Šikana: mýty a realita - Mýtus druhý: Stejně si za to může sám!

Před měsícem jsem se dotkl rozšířeného mýtu o tom, že šikana na té a té škole být nemůže. Dnes se pojďme podívat na další často slýchanou větu, která správné řešení komplikovaného fenoménu, jako je šikana, rozhodně nepodpoří.

Zní to logicky, srozumitelně a je to jednoduché vyslovit. Jedná-li se ale o šikanu, je

Za prvé nás tento mýtus Můžeme získat dojem, že ubližování je pro oběť jakýmsi výchovným prostředkem ze strany spolužáků. Říkáme si: kdyby nedělal toto, neříkal tamto, nechoval se určitým způsobem, jistě by mu ostatní dali pokoj. Také nás může napadnout, že ostatní provokuje k agresivnímu chování. To vše je ale mýlka.

Pokud bychom se hlouběji ponořili do vývoje situace, pravděpodobně bychom zjistili, že „provokativní“ chování oběti je pouze neúčinnou obranou vůči opakovanému ponižování a ubližování. Oběť se tedy brání a také se pravděpodobně snaží vstupovat alespoň do nějakého kontaktu s ostatními. Platí zde kruté, ale přesné pravidlo. Lepší je špatný kontakt než žádný kontakt. Jsme opravdu tvorové sociální a z toho důvodu jsme schopni dělat i věci, které na ostatní nepůsobí příliš racionálně.

Za druhé může tento mýtus Nebudeme si přeci nalhávat, že všechny žáky vnímáme stejně. Někteří nám jsou sympatičtí, na jiné si hned nevzpomeneme (jako by byli schovaní v davu a trochu neviditelní) a jiní nám jsou z nějakého důvodu nesympatičtí. A právě u této třetí skupiny je výše zmiňovaný mýtus velmi nebezpečný.

Nechtěl bych zabíhat do přílišných konkrétností a typologie, ale představte si následujícího žáka: Nemá nejlepší výsledky, opakovaně vyrušuje, není sociálně zdatný tak, aby si kolem sebe vytvořil skupinu kamarádů, a ještě ke všemu se projevuje nějakým způsobem, který nás trochu dráždí. Pokud se vám nedaří takového žáka si představit, tak vám nabídnu zkratku

A za třetí tento mýtus odráží obecné „vědecké“ přesvědčení, Jinými slovy, je pro nás nepochopitelné a často nepřijatelné, že by se některé věci staly tak nějak samy od sebe. Říkáme si, asi k tomu mají nějaký důvod, asi to tak má být, v každé třídě je něco (zesměšňování, nadávky, rvačky) a tak dále. Toto vysvětlení totiž naráží na další obecně rozšířenou mýlku, že obětí je někdo (a teď se dopředu omlouvám za přílišné zjednodušení) tlustý, brýlatý, handicapovaný či uzavřený. Pravdou ale je, že

Ostatně se můžeme vrátit k mýtu o tom, že se to na naší škole stát nemůže. Položme oba mýty vedle sebe. „To se na naší škole stát nemůže!“a „Stejně si za to může sám!“. Nezdá se vám, že se krásně doplňují a možná i navzájem vysvětlují?

Co z toho pro nás tedy vyplývá? Rozhodně to, že a na základě pozorování tomu, co se ve třídě děje. A pak je tu ještě jedna věc. Přichází-li vám rodič sdělit, že jeho dítěti ve škole někdo ubližuje, prosím