Školní metodik prevence, vyhledávání školitele

Vydáno:

Školní metodici prevence se učí, že do jejich sféry patří i práce s kolektivem pedagogů. Ať již v procesu předávání informací z oblasti primární prevence či spolupráce v oblasti řešení různých druhů rizikového chování.

Školní metodik prevence, vyhledávání školitele
PhDr.
Helena
Vrbková
ředitelka občanského sdružení Život bez závislosti, šéfredaktorka časopisu Prevence
Ale stejně tak mnozí školní metodici prevence píší projekty, ve kterých žádají o různé druhy vzdělávacích programů pro kolektivy pedagogů. Cílem těchto školení bývá leccos. Od výjezdu do moravských sklípků za utužením kolektivu až po programy pracující s kázní a klimatem.
Klima
je z hlediska fungování školy velice důležité.
Promítá se do kázně, nálad, ochoty dětí se podřídit a pracovat v hodinách, stejně tak jako do vztahů mezi všemi účastníky v procesu učení.
A to od ředitele počínaje až po školníka či kuchařku konče. Ve své praxi se setkávám s mnoha opakujícími se fenomény, o kterých bych se chtěla zmínit. Proč? Protože je považuji nejednou právě za onu brzdu, kterou neodbrzdí nikdo z venku školy. Sebelepší školitel, supervizor nebo radící inspektor.
Nejednou nepomůže ani výměna ředitele.
Na několika školách jsem se setkala s tím, že byla poptávka po práci s kolektivem před i po výměně ředitele a nic. Kolektiv odolával. O co tedy z mého pohledu jde?
Pokud školní metodik prevence žádá o vzdělávací program o klimatu a chtěl by jeho změnu, měl by nejdříve prodiskutovat tuto otázku s vedením. Vedení
by mělo být motivováno a chtít jít do změn. Být připraveno na fakt, že
z dobře probíhajícího dvoudenního programu může vyjít informace, která nemusí být vždy jen příjemná, ale může s sebou nést nutnost ne vždy atraktivních kroků.

Příklad
Před lety jsem byla požádána ředitelkou základní školy, abych přijela a udělala přes víkendové setkání sboru program. Ředitelka vnímala, že poslední dva roky je ve sboru horšící se nálada, pedagogové se často přou, jsou rozhádaní a to celé se promítá do procesu učení.
Po půldenní práci se mi začalo ukazovat, že to nebude tak jednoduché. Očekávala jsem standardní unavený sbor, který bude po osvědčených technikách začínat nacházet humor a zlepšovat si náladu. Ale opak byl pravdou, s další a další nabídnutou aktivitou se mi zdálo, že jsou pedagogové stále více a více nenaladění, kritičtí, nespokojení. A to formou obvyklou v pedagogických kruzích – nepřímo, ve formě ironických dotazů, zpochybňujících běžné informace, o kterých jsem věděla, že mnoho let před tím a v mnoha jiných sborovnách, kde jsem je říkala, procházely bez jakýchkoliv problémů.
Bylo mi zřejmé, že pes je zakopaný daleko hlouběji, než paní ředitelka naznačovala. Po dalších a dalších hodinách práce se ukázalo, že ve sborovně je na 2. stupni učitelka, která byla pro ostatní v pozici neformálního vůdce. Co ona řekla, to platilo. Mnoho věcí kritizovala, glosovala a nejčastěji zlehčovala. Přesto v procesu školení v podobě různých her a technik jmenovaná učitelka vykazovala nejlepší výkony. Bylo mi to divné. Od počátku zadání jakékoliv hry či techniky byla ona tou, která nejvíce bagatelizovala zadání, zesměšňovala a předem nabádala (sice nenápadně) k odmítání a nepracování. Ve finále ona byla tou, která měla nejlepší výsledky a nejlépe vše zpracovala. Přistihla jsem se, že ji, člověka, který mi průběžně vše hatí, chválím za výkon.
Když jsem pátrala po příčině, ukázalo se, že se cítí ohrožená propuštěním. Škola se co do počtu přijatých dětí scvrkávala, a tak bylo třeba postupně propouštět i pedagogy. Damoklův meč – propuštění nejen že visel nade všemi, ale stal se oblíbeným bičem vedení. Nejčastější nepříjemná větu, kterou sborovna uváděla, že slyší od vedení, byla: „Uvědomte si, že dětí je málo a na konci školního roku budeme muset někoho propustit.“ Jak se později ukázalo, spouštěč jejího chování byl v jejích obavách o to, kde by si našla případně práci, když by byla propuštěna. Tato obava nasedala na její osobnostní základ být ve všem tou nejlepší. A v situaci ohrožení propuštěním se její dovednost pracovat s kolektivem promítla do této podoby. Mistrně všechny nasměrovala k nepracovitosti a odporu a pak sama vše splnila.
Informace ředitelce a doporučení k pohovoru bylo pro ni překvapením a zjevně se ji do něj moc nechtělo. Zmíněná pedagožka byla přeci jednou z nejlepších v kolektivu, všichni ji respektovali. Vždyť na ni se obraceli mladí i zkušení o radu. A že by ona byla tím člověkem, který ovlivňuje klima sborovny? A ještě tímto směrem? Byla. Doporučila jsem, aby ředitelka začala ujištěním, že ji s jejími schopnostmi nehrozí propuštění, a zároveň aby ji požádala o spolupráci při nastolování lepšího klimatu ve sboru. Taková forma pohovoru se ředitelce zamlouvala. Po čase jsem se na konferenci, kde jsme se s paní ředitelkou setkaly, dozvěděla, že situace se ve sboru výrazně lepší. Dozvěděla jsem se, že mi moc nevěřila, ale tak snadný pohovor šlo lehce udělat a nic tím případně nepokazit.

