Rodičovské spory a školní zařízení

Vývoj v oblasti dětských práv byl přijetím této právní normy dokonán, i když vlastně jen stvrdil mezinárodní závazky, k nimž naše země už v letech předcházejících přistoupila.¹⁾ V zásadě a ve zjednodušené formě se v něm říká, že péče o dítě náleží stejnoměrně oběma rodičům (tedy jak otci, tak matce) - bez ohledu na to, zda rodiče žijí spolu v manželství nebo jen v nesezdaném partnerství, či zda jsou dokonce odloučeni a o dítě pečuje (na základě dohody či rozhodnutí soudu) jen jeden z nich. Z pohledu rodičovských práv je dnes situace jednoduchá - na zásadních věcech života dítěte se musejí rodiče spolu dohodnout. Dávno již tedy neplatí, že o dítěti svěřeném do péče matky rozhoduje jen ona a tatínek ji sleduje jen zpovzdálí. Naopak - z hlediska rodičovských práv není třeba, aby tatínkové usilovali o střídavou péči, neboť vliv na zásadní rozhodování (o škole, mimoškolních kroužcích, o očkování nebo tetování) mají oba rodiče stejnou měrou. Pravděpodobnost, že by dnes matka vysoudila zákaz otce stýkat se s dítětem, je za této právní konstelace zcela výjimečná, a advokáti proto podobné pokusy svým klientkám rovnou vymlouvají.

Tatínkové možná v tuto chvíli zajásají, nicméně ďábel skrytý v detailu se schovává v nutnosti rodičů se v případě odlišných názorů dohodnout. Ale dohoda je někdy nemožná a jindy značně klopotná, pročež přichází na řadu soud. Ani pak není situace jednoduchá, nicméně nástroj nahrazující souhlasnou vůli rodičů existuje a skutečně občas bývá v praxi využíván. Pro uklidnění čtenářů je ovšem třeba podotknout, že podstatná část rodičů (takřka 90%) je schopna se o věcech svých dětí naštěstí dohodnout.

Nejde ale jen o rodiče. Model správné výchovy není totiž toliko jediný správný, ale existuje řada možností, jak dítě vychovávat. Naštěstí! Jako kdyby nestačil problém vzniklý odlišností lidských povah, zájmů, hodnot a emocí, k problematice rodičovských sporů se přidává (a problém násobí) nově se narodivší práva dětí, kterým se dnes říká participační. Podstata tkví v následujícím ustanovení již zmíněného občanského zákoníku: V každé situaci má dítě právo dostat od rodičů informace odpovídající problému a jeho věku tak, aby si mohlo na věc vytvořit vlastní názor a tento rodičům sdělit.²⁾ O dítěti starším dvanácti let se má za to, že je schopno mít na věci vlastní názor vždy, zmíněné zákonné ustanovení však má být používáno i pro dítě mladší. Povinnost informovat dítě a zjišťovat jeho názor má také soud v řízení, které se dítěte týká.

Soud i rodiče jsou pak povinni věnovat názoru dítěte patřičnou pozornost,³⁾ což v praxi znamená, že případný odlišný názor dítěte nelze jen tak bez dalšího odmítnout, ale je třeba se nad ním minimálně zamyslet a v případném soudním rozhodnutí jinou variantu patřičně odůvodnit.

Tolik tedy litera zákona. Nutno podotknout, že jde o ustanovení, které se v praxi využívá zejména u rodičů, jež nežijí spolu a nejsou schopni se dohodnout. Moudří vychovatelé vlastní instinkt, podle něhož dítě nezatěžují malicherným ani příliš důležitým rozhodováním. Naopak rodiče rozhádaní, plni vzájemných negativních emocí nebo rodiče v průběhu antagonistického soudního sporu používají zmíněná zákonná ustanovení v boji proti sobě jako nástroj tlaku a manipulace, čímž dítěti zcela jednoznačně ubližují (nám právníkům poskytujíce živobytí).

Variant typů soudních sporů je pak nepočítaně - může jít o prosté rozhodování, do čí péče má být dítě svěřeno, o posuzování žádosti o dnes tolik moderní střídavou péči, o změnu jména, o úpravu styku, o volbu školy či o zájmové kroužky. Všechny zmíněné případy řeší soudy zvané opatrovnické - okresní soudy podle bydliště dítěte. A bývá tradicí, že jednou přidělený soudce a ustanovený opatrovník řeší všechny spory týkající se téhož dítěte.

To vše bylo třeba říci na úvod, abychom se mohli dostat k tématu, který nás (a čtenáře časopisu Řízení školy) zajímá.

