem odlišit se, získat dobré jméno a současně i konkurenční výhodu. Rodiče dnes chtějí nejen vzdělání pro své děti, ale i kvalitní spektrum poskytovaných „školních služeb“. Když se pak dají dohromady požadavky poptávky a reálné možnosti nabídky, zjistí se, že škola ve své podstatě chce brát rodině její úkoly, chce doučovat, chce vyplňovat volný čas dětem, chce jim umožnit například i komplexní stravování.

Jak již bylo nastíněno výše, jednou z možností, jak se vymezit od jiných škol a současně vyhovět požadavkům ze strany rodičů, je kvalitní stravování. Na základní škole je oběd standard. S jedním jídlem neuspějete, výběr ze dvou je běžný, ideálně tedy přibrat alespoň salát jako třetí volbu. Je ještě nějaká další možnost? Co takhle zařadit svačiny? V předškolních zařízeních věc naprosto obvyklá, ale na ZŠ? Možná právě to může udělat školu zajímavou pro veřejnost, uspěchanou veřejnost - rodiče, kteří nestíhají dětem připravit svačiny. Otcové a matky tedy tuto alternativu obecně přivítají. Jaká však bude reakce ze strany zaměstnanců školy? Zděšení. Kdo bude svačiny vydávat, kdo připravovat, kdo po nich uklízet, jak se zajistí dohled nad žáky, kde budou jíst - ve třídě, v jídelně? Po zodpovězení těchto otázek vedením školy přichází druhý pocit: apatie. „Ono to nějak dopadne.“ Po prvních dvou týdnech svačení pak dojde na finále: „Vždyť ono to jde!“

Z pohledu managementu není implementace svačin do školy úplně triviální. Ruku v ruce s odpovídáním na otázky uvedené v závěru předchozí kapitoly musí jít konkrétní kroky. Máme školní kuchyni, můžeme tedy svačiny zhotovovat sami. Nemáme školní kuchyni, jen výdejnu stravy, je tedy potřeba najít vhodného dodavatele. A nejen toho, ještě i dovozce svačiny. Celý logistický proces pak musí být časově sladěn s pracovní dobou zaměstnance, který dodané svačiny (často v polotovaru typu „chléb a pomazánka odděleně“) nachystá ke konzumaci (následně zajistí i úklid po ní), a přestávkou ve výuce žáků, kterou je možné využít k procesu svačení. I když kvalita přesnídávek jistě není zanedbatelný faktor, rozhodující pro výběr „odkud a jak“ je cena. Pro školu z pohledu plateb dodavateli a dovozci, pro rodiče cena za finální produkt - svačinu pro dítě.

Svačina pro dítě pod 5 Kč je utopie, školní svačinu za 30 Kč pravděpodobně zakoupí pro svého potomka jen nízké procento rodičů limitně se blížící nule, byť s plnohodnotným nápojem s brčkem. Optimální cena se tedy pohybuje kolem sedmi osmi korun za svačinu včetně rozlévaného nápoje. Za těchto okolností svačí zhruba třetina strávníků registrovaných na obědy. Co však tyto děti v našich českých podmínkách svačí? Mohou být školní svačiny jako domácí? Pravděpodobně ne. Rodiče připraví svým dětem svačinu „na míru“ podle toho, co mají rády, ve škole dostane žák(yně) přesnídávku podle aktuálního jídelníčku, chuťové preference dítěte nejsou rozhodující. Riziko, že část dětí v důsledku toho svačinu vyhodí, však není vůbec na pořadu dne. Důležité je obecné hledisko, že dítě má pravidelnou a v rámci možností a legislativy i zdravou stravu.

Jestliže z pohledu provozního je vše zajištěno, přichází „logistický“ úkol č. 2 pro pedagogy. Zajistit přesun žáků na svačinu do jídelny, pohlídat výdej (např. aby si každý vzal pouze jednu svačinu), vykonat dohled nad konzumenty a následně se stále v čase přestávky (nemožno uvažovat o délce přestávky pod 20 minut) vrátit zpět se žáky do tříd.

Stížnost první: „Pane řediteli, proč berete dětem přestávku?“ Řešení: Učitelský doprovod zdvojit. Žáci z různých tříd se shromáždí na vybraném místě čí místech chodby pod kontrolou dohlížejícího pedagoga. Danou skupinu dětí lačných přesnídávky pak odvádí do jídelny dva učitelé. Jeden zůstává v jídelně se žáky, jejichž rodiče nevnímají „odnětí přestávky svým ratolestem“ jako problém k řešení. Druhý přebírá box team (pracovní název pro skupinu krabičkářů, tedy žáků, kteří si umístí svačinu do vlastní krabičky) a po vypití nápoje se s nimi navrací zpět do tříd za účelem běžně strávené přestávky.

Stížnost druhá: „Pane řediteli, nedá se to za 20 minut stihnout, nutno prodloužit přestávku.“ Řešení: Neposouvat, problém je pouze několik dní, následně všichni vše stíhají.

V jednom z výše uvedených zamyšlení je položena otázka, která prozatím zůstala bez odpovědi. Dotaz se týkal spektra svačinových nabídek.

V pondělí si dají děti bagetu se šunkou a zeleninou, v úterý je chléb s masovou pomazánkou, ve středu krajíc s hermelínovou pomazánkou, ve čtvrtek změna: loupáček s jogurtem či ochuceným tvarohem a v pátek k našemu velkému překvapení opět chléb, tentokrát s rybí pomazánkou. K tomu všemu vždy čaj, džus, kakao nebo ochucené mléko. Český svačinový systém je prostě pomazánkový, co naplat. Na druhou stranu za sedm korun asi nelze očekávat teplý toast se šunkou, sýrem a k tomu zeleninový salát.

Takže buďme realisté, namažme si chléb s pomazánkou a pojďme učit, vzdělávat, neboť výsledek této práce je věc, která může společnost posunout někam dál, třeba i k lepším svačinám.

Svačiny fungují! Radostná zpráva. Panuje všeobecná spokojenost u žáků i jejich rodičů. Dokonce i někteří učitelé svačí spolu s dětmi. A proč ne. Doba je uspěchaná, člověk nemá pomalu čas ani na jídlo, na svačinu. Investice ve výši několika korun ho donutí posedět každodenně alespoň chvíli nad chutnou přesnídávkou. Tedy ťukat na ředitelnu o velké přestávce raději nezkoušet, neboť i pan ředitel je unášen na vlnách pravých českých pomazánek...