Vzdělávací systém je vážně „velká věc“: statisíce žáků, učitelů, vlastní ministerstvo a finanční kapitola, průniky do téměř jakékoliv oblasti lidské činnosti a společenského života. Je to mechanismus uskutečňování jednoho z největších veřejných zájmů, jaké si lidská společnost dokáže definovat, a proto také musí mít správa tohoto systému politickou podporu. Alespoň v demokraciích tomu je tak, že o základním směřování vzdělávání musí rozhodnout vůle většiny a o provedení experti.
Rozvíjet znamená v prvé řadě popsat a poznat
Mgr.
Bohumil
Kartous,
Ph. D.,
(za tým tvůrců), vedoucí komunikace EDUin, o. p. s.
Podobně se předpokládá, že tomu tak je i v ČR. Vláda určuje politiku a síť úřadů a institucí ji vykonává transformovanou do vzdělávací podoby. Něco tomu ale chybí. Politická rozhodnutí i expertní řešení lze provádět jedině tehdy, pokud je znám stav vzdělávacího systému, jsou známy dopady změn, které v něm probíhají, a je popsán jeho cílový stav.
Tato podmínka ale v ČR tak úplně neplatí. MŠMT sice vydává každoroční zprávu, jenže ta zachycuje vesměs jen statistické údaje o počtech učitelů, žáků, škol a proinvestovaných penězích. Nic, z čeho by se dalo odhadnout, v jaké fázi rozvoje se systém nachází a co určuje jeho další vývoj. Podobně je to i se zprávou České školní inspekce, která doposud sleduje zejména formální kritéria, jejichž kontrolu má ve své působnosti.
Jenže pokud nevíme, kde se nacházíme, nemůžeme odpovědně rozhodovat o tom, kam se dále vydat. A to se opakovaně děje. Řada změn, často s dalekosáhlými dopady na roky či desetiletí dopředu, probíhá bez toho, aby byla jasná diagnóza, a tedy i léčba. Přijímací zkoušky, povinná maturita, inkluze, kariérní systém, stejně jako dříve přechod na rámcové vzdělávací programy a řada dílčích či méně viditelných změn probíhá bez znalosti věci, eo ipso bez snahy řídit systém co nejlépe s ohledem na veřejný zájem.
Proto jsme se minulý rok rozhodli pokusit se tento stav změnit a vzdělávací systém v důležitých konturách jeho stavu a probíhajících dějin zobrazit tak, aby byl lépe čitelný a aby bylo možné lépe posoudit stávající a plánované záměry, stejně jako určit, co je třeba udělat. Vznikl tak první Audit vzdělávacího systému v ČR. Letos jsme navíc přizvali řadu expertů na vzdělávací problematiku, aby se na auditu podíleli, a pomohli tak vytvořit více objektivní pohled na věc. Tímto směrem bychom chtěli jít i příští rok.
Uvědomujeme si, že to není ideální stav. EDUin není tím, kdo by měl podobné analýzy zpracovávat, ale spíše spoluvytvářet nebo komentovat. Budeme velmi rádi, pokud se toho chopí povolanější a my budeme přispívat svým dílem. Do té doby se ale budeme snažit audit, společně s co nejširší skupinou expertů, vytvářet.
POŽÁDALI JSME O STANOVISKO K AUDITU VZDĚLÁVACÍHO SYSTÉMU
PhDr. Václav Trojan, Ph. D.
vedoucí katedry Centrum školského managementu, Pedagogická fakulta UK
Samotný fakt, že se již před rokem někdo pokusil o tak nelehký úkol, jako je audit českého vzdělávacího systému, považuji za pozitivní skutečnost. Takový počin totiž přinese jeho autorům paradoxně více negativních ohlasů než chválu. Vzdělávací systém je determinován historií, tradicí, ovlivňuje generace lidí. Z tohoto důvodu je bohužel často zkresleně nazírán, zpětně vyzdvihován a jeho objektivní popis je nesmírně složitý.
Jsem přesvědčen, že jde v maximální míře o objektivní popis stávajícího stavu. Jistě přinese kladné i záporné ohlasy, budou na něm vyhledávána bílá i černá místa. Dokument samozřejmě obsahuje několik diskutabilních bodů, na nichž se klíčoví aktéři zatím nedokážou shodnout (např. kariérový systém, kvalifikovanost učitelů, inkluze, reálnost společenských požadavků na školy). Pokud dokument vyvolá širokou diskuzi, bude to pro vzdělávací systém jen dobře.
Souhlasím s body, které pojmenovávají nekoncepční řízení a podfinancování resortu. Vzhledem ke svému odbornému zaměření na ředitele škol bych navíc zdůraznil pojmenovanou nekompetentnost zřizovatelů a politické reprezentace na všech úrovních.
Naopak mi chybí hlasitější akcent na skutečnost, že školy řeší problémy přicházející zvenčí, ze společnosti. Školám či jejich ředitelům zůstává v ruce vražedný mix tvořený jednak společností vyžadující selektivní vzdělávání, jednak totálním právem výběru školy, jednak společenskou individualistickou atmosférou, navíc v kontextu mnohými nechápané inkluze. V auditu by tedy mohlo silněji zaznít, že na mnohé věci zůstávají školy samotné.
RNDr. Dominik Dvořák, Ph. D.
Pedagogická fakulta UK
Možná nejdůležitější informací je, kdo audit vytváří. Potvrzuje se totiž, že v oblasti vzdělávací politiky vyrůstají noví aktéři, kteří v některých případech i suplují to, co by měly dělat tradiční instituce - ať už státní (ministerstvo, parlamentní výbory), nebo veřejné (třeba univerzity). Neziskové nebo komerční organizace mohou být pro systém přínosem -ale i rizikem. Školy a politiky je potřeba hlídat, upozorňovat na problémy. Nesmí se z toho však stát neustálé zpochybňování všeho, co veřejné školství dělá. Od antiky se v této souvislosti klade otázka, kdo ohlídá hlídače. Komu jsou odpovědni kritici školství? Vážím si proto možnosti připomínkovat audit a vyjádřit některá odlišná stanoviska, a tím snad přispět k vyváženosti výsledného dokumentu.
S většinou bodů souhlasím - školství je podfinancované, nemáme data o řadě zásadních ukazatelů, což dále komplikuje řízení decentralizovaného systému. Chybí nadstranická shoda na směrování systému, a pokud se přesto podaří formulovat dobré strategie, neumíme je implementovat. Na rozdíl od auditu nečekám, že by povinná tvorba ŠVP mohla přinést potřebné změny. Kromě vzrůstající nerovnosti žáků je potřeba víc sledovat i celkovou úroveň vzdělávacích výsledků. V této souvislosti jsem příznivcem testování nebo státní maturity, i přes všechny jejich dětské nemoci. A nakonec - diskuze o školství musí v určité fázi řešit i pojetí jednotlivých školních předmětů.