Stínovali jsme v Itálii

Systém italského školství je hodně podobný našemu. Povinné vzdělávání je desetileté. Děti jsou zaškolovány v šesti letech. Jakýsi první stupeň (scuola primaria) trvá pět let a žáci ho ukončují závěrečným testem. Druhý stupeň (scuola secondaria) je tříletý. Po osmé třídě si žáci volí střední školu, kde musí absolvovat minimálně dva roky do splnění povinného vzdělávání. Střední školství je pětileté. Po ukončení středního školství může následovat vzdělávání univerzitní.

Vzdělávání na prvních dvou stupních základního školství je postaveno od roku 2004 na pěti základních pilířích - na italštině, matematice, angličtině, historii a vědách. Žáci tráví ve škole podle věku 27-32 hodin týdně.

„Naše“ škola sídlí ve dvou budovách vzdálených od sebe asi 10 minut chůze. V jedné budově se vzdělávaly děti scuola primaria, ve druhé žáci scuola secondaria. Škola vzdělává téměř tisíc žáků a zaměstnává 70 pedagogů, 13 asistentů pedagoga a 11 administrativních pracovníků. Zajímavé bylo genderové rozložení. Nejenže mezi pedagogickými pracovníky bylo velké procento mužů, a to i mezi elementaristy, ale muži se starají také o úklid a údržbu.

Pestrost národnostního složení žáků je nepřehlédnutelná. V některých třídách jsou dokonce Italové v menšině, a to v podstatné. Jen namátkou Egypťani, Marokánci, Libyjci, Rumuni, Číňané, Mexičané, Jihoafričané, žáci, jejichž rodiče mají původ v rovníkové Africe nebo v arabském světě. Hotový národnostní babylon. Třídy jsou naplňovány do 25 žáků. V téměř každé třídě je žák, který vyžaduje speciální pedagogickou pomoc. Každý takový žák má k dispozici svého asistenta. Tito integrovaní žáci mají svůj vlastní rozvrh, který odpovídá jejich schopnostem, a migrují mezi jednotlivými třídami. Italské školství je otevřené všem dětem, jejichž rodiče o vzdělání zažádají.

Proto jsme ve škole potkali také spastika upoutaného na vozík, který zdánlivě nevnímal své okolí, nebo žáka s mentální úrovní dvouletého dítěte. Vzhledem k diskuzi o inkluzi, která probíhá v našich pedagogických kruzích, mnoho našich dotazů směřovalo k této problematice. Podle odpovědí kolegů učitelů nevnímají rodiče ostatních žáků společné vzdělávání všech dětí jako překážku v rozvoji žáků nadaných. V italském školství proběhla inkluzivní vlna před dvaceti lety a nyní je tento systém přijímán jako standard. S nefalšovanou samozřejmostí nám bylo vysvětleno, že je to především sociální škola pro všechny.

Až jsme se malinko zastyděli za své otázky. Paní ředitelka neviděla problém ve financování asistentů. Na podrobné rozebírání těchto otázek však nebyl prostor. Nedozvěděli jsme se tedy, jaký je tok peněz.

Ovlivněni našimi hygienickými vyhláškami, které přísně řeší množství kubických metrů na žáka, nás překvapily malé rozměry tříd. Odhadem 5 x 7 metrů, tedy přibližně poloviční ve srovnání s naším standardem. Ani výzdoba tříd, především na scuola secondaria, nebyla nijak podnětná pro vzdělávání. Sem tam nějaký výstup z výuky, ale nic světoborného nebo motivujícího. Prostředí a celková kultura prvního stupně byla o poznání přívětivější než na stupni druhém.

