Role pedagoga v ochraně dětí ohrožených týráním, zneužíváním a zanedbáváním

Vydáno:

Týrání, zneužívání a zanedbávání (syndrom CAN) je nejzávažnější formou ohrožení, jakému mohou být nezletilé děti vystaveny. Přestože je počet dětí – obětí syndromu CAN – ve společnosti poměrně významný, přetrvávají některé stereotypy týkající se prostředí, z nějž týrané děti pocházejí, pachatelů týrání, ale také úkolů policie, sociálních pracovníků, pedagogů, lékařů a veřejnosti v ochraně ohrožených dětí. Cílem tohoto textu je poskytnout přehled základních informací vztahujících se k syndromu CAN s důrazem na multidisciplinární spolupráci při řešení případů CAN, včetně role pedagogických pracovníků.

Role pedagoga v ochraně dětí ohrožených týráním, zneužíváním a zanedbáváním
Mgr.
Kristýna
Jůzová Kotalová
 
metodička sociálně-právní ochrany dětí se zaměřením na rozvoj případové práce a multidisciplinární spolupráce
Syndrom CAN
(z angl. Child Abuse and Neglect) je obecně užíván pro popis nepříznivých příznaků, které jsou důsledkem týrání, zneužívání a zanedbávání dětí. Násilí na dítěti úmyslně páchá jiná osoba, často jeho vlastní rodič. Přestože forem agrese vůči dítěti je mnoho, následky jsou si částečně podobné, projevují se na zdravotním, psychickém i sociálním fungování dítěte a trvají nezřídka po celý jeho život.
Formy syndromu CAN
jsou klasicky děleny na týrání (tělesné a psychické), zanedbávání a sexuální zneužívání. Příznaky mohou být velmi různorodé a je třeba je vždy posuzovat ve vzájemných souvislostech (viz níže).
Role pedagogických pracovníků při detekci syndromu CAN, tj. rozpoznání příznaků svědčících pro možné týrání, zneužívání nebo zanedbávání dítěte, je specifická vzhledem k době, kterou pedagog tráví ve společnosti dítěte. Jedná se často o podstatnou část dne, kdy může pedagog pozorovat dítě jak v rámci vzdělávacího procesu, tak i v interakci se spolužáky, s rodiči, při řešení sporů, prosazování se apod. Kromě toho může být pedagog přítomen i svlékání nebo oblékání dítěte (např. při ukládání dětí k odpolednímu odpočinku, převlékání na tělesnou výchovu apod.). Proto je schopen identifikovat případné varovné signály, které mohou svědčit pro syndrom CAN, např.:
 
poranění nebo popálení nevysvětlitelného původu, zvláště pokud se objevují opakovaně, dítě nepravděpodobně zdůvodňuje jejich původ a projevuje výraznou nechuť o nich hovořit,
 
dítě má strach z kontaktu s rodiči, obává se jít domů, často od rodičů utíká,
 
na těle dítěte jsou viditelné lysiny či pohmožděniny měkkých částí (stehna, tváře),
 
dítě má strach ze svlékání před tělocvikem (obava z odhalení míst nesoucích stopy po násilí),
 
dítě se nepřiměřeně obléká, aby zahalilo stopy násilí na těle,
 
sklony k sebetrýznění.
V případě sexuálního zneužívání dítě:
 
projevuje regresi vzhledem k věku,
 
chová se nepřiměřeně sexualizovaně vzhledem k věku,
 
mívá nepřítomný pohled, nešťastný výraz, smutnou náladu, stahuje se do sebe, přestává jíst, může se začít znovu pomočovat,
 
