Vždy se těším do posluchárny či seminární místnosti za svými studenty, když se blíží téma řízení změny v pedagogickém procesu. Je to téma stále živé, stále nebude nikdy hotové, stále se něco okolo nás děje.
Řád a neřád aneb Parodie na kariéru
PhDr.
Václav
Trojan,
Ph. D.,
vedoucí katedry Centrum školského managementu Pedagogické fakulty UK v Praze
Jenže jeden z důležitých faktorů ovlivňujících průběh změny, tím pádem i její úspěch či neúspěch, je čas. Nelze jej uchopit, nelze jej zastavit a nelze ani přesně poradit, kolik času na kterou změnu je optimálně potřeba.
Některé změny jsou provedeny překotně, nejsou promyšleny, lidé se s nimi nestačí ztotožnit nebo lídr změny všem příliš uteče a ostatní mu nerozumějí. Stejně problematické je změnu nechat přezrát jako jablko. Změna je potom nedobrá, nahnilá a už málokdo si pamatuje její původní záměr a bývalou aktuálnost. V českém školství si stačí vzpomenout např. na zrání myšlenky společné maturity, která dostala tak nesmyslně dlouhý časový prostor, že přezrála a výsledek známe.
Pořád bych rád věřil, že se podobně přezrálým jablkem nestává kariérový systém učitele, který uličnicky vykukuje z posledního návrhu novely zákona o pedagogických pracovnících. Kolik let se o kariérovém systému mluví a píše, kolik let se ztratilo diskuzemi, aby další a další návrhy padaly pod stůl či přímo do koše. Nebudu se vracet zpátky do historie, k dokreslení stačí poslední rok. Několik let připravovaný systém, na němž vzácně společně (alespoň zpočátku) pracovali ředitelé, učitelé, vzdělavatelé, výzkumníci i lidé ze státní správy, byl označen za nevyhovující.
Jeden z posledních ministerských věstníků byl kariérovému systému učitelů věnován, netřeba připomínat. S úctou k jeho tvůrcům musím napsat, že nejde ani o hrubý náčrt, navíc jdoucí špatným směrem. Co bylo možno udělat za pár týdnů bez konzultací s terénem, bez kulatých stolů, bez diskuzí, jako tomu bylo u předchozího návrhu? Na návrhu je patrný rukopis několika autorů, celému systému to ale neprospívá.
V prvé řadě nejde o žádný kariérový systém, diskutabilní jsou i popisované tři stupně (ve skutečnosti jsou dva). Ředitel jako člověk odpovědný za sestavení týmu má připravena další omezení svojí autonomie lidmi zvenčí, kteří ovšem nebudou mít žádnou odpovědnost - ta zase zůstane na řediteli. Ředitel jen musí uzavřít smlouvu s nastupujícím učitelem na dva roky, po ukončení adaptačního období na dobu neurčitou, vůbec není ošetřena situace, kdy se bude lišit jeho hodnocení od člověka z fakulty atd. Nehledě na to, že mnohé pasáže působí jako akademická rozprava, nikoli materiál, podle kterého se bude rozhodovat. Chybí přesnost, změřitelnost a hlavně použitelnost v autentickém školském terénu. V běžné škole, nikoli v modelové situaci posluchárny nebo v některé ze škol, které díky projektovým nespravedlnostem sypou všichni svatí na velkou hromadu a už neví, za co by utratila.
Další zcela nesmyslné omezení ředitelských kompetencí je v oblasti, kde bych to skutečně nečekal - v oblasti řízení pedagogického procesu. Návrh jde zcela proti výsledkům TALIS 2013 a všem těm hlasům hovořícím o tom, že ředitel školy má být lídrem pedagogického procesu. Proč se do systému zavádí koordinátor vlastního hodnocení školy - tuto oblast přeci nemůžeme řediteli vzít! Vezměme mu starosti o budovu, zmodernizujme levicový zákoník práce, rozhodněme o možnosti házet anonymní stížnosti do kotle - ale pedagogický proces a vlastní hodnocení školy jsou základní oblasti, kterým se ředitel školy MUSÍ věnovat!
Kariérový systém ovšem musí začít od ředitelů! Budu znovu a znovu opakovat tato slova opřená nejen o názory a zkušenosti, ale též o pozitivní zahraniční zkušenosti. Proč jen my Češi máme dojem, že impulzy přicházející zvenčí či dobře míněné rady nás chtějí poškodit? Je třeba neustále připomínat ty hodnotící zprávy, výsledky TALIS, poznatky zlepšujících se vzdělávacích systémů, že nejdůležitější postavou ve škole je její ředitel? Zůstane-li ředitel v současném nevolném postavení vůči zřizovateli a vůči systému, nic se neposune. Je to tak! Kariérový systém ředitelů, který ovšem pojme řízení škol v širším kontextu -od přípravy budoucích ředitelů přes jejich uvádění a adaptaci, podporu v dalších etapách funkce až po využívání těch nejvíce zkušených pro mentorskou či inspektorskou činnost (o vrcholných funkcích ve státní správě nemluvě, hodily by se už konečně zkušené osobnosti...).
Poznámka na konec: o většině změn nelze říci, že by na ně čekala většina lidí, stejně tak to platí o kariérovém systému. Jenže neustálým odkládáním, či naopak předkládáním nedovařených polotovarů posílíme pouze ty, kterým vyhovuje stávající neměřitelný stav, bahenní klid a čekání pěkně za větrem. Loni v létě se rýsovala příležitost, že by mohl kariérový systém skutečně začít (nic není zpočátku dokonalé, ale směr byl jasný a správný). Letos na jaře dostali čeští učitelé a ředitelé nešťastný signál. Použitelný kariérový systém nečekejte. Budeme o něm stále jen mluvit, vždyť vy to ve školách vždycky nějak vyřešíte sami...