Škola jako místo setkávání různých kultur

Vydáno:

V českých školách začínáme pomalu obtížně hledat třídy, kde by nebyl alespoň jeden žák cizí národnosti. Tato skutečnost je důsledkem narůstající globální migrace a s ní spojeným nárůstem počtu cizinců v naší celkové populaci. Škola se tak stává místem, kde se střetávají odlišné kultury, a navíc k tomuto střetu dochází během citlivého období vývoje. Na školu a učitele je tak kladen specifický nárok, kterému je dobré porozumět, abychom dokázali adekvátně reagovat.

Škola jako místo setkávání různých kultur
Mgr. Bc.
Jana
Lidická
školní psycholog, Akademické gymnázium Štěpánská, lektorka projektu „Psychologie jinak“ a psychosociálních programů
ADAPTACE NA CIZÍ KULTURU ANEB CO PROŽÍVAJÍ PŘISTĚHOVALCI?
Přemístění do nového sociálního a kulturního prostředí s sebou přináší mnoho nových situací. Jedinec je v novém prostředí většinou vystaven odlišným zvyklostem, vzorcům chování či pravidlům dané společnosti. Lišit se mohou i zdánlivé maličkosti, o kterých v běžném životě ani příliš nepřemýšlíme (strava, trávení volného času, ...). Zjištění, že existují podstatné rozdíly mezi domácí a hostitelskou kulturou, jedince většinou značně zaskočí, tento otřes bývá označován jako „kulturní šok“ či „akulturační stres“.
 
