Slovo úvodem

Tak máme konečně jaro. Vytoužené nejen proto, že se prodloužily dny a častěji vykoukne sluníčko, ale také proto, že jsme my, kteří se snažíme žádat o evropské projekty, konečně odevzdali žádosti a mohli si na pár dnů vydechnout.

Praha aktuálně podávala žádosti do výzvy 37 - Modernizace škol a do výzvy 28 - Inkluze. Rozhodně se nemohu považovat za přívržence inkluze, protože přináší spíš komplikace než pomoc, navíc je pro ředitele strašákem, neboť jednoduše ubírá školám peníze. Jenže ono to jinak nejde - chcete-li modernizovat a vybudovat prostor pro setkávání žáků, tedy realizovat jakousi „inkluzi v praxi“, pak musíte žádat i o projekt ve výzvě č. 28. A tam se dozvíte věci!

Víte například, že interkulturní pracovník nesmí provádět poradenství v konfliktních situacích? To totiž nepatří do pracovních činností interkulturního pracovníka, ale výchovného poradce.

Interkulturní pracovník v případě krizových situací tlumočí a napomáhá tak zabránění konfliktu či řeší kulturní nedorozumění. Jak ale zvládnu v případě neshody uklidnit situaci do doby, než přijde výchovný poradce a vše vyřeší? Anebo jsme zase tlačeni do situace „papír snese vše“? Pohybuji se v projektové branži mnoho let, ale při každé nové výzvě či aktualizaci příruček pro žadatele či příjemce si připadám jako Alenka v říši divů. Přemýšlím pak, k čemu nám vlastně prospěje takový interkulturní pracovník.

Takže, milí žadatelé a ředitelé, přeji vám pevné nervy a o něco méně přemýšlení o smyslu některých povinností a náplní práce. Jenže moc času na odpočinek nám nezbývá, protože se kvapem blíží GDPR. To je už ale jiná pohádka.