Tento příklad uvádím především proto, že je z něj patrné, jak složité je zadat práci s klimatem. Jak
nepředvídatelný se někdy může ukázat obyčejný vliv jednoho neformálního vůdce v kolektivu.
A také fakt, že kdyby se paní ředitelce pohovor zdál nepříjemný, asi by jej nerealizovala a raději by přijala svůj názor, že to není třeba, a nešla by do něj. V tomto případě nemohla pohovorem nic pokazit, tak jej zkusila. V mnoha jiných případech se setkávám s tím, že ředitel
raději přijme pohodlnou myšlenkovou šablonu, jen aby se nezachvěly jeho jistoty.
To, co nám z daného vyplývá, je otázka důležitosti zadávání zakázek. A to nejednou dělají školní metodici prevence, píšíce projekt a vybírajíc školitele. Specifikovat, co očekává vedení, metodik a v neposlední řadě i pedagogové.
Školní metodici prevence sjednávají práci s klimatem a nejednou očekávají precizně zpracovanou prezentaci.
Plnou chytrých výčtů charakteristik, které ovlivňují klima. Očekávají, že se bude program všem líbit, bude pozitivně hodnocen sborovnou. Ale již méně si uvědomují, že
změnu jim prosté informace, byť sebeodbornější a sebedelší, nepřinesou. Klima vyvěrá ze vztahů a podmínek.
Ale vztahy a podmínky prostou informací (až na velké výjimky) nezměníme.