Zákon⁴⁾ rodičům ukládá povinnost, aby se vzájemně informovali o všem podstatném, co se týká dítěte a jeho zájmu. Se zřetelem k předcházející větě a větám výše uvedeným tedy nemůže jeden z rodičů škole zakázat, aby druhého rodiče o dítěti informovala, naopak kterýkoliv učitel je povinen i bez zvláštního zmocnění rodiči veškeré informace o dítěti poskytnout. Postačí, když rodič prokáže, že je rodičem konkrétního dítěte (což je možné v nejhorším formálním případě občanským průkazem nebo rodným listem, obvykle však jsou oba rodiče pod svými jmény evidováni v materiálech školy), a pak mu mohou být informace podány. Žádá-li jeden z rodičů, aby škola cokoliv o dítěti zamlčela druhému rodiči, nemá taková žádost pro školu žádný význam a moudrý učitel podobnou službu jako nezákonnou odmítne.

V případě oněch několika procent rozhádaných rodičů (a výjimečně také do sporu angažovaných prarodičů) se škola neubrání kontaktu nejen s rodiči, ale také se soudy nebo s orgány OSPOD (orgán sociálně-právní ochrany dětí, obvykle soudem ustanovený jako opatrovník dítěte). Soud je totiž, jak bylo výše řečeno, povinen zjistit názor a situaci dítěte, což zhusta činí tak, že vyžádá zprávu opatrovníka a opatrovník se občas obrátí na školu. Opatrovničtí soudci se dnes (zejména v Čechách, méně už na Moravě a ve Slezsku) brání osobně volat dítě k soudu, proto někdy vyzvou opatrovníka, aby zjistil názor dítěte na věc (svěření do péče otce či matky, pohled na střídavou péči, změnu jména, výběr školy atd.), a k rozhovoru občas dojde přímo na půdě školy. Že jde o úlohu velmi nevděčnou, je nasnadě, neboť rozhádaným rodičům se škola ani OSPOD nezavděčí a stížnosti na obě instituce pak podávají velmi často rozčilený otec dítěte i jeho ukřivděně se cítící matka.

Zatahovat školu do rodičovského sporu je nemoudré a zbytečné, nicméně občas tak rodiče či soud činí. Stává se tak zejména tehdy, pokud mezi rodiči panuje natolik vypjatá komunikace, že jeden s druhým nejsou schopni prohodit větu, aby nebyla prošpikována urážkami či útoky. Jeden z rodičů (a občas i soud) dospěje proto k závěru, že by splavnějšímu předávání dítěte pomohlo neutrální prostředí, na jehož půdě by se mohlo předání dítěte odehrávat.

Taková úvaha má jistě racionální jádro, ale celé věci příliš nepomůže. Soud totiž může povinnosti ukládat jen účastníkům řízení, a škola obvykle účastníkem opatrovnického řízení není. Procesně by tedy soud musel nejprve rozšířit řízení o vedlejšího účastníka (školu), což ovšem nejde bez jeho souhlasu. Teprve pokud by škola souhlasila, mohl by soud uložit povinnost i škole. Upřímně však takový vstup třetího účastníka do řízení nelze příliš doporučit - vždyť škola není k takovému zacházení určena ani vybavena, nemá specializované lidské ani materiální zdroje a není odborně připravena na řešení různých konfliktů, které z rodičovského sporu mohou vyvstat.

Jistě má každá škola (školka) za každé situace na mysli zájem svých dětí, pročež bych všechny pedagogy ráda uklidnila: tím, kdo za vyhraněný konflikt a jeho řešení nese odpovědnost, nikdy není škola nebo dítě, ale vždy otec a matka. A v takových vyhrocených případech je dítě poškozeno takřka vždy. Konstatování trpké, smutné, depresivní, avšak hořce pravdivé. Je škoda, že ti, kterým by na klidu dítěte mělo záležet nejvíce, mu také obvykle nejvíc ubližují.

Pokud vzájemná komunikace rodičů přeroste běžný způsob mluvy (hlasitostí či nadávkami), pak jde o přestupek podobný dvěma rozhádaným ženským, a jako s takovým by s hádkou měla škola naložit. Že v takovém případě každá rada drahá, je nasnadě. Doporučení pro vedení školských zařízení tedy zní: bez ohledu na snahu pomoci dítěti jednoznačně odmítnout participaci školy. Podle mých zkušeností se totiž obvykle jeden z rodičů (častěji matka) pokouší předem se školou dohodnout, zda by předání dítěte mohlo u nich probíhat. Škola tu ovšem není od toho - a co si rodiče vzájemným svárem nadrobili, mohou zase jen oni dva slepit dohromady.

