Mýtus první: To se u nás stát nemůže!
Slovo šikana bývá v posledních letech často skloňováno zejména ve školství. O šikaně hovoří děti, rodiče a stejně tak i někteří vyučující. Občas se ale můžeme setkat se sdělením, že na té a té škole nebo v té a té třídě se nic takového stát nemůže. Nebudu se věnovat tomu, co šikana je, nebo kde k ní dochází. Stejně tak se vzájemně ani nebudeme strašit tím, že je všude, za každým rohem a v každé lavici. Spíše se pojďme podívat na to,
proč někdo její existenci popírá
nebo si odmítá připustit, že by na konkrétní škole mohla být.Jelikož se tento časopis jmenuje Řízení školy, začnu právě u těch, kteří řídí, tedy u ředitelek a ředitelů. Kdo by si nepřál svou školu prezentovat sdělením, že u nás děti nekouří, nezlobí, nechodí za školu, nekradou a nešikanují. Zní to krásně, že? Zní, a proto to tak často slýcháme na dnech otevřených dveří.
Ale pozor, na ředitelky a ředitele škol se vlastně zlobit nemůžeme. Říkají to, co chtějí rodiče slyšet. Nicméně jejich přání je pochopitelné. Kdo má děti, dá mi jistě za pravdu.
Pro své děti přece chceme to nejlepší.
A to nejlepší spočívá i v tom, že se jim ve škole bude dobře dařit. A v jaké škole se jim bude dobře dařit? Třeba právě v té, kde děti nekouří, nezlobí, nechodí za školu, nekradou a nešikanují. A je to tady. Protože rodiče chtějí pro děti to nejlepší, rozhodnou se pro školu, která o sobě uvádí velmi nepřesné až
nepravdivé informace.
Jenomže ředitelé potřebují děti ve svých školách a vědí, co chtějí pro své děti rodiče a tak rodičům vyjdou vstříc.A teď se z toho kruhu už asi nevymotáme, ale jen pro shrnutí: Rodiče chtějí, aby se jejich dítě cítilo ve škole bezpečně. Ředitelé potřebují zájem rodičů a stejně tak i jejich děti v roli svých žáků. Proto se tak často doslechneme, že u nás děti ne... a ne.... a tak dále.
Nepříjemné překvapení ale čeká na rodiče v situaci, kdy přijdou do školy s podezřením, že jejich dítěti někdo ubližuje. V takovou chvíli už nebudou mít radost, když uslyší, že se nic takového na škole stát nemůže. V tuto chvíli by jistě uvítali informaci o tom, že škola má s takovými věcmi určité
zkušenosti, a že podle toho začne jednat.
Svým způsobem se na vytváření dojmu neexistence ubližování na škole podepisují i někteří vyučující. Také k tomu mají poměrně pochopitelné důvody, které ale ve finále situaci ještě zhoršují. O nich však až příště.
Zatím jsem nepotkal mnoho rodičů, kteří by dali přednost škole prezentující se tím, že tam děti kouří, zlobí, chodí za školu, kradou a šikanují. Zní to hrozně, že? Zní, ale je to pravděpodobně blíže realitě než případ předcházející. Já bych takovou školu taky nechtěl, ale určitě bych se nespokojil s tvrzením, že se u nás nic takového neděje.
Naopak škola, která by se nebála říci, jak se věci mají, a ještě by dodala, že se s tím snaží něco dělat, by se mi líbila.
Takovou bych si vybral já a snad bych nebyl sám…