Jedná se o přirozenou psychologickou reakci na neznámé nebo cizí prostředí, které nelze zvládat skrze automatické a naučené způsoby, které fungovaly v domácím prostředí. Projevy kulturního šoku či akulturačního stresu bývají častěji spojovány s negativními důsledky, jako je snížená kvalita života, rizikové chování (drogy, alkohol), intrafamiliární konflikty či zvýšená pravděpodobnost somatického onemocnění. Mohou být ale také významné pro osobnostní rozvoj jedince.
JAK TO VNÍMAJÍ DĚTI?
Dítě bylo nuceno opustit domov, kamarády a většinou i širší rodinu, svou školu, rodnou řeč i zvyky. Musí se učit novou řeč, nové dovednosti, nové komunikační vzorce, hledat si nové kamarády. Zažívá stres a smutek a rodiče jsou mnohdy novou situací natolik zaměstnáni, že na své dítě nemají čas.
Stejně jako potomci imigrantů, kteří do země přicházejí, tak i mnozí dospívající z etnických minorit, kteří zde žijí již delší dobu, mají alespoň jednoho z rodičů, který se narodil v jiné zemi.
Je těžké utvořit si profil těchto mladistvých, aniž bychom brali v úvahu, jaký vliv může mít být vychováván někým, kdo byl sám vychováván v jiné kultuře.
Být dítětem přistěhovalců může mít značný vliv na psychický vývoj a projevy chování i v pozdějším věku.
Dilema, kterému je vystavena mládež z odlišné kultury, je především hledání vyváženosti mezi formující silou vrozené či zděděné kultury, tedy především kulturním vlivem rodiny, a kulturou majoritní společnosti hostitelské země, především tedy kulturním vlivem školy a vrstevnické skupiny.
Rodiče-cizinci se často obávají, že jejich potomek získá z nové kultury nežádoucí rysy a hodnoty, snaží se proto jeho kontakt s hostitelskou kulturou a jejími příslušníky minimalizovat, ale současně po něm chtějí, aby se dobře učil, plnil školní povinnosti
a plnohodnotně si připravoval dobré podmínky pro zisk vhodného povolání. Tento dvojí požadavek přidává dospívajícímu ještě více stresu a může být zdrojem konfliktu mezi dospívajícím a rodiči. Snaha o dosažení autonomie takovýchto dětí často také vede k problémovému chování.
RODINY PŘISTĚHOVALCŮ A SPECIFIKA VZTAHU RODIČ – DÍTĚ-CIZINEC
Akulturační stres u dětí a dospívajících je vždy těžkým zásahem do jejich fungování a jednou z výrazně postižených oblastí je především vztah mezi dětmi a rodiči.
Děti se navíc většinou v nové kultuře adaptují o něco snadněji než jejich rodiče, což vede k rozdílu v úrovni zkušeností a zájmů, následně v pokles společně tráveného času a množství společných zážitků.
Rodiče a jejich děti tak žijí v odlišných světech s odlišnými hodnotami a životními styly.
Rodiče často také neovládají úřední jazyk hostitelské země, a tak děti mnohdy
fungují jako překladatelé. V této roli je hierarchie vztahu rodič-dítě nabourána
a značně tím trpí rodičovská autorita.
NÁROKY KLADENÉ NA ŠKOLU
Dítě-cizinec, které přichází do nové země, je vystaveno mnoha faktorům, které způsobují silný adaptační stres. Podle novely zákona č. 343/2007 Sb., kterým se mění zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, je
školní docházka povinná
nejen pro občany České republiky a států Evropské Unie žijící na našem území, ale v
ztahuje se i na jiné cizince, kteří pobývají na území České republiky po dobu delší než 90 dnů.
Rodiče-imigranti jsou tak povinni zajistit svému dítěti v Čechách docházku záhy po svém příchodu, aniž by mělo dostatečný čas na adaptaci a osvojení vyučovacího jazyka. Škola tak ke všem dosavadním potížím vytváří další výraznou zvýšenou zátěž. Dítě v tomto zátěžovém prostředí potřebuje mít někoho na blízku, s někým si popovídat a mnohdy jediný, kdo může v raném stadiu tuto roli zastat, je učitel.
Některé děti jsou snadno adaptabilní, učí se rychle a snadno se tak zorientují a přizpůsobí. To ale není pravidlo. Pro většinu dětí je alespoň ze začátku škola velkou psychickou zátěží.S přítomností cizího žáka ve třídě roste také nebezpečí negativních předsudků ze strany spolužáků i učitelů.
Skutečnost, kterou je třeba dále zmínit ke vzdělávání dětí-cizinců, jsou možné odlišné vzdělávací obsahy, které si děti ve své zemi osvojily a na které by měly navazovat. Po těchto skutečnostech je třeba pátrat a věnovat jim individuální přístup. Kontinuitu vzdělávání dětí-přistěhovalců ovlivňuje i věk, v němž se do nového prostředí dostávají. Menší problémy se logicky vyskytují v předškolním věku a na počátku školní docházky, pozdější věk s sebou přináší komplikace nejen vzdělávací, ale i sociální.
Nezanedbatelnou skutečností je i předchozí životní historie dítěte a jeho rodin, kterou si přináší do nového prostředí. V ní se mohou promítat traumatizující osobní prožitky a zkušenosti z předchozího prostředí a navozovat pocit ohrožení i v prostředí novém.
Kulturní zázemí, osobní, rodinná historie a úroveň adaptace studentů-cizinců jsou faktory, které prosakují do školního dění i po zvládnutí jazyka, zvyků a požadavků nového prostředí. Často se s jejich vlivem můžeme setkat i v prostředí středních škol, kde ale nejsou jako příčiny problémů tak zřejmé. Zde je důležitá především vlastní informovanost a povědomí o tom, že za zvláštním, neočekávaným či nežádoucím chováním dětí-cizinců se může skrývat odlišné porozumění či očekávání, kulturní nepochopení, ale také může být zdrojem podivných projevů kulturní konflikt uvnitř rodiny. Je dobré se ptát, vědět z jaké kultury student pochází, jak je na naši kulturu adaptovaná jeho či její rodina, jaké vnímá obtíže a další. V neposlední řadě je dobré pomoci i dospívajícímu v rámci vrstevnické skupiny tím, že téma kulturních odlišností otevřeme.
Mnohé starosti, které dospívající cizinci vnímají, vycházejí z odlišného stupně akulturace mezi nimi a jejich rodiči. Dospívající, kteří chodili na českou základní školu a jsou v každodenním kontaktu s českou vrstevnickou skupinou, pravděpodobně již internalizovali normy naší kultury, zatímco jejich rodiče si většinou zachovávají své národní a kulturní cítění. Mnohdy tak dochází až ke kulturnímu konfliktu v rodině, který nasedá na již tak pro rodinné vztahy dost obtížné období dospívání, a tak mnoho nepřiléhavých projevů chování dospívajícího cizince může mít své kořeny v narušené rodinné komunikaci až hlubokém vzájemném nepochopení. Můžeme pak spolupracovat se studenty a rodiči a
pomoci jim jejich situaci více porozumět.
ZKUŠENOST Z PRAXE
Pro náhled do toho, jak žijí děti a dospívající cizinci, se kterými se setkáváme na našich školách, co prožívali a prožívají při adaptaci na české prostředí, přikládám rozhovor se studentkou pražského gymnázia. Její skutečné jméno a země původu byly z etických důvodů změněny.