Brzy jsme si poupravili naše předsudky o tom, že italské školství netrpí nedostatkem finančních prostředků. Předpokládali jsme, že uvidíme spoustu počítačové techniky - od multimediálních tabulí po tablety, velké množství didaktických pomůcek, vybavené fyzikální, přírodopisné nebo chemické laboratoře. Ale nic takového. Co se počítačové techniky týká, škola má elektronicky vedený administrativní systém. Počítačovou gramotnost učitelů hodnotíme jako srovnatelnou s námi, ale rozhodně není možné mluvit o tom, že by každý učitel měl svůj pracovní notebook a vytvářel vlastní elektronické materiály. Tam, kde jsme ve výuce viděli použití PC techniky, byly materiály profesionálně zpracované, a tedy nejen validované, ale také na profesionální úrovni. Škola má vybudovanou LAN-síť a v každé třídě je učitelský počítač. Ačkoliv „naše“ italská škola bezesporu patřila k těm dobře postaveným, ve výuce nebyly vůbec používány tablety ani vlastní mobilní zařízení dětí, přestože škola disponovala také wi-fi sítí. Škola pracovala se systémem Windows XP. Pochopili jsme, že v současnosti v italském školství probíhá diskuze o používání mobilů ve škole. Největší obavou je kyberšikana. Sami učitelé hodnotí počítačovou gramotnost žáků i rodičů jako nízkou. Hovořilo se o tom, že ačkoliv podle italských úřadů má více než 90 % obyvatel Itálie přistup k internetu a 70 % Italů vlastní svůj počítač (humorně se prý uvádí, že i pes má svůj smartphone), je užívání této techniky zaměřeno především na sociální sítě. Problémem je e-mailová komunikace a používání výukových materiálů.

I zde jsme si značně poupravili své představy o bohatém západním světě. Sami učitelé nemluví o tom, že jejich povolání je posláním. Svou mzdu hodnotí ve srovnání s ostatními profesemi jako podprůměrnou. Pokud došlo při neformálním rozhovoru na čísla, byli jsme udiveni, že základní mzda učitele je srovnatelná s našimi platy. Společenský bonton ale neumožňoval tyto otázky dále rozebírat. Italští kolegové považovali za největší bonus pracovní smlouvu na dobu neurčitou. Pokud je totiž italský učitel propuštěn, je zapsán na školském úřadě na listinu volných učitelů a ředitelé škol si z této listiny vybírají, koho angažují. Zatímco ředitelé škol tento systém chválí, učitelé a učitelské odbory ho kritizují.

Přímá vyučovací povinnost učitele je 18 hodin týdně s tím, že další dvě hodiny musí mít každý učitel vypsané hodiny konzultací pro žáky i rodiče. Škola hodně dbá na osobní setkávání s rodiči, která probíhají v odpoledních a podvečerních hodinách. Veškerá další práce, kterou bychom u nás označili jako podpůrná opatření pro hraniční žáky či mimoškolní činnost, není nijak hrazena. Je v kompetenci ředitele školy, aby tuto práci nařídil, uzná-li to za vhodné.

Při vlastní výuce převažoval především frontální způsob práce. V každé hodině se však vyskytla také skupinová práce, která byla zaměřena na různé kooperace žáků i vlastní odpovědnost. Například při hodině matematiky ve třídě, která odpovídala našemu šestému ročníku, probíhala aktivita ve čtyřčlenných skupinách, zaměřená na převody jednotek času. Skupina byla dále rozdělena na jednotlivce - pro přehled je označme číslicemi. Tedy jedničky řešily podobný úkol, dvojky jiný atd. Úkolem skupiny i třídy jako celku bylo vyřešit zadané úlohy. Při řešení jednotlivých problémů jedniček spolu mohly jedničky z jednotlivých skupin spolupracovat a radit se o postupu. Po ukončení práce jednotlivých členů skupinky byl proveden součet všech dílčích výsledků. Ten byl psán na tabuli. Třída splnila úkol tehdy, když součet všech výsledků z jednotlivých skupin odpovídal číslu, které znal vyučující. V závěru hodiny došlo ještě k logickému vyvození mnemotechnické pomůcky sloužící k převodu jednotek.

