Spirála života

Každý člověk se od narození vyvíjí. Posledním vývojovým obdobím je stáří. Každý z nás se v životě setkává s mnoha staršími lidmi, kteří jsou odkázáni na pomoc druhých. Někteří již mají nejrůznější zdravotní problémy a často nemají žádné příbuzné. Tato myšlenka přivedla děti ze Základní školy Vl. Majakovského v Prostějově k pravidelným návštěvám seniorů (minimálně dvakrát do roka) v domech s pečovatelskou službou a v Centru sociálních služeb. Návštěvy jsou plánované pokaždé v období Vánoc a Velikonoc. V průběhu roku se na takovéto setkání děti pečlivě připravují. Vyrábějí dárečky, přáníčka a společně secvičují vystoupení babičkám a dědečkům pro radost.

V letošním roce se však naše společné akce rozšířily o několik dalších zajímavých aktivit, kterými děti nejen babičky a dědečky překvapily, ale některým seniorům na základě společného prožitku vehnaly i slzy do očí. Děti totiž dokázaly za pomoci dospělých zrealizovat neobyčejný nápad. Nápady dětí jsou různé a neustále nás nutí k zamyšlení. Ten popsaný v tomto článku je originální a nedá se uskutečnit v průběhu jednoho dne, ale během několika měsíců. Základní myšlenkou dětského nápadu bylo nebýt lhostejný k okolí, k lidem, kteří jsou na sklonku života, jsou odkázáni na pomoc druhých, a uvědomění si, že

Jednou odpoledne měly děti ve výtvarném kroužku za úkol vyrábět přáníčka k Vánocům a připravit je s nejrůznějšími dárečky jako překvapení lidem žijícím v domovech s pečovatelskou službou. Děti si rozdělily role. Děvčata kreslila smrkové větvičky s baňkami a chlapci přáníčka překládali a doplňovali psaným textem. Než začali vpisovat, měli za úkol ukázat ostatním, jak bude písmo ve výsledku vypadat. Na dokončování přáníček pracovali dva velmi šikovní chlapci, kteří zaujali ostatní svým rukopisem. Přiznali se, že zkoušejí psát grafity. Na dotaz, když umí tak krásně psát, proč to nevyužijí, se zeptali, jak to můžou využít. Na svoji otázku dostali odpověď. A co třeba vytvořit upoutávku, vypsat soutěž? A musíme soutěžit my, ptali se? Odpověď zněla: Nemusíte! A kdo tedy? Co třeba babičky a dědečkové?

A tak ještě ten den jsme vyvěsili na nástěnku upoutávku s popisem, pravidly, termínem soutěže s názvem Pohádkový skřítek. Domů děti odcházely s pocitem zodpovědnosti, že se staly organizátory a realizátory soutěže pro dospělé.

Když jsme soutěž vyhlásili, nedoufali jsme, že získáme tolik soutěžních prací. Najednou se ve velmi krátké době objevili před námi nejrůznější skřítkové. Někteří měli svá jména, někteří ne. Kromě kreslených a malovaných skřítků se k nám dostaly neuvěřitelné pohádky, plné napětí a fantazie.

Těžká situace nastala, když se z dětí stali hodnotitelé, kteří rozhodovali o tom, kteří skřítkové získají ocenění. Po sestavení výsledkové listiny jsme se vydali rozdávat ceny. A protože to byla slavnostní chvíle pro naše milé babičky a dědečky, rozhodli jsme je potěšit nejen vlastnoručně vyrobenými dárky a věcnými cenami, ale také milým vystoupením. Předávat ceny a diplomy nám pomohla i paní ředitelka z Centra sociálních služeb. Diplomů a cen jsme se snažili rozdat co nejvíce. Velký obdiv získal svým originálním nápadem pán, kterému bylo téměř 90 roků. Vytvořil krásně ilustrovaný kalendář, ve kterém se každý měsíc usmíval na všechny děti jiný skřítek. Když jsme předávali cenu, rozplakal se dojetím.

Skvělým kamarádem se pro nás stal také skřítek Listulka, který měl ručičky i nožičky zhotovené z větviček keře s drobnými lístečky. Skřítka vytvořila 87letá paní, bývalá paní učitelka, která nám při předávání vyprávěla o tom, jak má moc ráda děti.

Když jsme předali ceny, zjistili jsme, že naše snažení není ještě úplné. A tak jsme se zamysleli nad problémem a otázkou - jaké budou mít skřítkové využití? I s tímto problémem jsme si poradili. Vznikl další nápad -

Výstavu se nám podařilo zrealizovat a měla obrovský úspěch. Návštěvníci výstavy obdivovali nejen obrovské množství soutěžních prací, ale i doplňkový program, který jsme společně secvičili. Na vystoupení jsme si připravili také skřítkovské kostýmy.

Po skončení výstavy v městském klubu Duha se skřítkové objevili opět mezi námi a my jsme si mysleli, že naše snažení je u konce. Nebylo. Dostali jsme krásný dopis od paní ředitelky z Centra sociálních služeb s prosbou, zda můžeme vytvořené práce poskytnout k výzdobě prostředí, kde naše milé babičky a dědečkové bydlí. Bylo to v červnu, téměř na konci školního roku. Měli jsme obrovskou radost. Na vernisáž, která se uskutečnila v prostředí, kde naše babičky a dědečkové žijí, zřejmě nikdo z nás nezapomene.

Babičky napekly koláčky, pozvaly nás ke stolečkům a vyprávěly nám příběhy, které prožily. Potom jsme navštívili nemocné seniory na pokojích a předávali jim keramické výrobky. Víme totiž, že každý rád dostává dárečky a že nejkrásnější dárky nejsou ty nejdražší z obchodu, ale takové, které někdo vyrobil a daroval. V našem případě jsme je rozdávali s úctou k lidem, kteří s námi prožili něco neobvyklého.

Naše aktivity trvaly více než půl roku. Děti i rodiče popisované aktivity hodnotili pozitivně a děti byly pyšné na to, že udělaly radost několika lidem z blízkého okolí. Naše snažení bylo pro obě strany velkým přínosem. Dobrý nápad jsme přihlásili do soutěže Brána k druhým, kde jsme získali ocenění poroty. Náš projekt jsme nazvali Spirála života.