PŘÍKLAD
Studentka Nikol pochází z Blízkého východu z neortodoxní křesťanské rodiny. Nyní je jí 18 let, do České republiky přišla s rodiči přibližně před deseti lety. Otec zde již dříve pracoval a ona s matkou přijely později za ním. V té době jí bylo 8 let a chodila do 2. třídy. Po příjezdu do Čech nastoupila ihned do české základní školy. Neboť neuměla jazyk, poslali ji do 1. třídy. Na dotaz, co pro ni bylo nejhorší, uvádí, že přestávky. Nevěděla, co má mezi cizími dětmi dělat, nedokázala se s nimi domluvit. Vyučování prý nebylo tak složité, v 1. třídě je v učebnicích hodně obrázků a například počty již uměla, neboť byla oproti svým spolužákům starší.
Český jazyk se prý učila docela snadno, podle svých slov se učila jednoduše jako malé dítě, kde co pochytila. Přibližně za půl roku se dokázala dorozumět se spolužáky a přestávky jí přestaly dělat takový problém. Větší problém než samotný jazyk jí prý činilo písmo, neboť v její zemi se nepoužívá latinka. Psát se tedy musela učit úplně od začátku, obkreslovala písmenka podle tvarů. Největší obtíže jí pak činila interpunkce, zejména rozpoznávání dlouhých hlásek. Zde vnímá rozdíl mezi sebou a českými spolužáky, nemá prý na to ten přirozený jazykový cit, který mají oni. Žádné úlevy ve škole kvůli tomu ale nikdy neměla.
Nikol se naučila česky mnohem rychleji než rodiče, kteří i dnes hovoří s velkými obtížemi. Když máma Nikol pomáhala s úkoly do školy, snažila se jí vysvětlit, co věděla, nebo to někde zjistit, ale s velkým množstvím úkolů jí vzhledem k jazykové bariéře pomoci nedokázala. Stejně tak vyřizování mnohých administrativních záležitostí zůstávalo na samotné dceři.
Nikol, ani její rodiče nemají české občanství, mají zde ale trvalý pobyt. Rodiče o české občanství žádat neplánují. Připadají si tu stále cizí a stále to zde berou jako dočasné, nechtějí se příliš stýkat s Čechy, bojí se, že ztratí své národní cítění, zapomenou svou řeč. Nikol by již ale chtěla v Čechách zůstat. Cítí se více jako Češka a má dojem, že je i Čechům více podobná. Více kamarádů má Čechů, zatímco rodiče se pohybují převážně mezi členy jejich národnostní skupiny.
Rozdíl mezi českou rodinou a rodinou z jejich kultury vnímá v množství volnosti.
Výchova u nich je prý méně volná. Např. noční život nepřipadá v úvahu, u nich doma je to považováno za něco sprostého, „slušná holka v noci ven nechodí“. Nikol se se svými kamarády vídá v podstatě jen ve škole. Nesmí ve volném čase nikam chodit, a to nejen večer, ale i odpoledne nebo o víkendech. Nikdy nebyla na vícedenní školní akci nebo táboře, neboť rodiče ji nepustí nikam přes noc. Mají velkou obavu, aby neztratila identitu své původní národnosti, a tak se vnějším vlivům usilovně brání. Nedávají jí volnost, bojí se, že ji ostatní zkazí.
Nikol má již přibližně dva roky českého přítele. Její rodiče ale předpokládají, že se vdá za muže jejich národnosti a nepřejí si, aby se s Čechy stýkala. Vztah se jí dařilo dlouho tajit, ale poté se to otec dozvěděl, zbil ji, vyhrožoval jí a nechal ji sledovat. Nějaký čas nemohla chodit ani do školy, ale pravý důvod se nikdo nedozvěděl. Po čase se situace uklidnila a mohou se s přítelem vídat alespoň ve škole a na ověřených místech, ale je to obtížné, neboť ji otec stále telefonicky kontroluje, kde je. Většina lidí v okolí Nikol o její rodinné situaci příliš neví. Vědí přibližně to, že má „divný“ rodiče, kvůli kterým nikam nemůže, a tak je sama „divná“.