může opakovat, že je špatné, zkažené,
 
může naznačovat, že zná určité tajemství,
 
může lhát,
 
chování se vyznačuje náhlými a obtížně vysvětlitelnými změnami,
 
začíná se bát určitých osob,
 
může trpět těžkými depresemi, pokusit se o sebevraždu,
 
utíká z domova.
Typické je v případě CAN též chování rodičů, kteří nejsou schopni vysvětlit původ poranění nebo příčiny změn chování dítěte, často mění uváděná odůvodnění nebo naopak velmi rychle přicházejí s vysvětlením. Rodiče mohou dítě častěji omlouvat ze školy, a to bez lékařského potvrzení, často střídají lékaře.
Příčiny vzniku
syndromu CAN
jsou různorodé, v některých případech je nelze ani odhalit. Důvody, proč je násilí na dětech pácháno, jsou ale důležité jak pro pomáhající proces oběti (terapie), tak pro trestní aspekt činu (míra odpovědnosti pachatele za své jednání), ale i pro rozměr prevence (pokud známe možné příčiny, můžeme jim lépe předcházet). Jako příklady faktorů vzniku CAN lze uvést1) přenos násilí v rodině, sociální stres, sociální izolaci a nízké zapojení do občanského a komunitního života, strukturu rodiny (absence vzorců sociálního chování), specificky pro sexuální zneužívání dětí lze doplnit2) evolučněbiologické příčiny (porucha sexuálně preferenčního systému) a mozkové anomálie.
Ohrožení dítěte vzniká zpravidla
souběhem nepříznivých dispozic
(tzv. rizik) na straně dítěte, na straně pachatele (tj. dospělé osoby, např. rodiče) a rizikové situace.

PŘÍKLAD
Například v rodině, kde je dlouhodobě nezaměstnaný, frustrovaný otec s agresivními sklony nemusí dojít k násilí, pokud jsou děti dostatečně odolné a přizpůsobivé a pokud je matka schopna adekvátně řešit kritické situace (rozčilení otce). Jiná situace nastane, pokud je například některé z dětí obtížně zvladatelné nebo naopak přecitlivělé a sama matka agresi otce řeší únikem.

Ochrana dítěte ohroženého syndromem CAN
je dlouhodobým procesem, který je podmíněn spoluprací odborníků, v minimálním rozsahu orgán sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD), lékař, škola, policie a rodina. Kromě
oznamovací povinnosti
(viz Řízení školy č. 9/2013) je dalším kýženým postupem provedení tzv. strukturovaného vyhodnocení situace dítěte a rodiny (provádí OSPOD) a následné uspořádání
případové konference
neboli osobní setkání všech odborníků i laiků, kteří se k situaci dítěte mohou vyjádřit, dítě znají, pracují s ním. Účast pedagoga na případové konferenci je žádoucí právě s ohledem na jedinečnost jeho vztahu s dítětem. Ke sdílení informací může dojít i bez vědomí rodičů, neboť jsou poskytovány na základě dožádání OSPOD, z nějž plyne zákonná povinnost spolupráce. Výstupem z případové konference je individuální plán ochrany dítěte, v němž jsou vyjádřena rizika ohrožující dítě a možné zdroje jeho podpory, cíle práce s dítětem a rodinou vedoucí k eliminaci ohrožení dítěte a konkrétní kroky, jak cílů dosáhnout, včetně termínů a osob odpovědných za jejich plnění. Některé úkoly se tak mohou kromě rodiny a OSPOD týkat též pedagogických pracovníků, např. dohoda o okamžitém kontaktování OSPOD, pokud se situace dítěte jakkoliv změní, spolupráce s rodiči na zlepšení domácí přípravy dítěte apod.
Úkolem pedagogických pracovníků nikdy není diagnostikovat syndrom CAN!
Diagnostika syndromu CAN je složitým a časově náročným úkolem. Vždy by měla být výsledkem práce týmu odborníků (viz výše), kdy jsou přesně odlišeny role a cíle jejich práce.
Přesná diagnostika syndromu CAN je možná nezbytná pro práci psychologa, terapeuta nebo pro účely trestního řízení s pachatelem násilí, ale zásadně není určující pro práci pedagogických pracovníků, sociálních pracovníků (OSPOD), nestátních organizací zaměřených na práci s rodinou atp. Z jejich role vyplývá požadavek na identifikaci příznaků syndromu CAN, naplnění ohlašovací povinnosti a podpora dítěte, jeho rodiny a kolektivu dětí ve skupině (třídě) při řešení rodinné situace. Tato role je přitom pro dítě stejně významná, ne-li významnější než např. role lékařů a terapeutů, neboť jde o dlouhodobou podporu, která je dítěti poskytována bez ohledu na fázi a výsledky terapie nebo trestního řízení s pachatelem.
1 GELLES, R. J. Causes of child abuse. In: BECHYŇOVÁ, V. a kol. Syndrom CAN a způsob péče o rodinný systém. Praha: IREAS, 2007. ISBN 978-80-86684-47-5.
2 WEISS, P. et al.
Sexuální zneužívání dětí.
Praha: Grada Publishing, 2005. ISBN 80-247-0929-5.