Příklad
S normou v podobě šablony poskytující zisk vedení i pedagogům jsem se setkala ve škole, kde jsem před svým vstupem absolvovala dva pohovory v ředitelně s metodičkou prevence. Ředitel si diktoval, co by ode mne očekával. Chtěl různé druhy diagnostiky kolektivu. Při dotazu, za jakým účelem mám diagnostikovat kolektiv a jednotlivce, určitým způsobem kličkoval, odpověď byla mistrně specifikována a byla nezvykle dlouhá, ale čím delší byla, tím více jsem se ztrácela v tom, co mám vlastně diagnostikovat. Moc se mi do toho nechtělo. Cítila jsem někde za množstvím těch slov jeho touhu po moci. Po tom, mít v ruce něco, co mu bude dávat převahu. Byl extrémně ambiciózní, vysoce inteligentní. A jak jsem se tak ztrácela v hovoru, položila jsem si v duchu otázku, co ho nejvíce trápí, a ihned mi naskočila odpověď. Má z něčeho strach.
Práce se sborovnou byla pro mě jednou z nejtěžších v životě. Školou a sborovnou se neslo motto.
„My jsme škola výběrová a na úrovni. My jsme odborníci. Pro nás tohle není. K nám chodí děti ...,“
zde vyjmenovali řadu politiků a celebrit té doby.
„Naše děti, naše výuka ...“
a vždy zdůvodnění, jak je jejich výuka výlučná. V podstatě jsem se dozvěděla, že jsem na Olympu školství. Jinou reakci mi za čtyři odpoledne neukázali. To, co se ale ukazovalo mně, byl fakt, že
když se bojí vůdce
(a navíc vůdce respektovaný, což ředitel této školy byl),
pak se začne bát i skupina.
Báli se, že nedostojí oné ohromující, výlučné a neskutečně dobré pozici být učitelem těch úžasných dětí, výjimečných rodičů. A čím více byl ředitel znejistěn ve své pozici a kdykoliv mu hrozil nový konkurz, tím více se snažil upevňovat povědomí o vynikajícím stavu školy a sboru. Jednotliví pedagogové přijali tuto hru, která přeci jen nesla vedle strachu i své ovoce. Být excelentním pedagogem na výlučné škole je přeci jen lichotivá záležitost. Všichni uměli. Vše bylo dobré. Zabývat se vlastním pocitem ze svého pobytu v kolektivu bylo zbytečné, vždyť všem je nám zde skvěle.
Na této škole jsem moc neuspěla, při pohovoru s ředitelem jsem mu poctivě sdělila svůj názor. On však rovnou, aniž by si jej na chvíli připustil, rozjel tuto celoškolní hru na výlučnost v úrovni, kvalitě atd. ještě o úroveň výše. Snažila jsem se jej ujistit, že tím, že si budeme povídat o sborovně, vůbec tuto kvalitu nesnižujeme ani neohrožujeme. Ale vše marně. Vyslechl, ale
nebylo cílem se dívat za hradby sborovny, cílem bylo hradby upevnit, dovnitř nepustit nikoho cizího, ven nepustit žádnou informaci než jen tu nejlepší
a sobě získat informace o těch, kteří by snad mohli tuto hru chtít zkazit. Odcházela jsem s pocitem zneužití, kterému jsem se bránila už od poloviny svého pobytu ve škole.

Zabývat se klimatem ve škole s sebou nese mnoho otázek. Často nepohodlných a ohrožujících.
Pokud se má s klimatem ve sborovně pohnout, vyžaduje to práci a zapojení vedení.
Následně pak i celé sborovny.
Klíčovým bodem bývá ochota k diskuzi, hledání cest, jak klima zlepšit a ochota naslouchat.
Okolnost, že se ve sborovně situace sama vlastním skupinovým procesem nepročistila, ale naopak nějak zauzlila, upozorňuje na fakt, že nese sebou pro někoho zisky. V prvním případě to byl zisk vytváření atmosféry, kdy já jsem ta, která nejlépe pracuje, a tudíž netřeba mě propouštět, když tu jsou jiní, kteří tomu moc nedají. V druhém případě to byl zisk pocitu a přesvědčení, že jsem vynikající odborník na výlučné škole, já jsem tak dobrý, že učím děti „celebrit a politiků“.
Někdy to bývá zisk ředitele, že sborovna sice není moc v kondici učit ani v pohodě, ale je v ní relativně klid. A zasáhnout do vztahů se mu nechce, to by se ten křehký klid mohl ohrozit. Někdy pozoruji, jak se tento
povrchový klid postupně časem transformuje do apatie sboru.
Pojmenovávám si pro sebe tuto variantu jako
císařovy nové šaty ve sborovně
. Všichni vědí, kde je asi problém, všichni vědí, kde něco chybí, ale je pro všechny pohodlné s tím nic nedělat. Jindy se ukáže, že problém jde od vedení, a pak je složité zařídit, aby ředitel či ředitelka přijali nabízený pohled zvenčí nejen k úvaze, ale i jako inspiraci k dalším krokům či změnám chování. Mám zkušenost, že co škola, to jedinečný originál.
Je třeba dát pozor na:
 
Na sjednocení se v očekávání od programu.
 