LITERATURA
 
BOUTAKIDIS, I., GUERRA, N. G., SORIANO, F. Youth violence, immigration, and acculturation. In: Guerra, N. G., Smith, E. P. (eds.)
Preventing youth violence in a multicultural society
. Washington: American Psychological Association, 2006. p. 75-99. ISBN 1-59147-327-6.
 
ČERNÁ, M.
Děti cizinců v českých základních školách
. Praha: Univerzita Karlova. Husitská teologická fakulta, 2008. 93 s. Vedoucí diplomové práce Mgr. Pavlína Jarnošová, Ph.D.
 
FURNHAM, A. Culture shock, homesickness and adaptation to a foreign culture. In: Vvingerhoets, J. J. M., Van Tilburg, M. A. L. (eds.)
Psychological aspects of geographical moves : Homesickness and acculturation stress
. 1st ed. Tilburg : Tilburg University Press, 1997. p. 17-35. ISBN 90-361-9597-7.
 
KUČEROVÁ, E.
Psychologické aspekty pobytu v cizí kultuře
. Praha: Univerzita Karlova. Filozofická fakulta. Katedra psychologie. 2009. 141 s. Vedoucí diplomové práce PhDr. Monika Morgensternová, Ph.D.
 
MARKVART, I. (ed.)
Cizinci tu nejsou cizí!(?) : názory lounských školáků, názory dětí cizinců, pohledy pedagogů.
Louny: Městská knihovna Louny, 2004. 46 s.
 
MORGENSTERNOVÁ, M., ŠULOVÁ, L. et al.
Interkulturní psychologie : rozvoj interkulturní senzitivity
. Praha: Karolinum, 2007. 218 s. ISBN 978-80-246-1361-1.
 
NOVOTNÁ, M., KREMLIČKOVÁ, M.
Kapitoly ze speciální pedagogiky pro učitele : setkání speciálněpedagogická, sociálněpedagogická a pedagogickodiagnostická
. 1. vyd. Praha: SPN, 1997. Kap. 11, Výchova a vzdělávání menšin. s. 103-111. ISBN 80-85937-60-3.
 
NOVOTNÁ, M.
Jazyk, adaptace, kultura : k otázce adaptace cizinců prostřednictvím osvojování si českého jazyka
. Praha : Univerzita Karlova. Filozofická fakulta. Katedra teorie kultury. 2008. 93 s. Vedoucí diplomové práce PhDr. Václav Soukup, CSc.
 
PRŮCHA, J.
Interkulturní psychologie
. 1. vyd. Praha: Portál, 2004. 200 s. ISBN 80-7178-885-6.
 
RABE, N.
Vyučování dětí cizích národností na českých základních školách
. Praha: Univerzita Karlova. Husitská teologická fakulta, 2008. 87 s. Vedoucí diplomové práce PaedDr. Nataša Mazáčová, Ph.D.
 
SANTISTEBAN, D. A., MITRANI, V. B. The influence of acculturation processes on the family. In: Chun, K. M., Balls Organista, P., Maín, G. (eds.)
Acculturation : Advances in theory, measurement, and applied research
. Washington: American Psychological Association, 2003. p. 121-135. ISBN 1-55798-920-6.
 
VÁGNEROVÁ, M.
Školní poradenská psychologie pro pedagogy
. 1.vyd. Praha: Karolinum, 2005. Kap. III.3. Sociokulturní handicap. s. 287-328. ISBN 80-246-1074-4.
 
VODÁKOVÁ, O., SOUKUP, V., VODÁKOVÁ, A.
Sociální a kulturní antropologie
. 2. vyd. Praha: Slon, 2000. 175 s. ISBN 80-85850-29-X.

Související dokumenty