Školní metodik prevence, vyhledávání školitele

Před lety jsem byla požádána ředitelkou základní školy, abych přijela a udělala přes víkendové setkání sboru program. Ředitelka vnímala, že poslední dva roky je ve sboru horšící se nálada, pedagogové se často přou, jsou rozhádaní a to celé se promítá do procesu učení.

Po půldenní práci se mi začalo ukazovat, že to nebude tak jednoduché. Očekávala jsem standardní unavený sbor, který bude po osvědčených technikách začínat nacházet humor a zlepšovat si náladu. Ale opak byl pravdou, s další a další nabídnutou aktivitou se mi zdálo, že jsou pedagogové stále více a více nenaladění, kritičtí, nespokojení. A to formou obvyklou v pedagogických kruzích – nepřímo, ve formě ironických dotazů, zpochybňujících běžné informace, o kterých jsem věděla, že mnoho let před tím a v mnoha jiných sborovnách, kde jsem je říkala, procházely bez jakýchkoliv problémů.

Bylo mi zřejmé, že pes je zakopaný daleko hlouběji, než paní ředitelka naznačovala. Po dalších a dalších hodinách práce se ukázalo, že ve sborovně je na 2. stupni učitelka, která byla pro ostatní v pozici neformálního vůdce. Co ona řekla, to platilo. Mnoho věcí kritizovala, glosovala a nejčastěji zlehčovala. Přesto v procesu školení v podobě různých her a technik jmenovaná učitelka vykazovala nejlepší výkony. Bylo mi to divné. Od počátku zadání jakékoliv hry či techniky byla ona tou, která nejvíce bagatelizovala zadání, zesměšňovala a předem nabádala (sice nenápadně) k odmítání a nepracování. Ve finále ona byla tou, která měla nejlepší výsledky a nejlépe vše zpracovala. Přistihla jsem se, že ji, člověka, který mi průběžně vše hatí, chválím za výkon.

Když jsem pátrala po příčině, ukázalo se, že se cítí ohrožená propuštěním. Škola se co do počtu přijatých dětí scvrkávala, a tak bylo třeba postupně propouštět i pedagogy. Damoklův meč – propuštění nejen že visel nade všemi, ale stal se oblíbeným bičem vedení. Nejčastější nepříjemná větu, kterou sborovna uváděla, že slyší od vedení, byla: „Uvědomte si, že dětí je málo a na konci školního roku budeme muset někoho propustit.“ Jak se později ukázalo, spouštěč jejího chování byl v jejích obavách o to, kde by si našla případně práci, když by byla propuštěna. Tato obava nasedala na její osobnostní základ být ve všem tou nejlepší. A v situaci ohrožení propuštěním se její dovednost pracovat s kolektivem promítla do této podoby. Mistrně všechny nasměrovala k nepracovitosti a odporu a pak sama vše splnila.

Informace ředitelce a doporučení k pohovoru bylo pro ni překvapením a zjevně se ji do něj moc nechtělo. Zmíněná pedagožka byla přeci jednou z nejlepších v kolektivu, všichni ji respektovali. Vždyť na ni se obraceli mladí i zkušení o radu. A že by ona byla tím člověkem, který ovlivňuje klima sborovny? A ještě tímto směrem? Byla. Doporučila jsem, aby ředitelka začala ujištěním, že ji s jejími schopnostmi nehrozí propuštění, a zároveň aby ji požádala o spolupráci při nastolování lepšího klimatu ve sboru. Taková forma pohovoru se ředitelce zamlouvala. Po čase jsem se na konferenci, kde jsme se s paní ředitelkou setkaly, dozvěděla, že situace se ve sboru výrazně lepší. Dozvěděla jsem se, že mi moc nevěřila, ale tak snadný pohovor šlo lehce udělat a nic tím případně nepokazit.

S normou v podobě šablony poskytující zisk vedení i pedagogům jsem se setkala ve škole, kde jsem před svým vstupem absolvovala dva pohovory v ředitelně s metodičkou prevence. Ředitel si diktoval, co by ode mne očekával. Chtěl různé druhy diagnostiky kolektivu. Při dotazu, za jakým účelem mám diagnostikovat kolektiv a jednotlivce, určitým způsobem kličkoval, odpověď byla mistrně specifikována a byla nezvykle dlouhá, ale čím delší byla, tím více jsem se ztrácela v tom, co mám vlastně diagnostikovat. Moc se mi do toho nechtělo. Cítila jsem někde za množstvím těch slov jeho touhu po moci. Po tom, mít v ruce něco, co mu bude dávat převahu. Byl extrémně ambiciózní, vysoce inteligentní. A jak jsem se tak ztrácela v hovoru, položila jsem si v duchu otázku, co ho nejvíce trápí, a ihned mi naskočila odpověď. Má z něčeho strach.