Ještě na jednu situaci je třeba upozornit: to když některý z rodičů volá k soudu učitele, aby pedagogický pracovník dosvědčil, jak se dítě či rodič ve škole chová (například že dítko ve střídavé péči v týdnu u matky prospívá, zatímco v týdnu u otce spí ve vyučování a do školy není řádně připraveno). Vyloučit takovou svědeckou výpověď není možné, protože na vyzvání soudu má každý povinnost dostavit se a svědčit, co je mu o věci známo, navíc pod přísahou, pravdivě a úplně. Přesto si takový učitel musí uvědomit, že se obvykle nevyhne námitce podjatosti ze strany druhého rodiče, a vyrobí si tak problémy s vlastní objektivitou do budoucna. Věru, těžká je v tomto případě právní rada. Lze spíše radit psychologickou odpověď: svoje problémy nechť si řeší milí blázniví rodiče doma a sami.

Dodejme ještě, že dítě jako většina tvorů jedná většinou racionálně a pragmaticky, proto se velmi často takové situaci přizpůsobí a pokrytecky říká u maminky to, co chce maminka slyšet, zatímco u tatínka to, co potěší zase otce. Škola v takových případech jen stěží dokáže dělat arbitra a rozsuzovat, na kterou stranu se přiklonit.

V některých školách působí školní psychologové, jejichž primární potřebnost byla původně směrována na problémy šikany a dětských duší, postižených školní docházkou, neuspokojivým hodnocením, volbou povolání nebo vztahovými problémy. Jak se však v poslední době ukazuje, hlavní náplní školních psychologů jsou problémy rodičů a s rodiči, nikoliv problémy dětí. Psychologové tedy mohou v tomto případě napomoci, nicméně na tuto pomoc nelze příliš spoléhat, neboť psychologie je účinná za situace, že příjemce má vážný zájem něco na sobě změnit. Rozhádaní rodiče jsou však obvykle přesvědčeni, že každý z nich jedná správně, zatímco chyba je na straně toho druhého.

Psychologickou podporu mohou také poskytnout pedagogické poradny a psychologové působící u zřizovatele školských zařízení. Některé odbory výchovy prosazují tabulkové místo pro psychologa, který by vypomáhal jednotlivým školám v nejakutnějších případech.

Ještě o jednom konfliktu by mohla být řeč - to když každý z rodičů dítěti zvolí jinou školu. Školský zákon⁵⁾hovoří jednoznačně - pokud se rodiče nedohodnou, dítě nastoupí do školy, která je jeho školou spádovou podle místa trvalého bydliště. Co když však každý rodič touží dítě zapsat někam jinam? Pak může být dítě formálně přijato na školy dvě (anebo i tři) a soud musí rozhodnout, na které bude dítě studovat. Střídavá péče už dnes vzdělávacím institucím život nekomplikuje - převažující judikatura se ustálila na výkladu, že dětské postýlky mohou býti dvě, podobně jako domovy, ale škola nebo školka musí být jen jedna.

Rodina je zvláštní entita, která se příliš nedá svázat rodinným právem, protože v ní hlavní roli hrají emoce a vztahy. Rodinné právo a právo vůbec nemá odpovědi ani rady na většinu otázek, které se rodiny týkají, což stejně platí i pro školy, dotčené bublajícím rodičovským sporem. Je pochopitelné, že učitelé jsou z podstaty své profese, na rozdíl od většiny ostatních povolání, jejichž podstatou je lhostejnost, naopak připraveni a ochotni pomoci rodičům i dětem, proto se jim bude v podobných vypjatých situacích stávat, že se neubrání účasti (minimálně svědecké) v popisovaném konfliktu. Radit lze proto spíše psychologicky než právně, například návrhem: Škola vám ráda pomůže a vyjde vám vstříc. Protože však odpovědnost za dítě mají oba rodiče, dohodněte se a přijďte s návrhem (nejlépe písemným), jak byste si spolupráci při předávání dítěte představovali. Škola pak posoudí, zda má materiální, finanční i časové podmínky, aby váš návrh mohla realizovat.

Lékem na vzedmuté emoce není právo ani zdlouhavé soudní řízení, které naopak emoce mezi rodiči spíše nabudí. Nejlepší lékem je totiž čas. Akutní fáze rodičovského konfliktu trvá mezi zdravými rodiči přibližně rok, další dva roky odeznívá největší konflikt. Po třech letech navážou obvykle obě strany nové vztahy, často i počnou další děti a emoce mezi expartnery se uklidní. Školy by však měly současně počítat s tím, že mezi námi žijí 2% patologických jedinců, u nichž k uklidnění nedojde s ohledem na jejich osobnostní výbavu téměř nikdy.

Přeji všem školským pracovníkům, aby se s takovými případy setkávali jen výjimečně.