Stres a komunikace

V únoru 2018 byla zveřejněna zpráva z průzkumu provedeného Pedagogickou fakultou UK mezi 2 500 pedagogy. Tento průzkum, kromě jiného ukázal, že:

Z výsledku průzkumu je jasné, že dlouhodobý stres a jeho závažnější kolega syndrom vyhoření nejsou ojedinělými jevy v našich školách. Také vás napadá otázka, čím to je?

Nechci se analyticky zaobírat náročností práce s dětmi a mládeží, stoupající administrativní zátěží, nedostatkem učitelů a jejich přetížeností a dalšími jevy současného školství. Sama osobně si myslím, že se na vysokém počtu učitelů, kteří prožívají dlouhodobý stres a nedaří se jim ho zvládat, významně podepisuje (kromě jiného) , které by jim napověděly, jak pracovat se stresem, jak být stabilní, jak pracovat s konflikty, jak reflektovat pedagogickou i osobní stránku své práce, jak fungovat v síti pedagogického sboru (nebýt sám na řešení složitých situací), jak vytvářet bezpečí a důvěru v pedagogickém sboru atd. Žádná škola učitele nepřipravuje na náročnost pedagogického procesu po stránce ochrany a podpory jeho osobnosti, proto se tomu musí naučit za pochodu. Pokud to neudělá, je vážně ohrožen syndromem vyhoření.

Z hlediska výše uvedeného průzkumu jen 16 % učitelů (400 osob) uvedlo, že se ve své práci cítí profesně spokojeno, vnímá podporu v rámci školy a má dobré vztahy s vedením a kolegy. Zvláště sdělení, že jsou tito spokojení učitelé součástí týmu a mají vedení, na které se mohou spolehnout, je významná informace, která sama o sobě vytváří značný podpůrný mechanismus při zpracovávání dlouhodobého stresu učitelů. S největší pravděpodobností se v takových školách klade větší důraz na spolupráci, komunikaci a bezpečí než na jiných školách, kde učitelé často pracují v poli menší důvěry či nezdravé rivality.

V se snáze startují individuální přirozené a osvojené vyrovnávací mechanismy, které pomáhají snižovat dlouhodobý stres.

Jak je to tedy se stresem v komunikaci? Je stres vidět? Je nejen vidět, ale také slyšet. Vidět ho můžeme v mimice tváře, držení těla, zdravotním stavu, schopnosti vytvářet kontakty. Projevuje se i ve způsobu naší komunikace - jak její verbální, tak neverbální části. Psychologové, psychiatři i terapeuti se shodují, že základní diagnostická pomůcka pro zjištění, co se s člověkem děje v jeho nitru, je rozhovor. Kvalita sdělování, slovní zásoba, hledání adekvátních slov, schopnost držet dějovou linii, kadence řeči, to, co člověk sděluje, atd. patří mezi základní diagnostické pomůcky každého odborníka.

V se člověk uzavírá do sebe, spotřebovává veškerou energii na zajištění svého základního fungování. Nemá sílu na nové věci, empatii a jiné jemné předivo vzájemných interakcí. Mnohdy dlouhodobě převládá pocit, že druzí nesmějí vidět, že se něco děje, nebo že ostatním není nic do toho, co jedinec řeší, jak se cítí a jaké má potřeby.

V případě dlouhodobého stresu dochází vlivem trvale vysoké hladiny stresových hormonů k/ke:

Mnohdy se může stát, že v rozhovoru s kolegou/kolegyní, dětmi či studenty máme pocit, že není vidět nic, co se s námi děje. Na toto skrývání potřebujeme mnoho energie, která nám následně chybí při komunikaci - prostě něco neslyšíme, nevidíme, nejsme schopni včas reagovat, slyšíme jinak, v jiném kontextu. Cílem přitom není sdělovat podrobnosti našeho trápení, ale musíme vědět, .

V této situaci hrají nejdůležitější roli tři věci:

Napadá mě, že jako první pomoc si každý z nás bez ohledu na věk, čas a místo může okamžitě zmapovat své vyrovnávací (copingové) mechanismy a strategie. Vyrovnávací mechanismy nám pomáhají vyrovnávat se se stresem a těžkými životními situacemi a nalézat jejich řešení.

Kategorií, do kterých se vyrovnávací mechanismy dají rozdělit, je velmi mnoho. Mohou to být strategie zaměřené primárně na zvládání emocí nebo řešení; i únik ze situace je jednou z vyrovnávacích strategií. Dělit je můžeme i na pasivní a aktivní. Mezi (nevyvíjíme fyzickou aktivitu) patří např. spánek, čtení čehokoliv (třeba dobré knihy), poslech hudby, dívání se na televizi nebo film, relaxace, koupel ve vaně, meditace, kávička, jídlo, kouření atd. Mezi pak logicky patří vše, co souvisí s fyzickou aktivitou - procházka, běh, tanec, jakýkoli sport, práce na zahradě, manuální práce, kterou vykonáváme proto, že chceme, atd. Sport a fyzické aktivity nám zároveň pomáhají měnit fyziologické reakce našeho těla, protože vlivem pohybu se do našeho těla vyplavují endorfiny, jednoduše řečeno hormony dobré nálady.

Důležitou kategorií jsou také jakékoli - návštěva, posezení s přáteli, společné akce, dobrodružství či sex. Podstatnou roli hraje také kontakt se zvířaty, jako jsou psi, kočky, koně atd.

To znamená, že každý z nás má různé mechanismy, které mu pomáhají, dělají dobře, jsou efektivní. V různých situacích a také životních fázích používáme různé druhy.

Spektrum copingových mechanismů a jejich vědomé používání patří k vyspělosti každého učitele a je základním předpokladem výkonu jeho práce. Ke copingovým mechanismům však musíme dodat, že mají své limity. Sklenička dobrého vína před spaním může ulevit napětí, ale po čase nestačí sklenička, natož celá lahev. Dochází k tomu, že mechanismus není účinný, a vzniká problém.

Copingové mechanismy se mění v průběhu života, životní fáze, zkušeností a vlivem vlastních možností. Těžké a složité situace nás provázejí od dětství až do konce života. Rozvíjet vlastní vyrovnávacími mechanismy je tedy celoživotní úkol.

Příště: Prevence syndromu vyhoření;