Nejen v hodinách přírodních věd jsme viděli také zařazení metody CLIL. Od roku 2004 je angličtina povinným cizím jazykem. Nemyslíme si, že by změna jazyka ve výuce měla podstatný vliv na kvalitu výuky. Děti neměly problém přecházet z italštiny do angličtiny a naopak. Pokud bychom chtěli porovnávat jazykovou gramotnost našich a italských dětí, musíme uznat, že Italové mají navrch. Jsou kromě jiného motivováni také projekty v rámci mezinárodní spolupráce, která probíhá v rámci Erasmu+. Žáci i učitelé spolupracují se školami v Turecku, Španělsku, Norsku a Litvě.

Vlastní výuka probíhá v devadesátiminutových blocích. Zvoní pouze na začátku vyučování. Po 45 minutách se učitelé mění dle rozvrhu, dalo by se říct „za pochodu“. Žáci po dobu 90 minut neopouštějí třídu, při hodině nepijí.

Učitelé na prvním stupni jsou oslovováni jménem a titulováni „Maestro“. Na druhém stupni žáci používají oslovení „Profa“. Pokud se rodiče dětí v jedné třídě scuola primaria domluví, žáci nosí modré školní uniformy jako pracovní oděv. Uniforma se pořídí za necelých 10 eur.

Ve třídách je během výuky větší šum v porovnání s naším školstvím. Je to dáno mimo jiné také italským temperamentem. Celková atmosféra je přátelská, uvolněná, nestresující. To je možná dáno také tím, že zpětná vazba není založena na klasifikaci, jak ji známe my. Hodnocení je desetistupňové s tím, že desítka je nejlepším hodnocením. V každém předmětu je předem dáno, kolik bude hodnocení, z jaké oblasti a jakou formou bude provedeno. O termínu hodnocení jsou žáci a jejich rodiče předem vyrozuměni.

Učebnice dětem škola zapůjčuje. Je zajímavé, že učebnice nejsou stavěny na jeden školní rok, ale na několik let, např. pro celé období scuola secondaria, tedy na tři roky. Učebnice jsou tudíž velice obsáhlé a těžké. Možná i proto jsou dětské školní batohy opatřeny kolečky. Pozoruhodné je, že učebnici mají děti také na výtvarnou výchovu. Ta má ale trochu jiný charakter než v našich zeměpisných šířkách. Součástí předmětu art je také deskriptivní geometrie, včetně řezů těles a technického rýsování, počítačová grafika nebo teorie stavebních slohů. Ve vyšších ročnících jsou jednotlivé aktivity zaměřovány na praktické využití. Například je škola požádána o vytvoření loga pro existující firmu. V těchto hodinách žáci logo navrhují a výsledek své práce představují přímo pracovníkům společnosti.

Překvapivé je placení školného. Ačkoliv se jedná o základní školství a zákonem stanovené povinné vzdělávání a školu zřizovanou městem Turín, rodiče dobře ekonomicky situovaných žáků platí symbolické školné 20 euro ze školní rok. Podobná situace je i se školním obědem. V budově prvního stupně je výdejna jídla. Sociálně slabé děti mají jídlo zdarma. Dále je potom sociální systém odstupňován tak, že maximální cena oběda je 7,50 eur. Dohled nad obědvajícími žáky vykonává učitel. Pokud mu je tento úkol svěřen, má nárok na oběd zdarma a obědvá se žáky. Pokud tuto práci nevykonává, na oběd nemá nárok ani si ho nemůže uhradit.

Týden strávený v turínské škole byl bezesporu inspirující. Přijížděli jsme sem s obavami, že naše školství tomu italskému kouká na záda a že budeme ohromeni tím italským. Nestalo se tak. Nemáme se za co stydět. Čemu se můžeme od italských kolegů učit, je ustálená a jednoznačná legislativa, nadšení pro učitelskou profesi, otevřenost ve vztahu učitel-žák a celkové profesionální pojetí školských služeb.