Na jasné stanovení si cíle.
 
V návaznosti na dva předchozí body vyhledání adekvátního školitele.
 
Respektování výstupu a věnování mu náležité pozornosti.
 
Dát si pozor na vlastní obranné mechanizmy, které mohou clonit v pohledu na realitu.
V posledních letech se začíná situace lepšit. Čím dále tím častěji se setkávám se sborovnami, které si zvou supervizora na tým. Rozebírá se, co se ve sborovně aktuálně děje. Jak se cítí.
Někdo z venčí s profesionální dovedností větrá průběžně napětí, rozebírá potřeby a pocity.
A těch je v převážně ženských kolektivech našich škol stále dost a dost.
Klima ve škole a co s ním? Otázka, kterou si musí položit snad každý ředitel.
Jak napomoci tomu, aby se ve škole dobře dýchalo dětem i dospělým? Jak nastavit podmínky?
Když ředitel začne cítit, že není delší dobu vše v pohodě, co může dělat? Může stav pojmenovat. Může sám stav vyhodnotit a udělat následné nutné kroky. Může tuto práci delegovat na své zástupce. Může si pozvat odborníka, může vyhledat a naplánovat supervizi týmu. Nebo může nechat po zralé úvaze situaci běžet a spoléhat se na samočisticí dovednost skupiny. V tomto případě je třeba ale podtrhnout fakt, že by to mělo být po zralé úvaze, nikoliv ze strachu.
A jak to celé souvisí se školním metodikem prevence? Ve své praxi se setkávám v určitém procentu právě s řediteli, kteří dají pokyn metodikovi prevence, že když se vyskytla možnost si zažádat o vzdělávání a pozvat si psychologa, tak ať to udělá. Dochází k
delegování problémů na metodika.
Ten vybere školitele, zajistí peníze a s časovou prodlevou často jednoho roku očekává změnu. V této souvislosti je třeba říci, že
na počátku vzdělávacího programu by se mělo pečlivě vyspecifikovat, co od něj škola očekává.
Jak se shodují či liší očekávání ředitele, metodika jako organizátora, jak se k němu staví jednotliví pedagogové. Pokud je toto očekávání známo, mělo by být známo ještě před výběrem školitele.
Očekává-li se změna v atmosféře sborovny, pak ji jistě nezpůsobí sebedokonalejší Power Pointová prezentace. Pokud vedení chce utužit kolektiv a zlepšit náladu, pak se nebude volit školitel pitvající vztahy na hranici vivisekce. Smutnou praxí je bohužel fakt, že
často není školiteli cíl upřesněn.
Odpovědi typu: něco s nimi udělejte, ať se to zlepší, nejsou výjimečné.
A po hříchu se lze pak setkat se smrští veselých a radostných technik, které vyvolají haló efekt pohody a vzájemnosti, který zanechá stopu v řádu dnů. A upřímně, který z nás školitelů to někdy nepoužil? Škola je spokojena, faktura zaplacena, práce snadná. Nic proti tomu, pokud je třeba v unavené sborovně zvednout náladu, neznám lepší způsob. Ale měli bychom si jasně uvědomit, že
pokud je klima ovlivněno odjinud, neměli bychom praktikovat volbu metod, které neřeší daný problém
, ale jsou pouhou náplastí, která překryje a umožní chronifikovat základní problém. Bývá to často skrytá, neuvědomělá situace, jejíž je špatná nálada ve sboru pouhým následkem.
Setkávám se ale i s
řediteli, kteří opečovávají své sborovny jako zahradníci sad.
Pracovat s nimi je radost, a když sborovně sděluji, jaké mají štěstí, že mají takové vedení, bývá přijato pozitivně, ale je patrné, že nemaje srovnání, situaci a chování svého vedení považují za normu. Bohužel já to jako normu nevnímám, ale je otázka, zda se nepohybuji právě po těch školách, které chtějí pracovat s klimatem, kde není vše ideální.
V příštím díle tohoto seriálu se budu zabývat kázní. Vedle klimatu
úroveň kázně považuji za druhou nejdůležitější podmínku k dobré výuce.
Ale to bych předbíhala.