Byla jsem povolána k panu řediteli a jako vždy se mi zatajil dech: Něco jsem provedla? Něco bylo špatně? Něco provedla moje třída? Tentokrát to však byl úplně jiný pohovor. Pan ředitel by si mne prý dovedl představit (za pár let) na svém místě, a co já prý na to.
Už nevím, co jsem mu v naprostém zmatku a úleku tenkrát odpověděla. Asi jsem požádala o čas na rozmyšlenou a asi jsem to potřebovala probrat doma „se svými“. Pan ředitel už pár let přesluhoval a o jeho možném nástupci se ve sboru někdy přemítalo. Nakonec jsem se přihlásila na obor Funkční studium II na pražskou pedagogickou fakultu. Absolvovat studium pro řídící pracovníky ve školství by mi prý mohlo pomoci v dalším rozhodování – že bych věděla, do čeho půjdu. Moudrý pan ředitel neponechal nic náhodě a na „ředitelská studia“ nás vyslal nakonec dvě. Obě vedoucí předmětové komise, obě mu už dávno pomáhající s evropskými projekty a s projekty tehdejšího Národního ústavu odborného vzdělávání. Obě naivně nadšené, často také nechápající a vyděšené z nového studijního oboru, do kterého jsme se tehdy pustily společně.
Jako jediné „neředitelky“ v naší studijní skupině jsme zažívaly častý údiv okolí nad naším vysvětlováním, jak a proč jsme se mezi studujícími řediteli ocitly. Údivu bylo dost i na naší straně. Celkem poctivě jsme se snažily nastudovat všechny platné zákony a vyhlášky z práva školského i pracovního; netušíce, jak rychle nám naše vzorně podtrhané a zvýrazňovači zvýrazněné dokumenty budou novelizovány, měněny, vydávány v nových sbírkách, abychom opět a zas a znovu potřebné pasáže podtrhávaly a zvýrazňovaly, což musím činit až do dnešních dnů pravidelně několikrát do roka. K předpisům školským a pracovněprávním přibyly zdravotnické, hygienické, energetické, stavební, občanskoprávní, správní, bezpečnostní i ty o registru smluv – většina z nich navíc umocněna specifickou variantou krajské směrnice vydané laskavým zřizovatelem... Postupně jsme nastudovaly, jak je to vlastně s tou „véháčé“ a „doplňkovou činností“ školy. Jaký je rozdíl mezi „emkovým“ a „háčkovým“ oborem – co (z)může samospráva a co státní správa ve školství. Kdo školy vlastně řídí, kdo školy spravuje a kdo má majetek školy vlastně na starost... Nakonec jsme se propracovaly až k té úžasně znějící – i když dodnes ne úplně pochopené – „právní subjektivitě“ příspěvkové organizace.
Moudrá prozíravost mého předchůdce mi pro vykonávání ředitelské funkce připravila nadstandardní podmínky:
-
- Stabilní a plně kvalifikovaný pedagogický sbor, uvyklý vykonávat celkem pravidelně a zodpovědně činnosti mimo vyučovací i mimoškolní, často činnosti z kategorie zvané „nad rámec“ běžných pracovních povinností i běžné pracovní doby.
- Mnohaletá a oboustranně prospěšná partnerství se zaměstnavateli, které jsme nově začali nazývat „sociálními partnery“, díky nimž má škola prestiž vynikající odborné přípravy a naši absolventi nemají problém s uplatněním na trhu práce.
- Členství v mezinárodní evropské asociaci škol našeho oboru, díky kterému jsme se stali účastníky mnoha evropských projektů, výměnných aktivit, výjezdů pro učitele i pro žáky. Jejich návraty vždy znamenaly a znamenají porovnávání, inspiraci a přebírání dobrých nápadů a řešení z celé Evropy.
- Moderní koncepci školního vzdělávacího programu, v němž pořád na prvním místě stojí profesní zdatnost, utvářená požadovanými odbornými znalostmi a dovednostmi (ty ve škole zkoušíme a testujeme), ale také těmi „měkkými“ přístupy a návyky, které je občas těžké definovat a které se stávají součástí osobnostních postojů našich absolventů. Zkrátka jsme jim je u nás ve škole tak nějak „vštípili“ a oni jsou díky nim úspěšní i v Londýně nebo v Curychu. Jsou tam oceňováni za prostý návyk: pracovat a udělat, co je potřeba...
Navázat na práci mého předchůdce, který se svým rozvážným nadhledem a smyslem pro koncepční rozvoj odborného školství daleko předčil všechny tehdejší i dnešní nadřízené orgány, pro mne vždy bylo a bude náročným závazkem. Snad se nám ve škole podařilo v jeho práci dobře pokračovat a „děláme“ střední odbornou školu s tradicí, se jménem, s perspektivou a do dnešního dne také pořád s naplněnou kapacitou. Snad se mi v nadcházejících letech podaří předat vesla naší školní pramice stejně promyšleně a připraveně – někomu podobně „postiženému“...