První rok s asistentem pedagoga

Do slovníku učitele se dostává pojem tzv. podpůrných opatření. Podpůrnými opatřeními se rozumí využívání pedagogických, popřípadě speciálně pedagogických metod a postupů, které odpovídají vzdělávacím potřebám žáků, poskytování individuální podpory při výuce, tvorba individuálního vzdělávacího plánu a také služby asistenta pedagoga. Asistent pedagoga (dále jen „AP“) vykonává pomocné pedagogické práce jak přímo ve třídě s žáky, tak při tvorbě pomůcek ve spolupráci s učitelem. Jedná se většinou o středoškolsky vzdělaného člověka.

Práce AP může probíhat různými způsoby - podle typu třídy a možností školy. AP se může věnovat skupinově žákům s SPU, nejčastěji v běžném vyučování ve třídě, v některých případech i mimo třídu - v jiné učebně, kde pracují dle zadání pedagoga. AP se může věnovat individuálně jednomu žáku s SPU v běžné třídě či v případě nutnosti i mimo ni. AP se musí připravit také na to, že bude pracovat se zbylým třídním kolektivem, tedy bez SPU. V některých případech se AP věnuje také doučování žáků s SPU po vyučování, eventuálně při mimoškolních aktivitách - po dohodě s rodinou. Rozsah činnosti a náplň práce se ponejvíce odvíjí od finančních zdrojů. Financování AP je v krajích nejednotné, což s sebou nese nejistotu škol při zařazování žáků s SPU do třídních kolektivů.

Asistent pedagoga musí mít kladný vztah k dětem, být vybaven velkou dávkou tolerance a vstřícnosti - ne každý má kompetence a povahu k této velmi náročné práci. Musí se stejně jako u ostatních pedagogických pracovníků jednat o „týmového hráče“. Navíc by se mělo jednat o empatického člověka, který je schopen vnímat problémy školy i světa očima dítěte. Dále o člověka psychicky odolného - pracuje s dětmi. Jelikož působím na 2. stupni základní školy, vím, že je nutno přistupovat k této věkové kategorii citlivě a ohleduplně, ale rozhodně jako k mládeži v pubertě, bedlivě sledovat signály možných problémů. Vzdělávání AP je v současnosti řešeno skoro vždy až po přijetí do konkrétní školy, nejčastěji formou kvalifikačních kurzů nejrůznějších organizací, univerzitou počínaje a o. p. s. konče.

Působím na základní škole se zhruba 600 žáky a z toho je takřka 200 žáků se SVP. Někteří se vzdělávají ve třídách pro žáky se speciálními potřebami (dále jen speciální třídy), jiní jsou zařazeni do běžných tříd na podkladě IVP. Pro zkvalitnění práce s žáky se SVP získalo vedení školy nejen do speciálních tříd asistenta pedagoga. I já jsem do běžné třídy, kde jsem třídní učitelkou a učím český jazyk a výtvarnou výchovu, dostala přidělenou paní asistentku k jednomu chlapci s kombinovanými vadami.

V této třídě učím 27 dětí, z toho dva jsou ze sociálně nepodnětného prostředí (oba opakují ročník), dále čtyři žáci mají vypracovaný IVP - většina dysortografie/dyslexie -a jeden žák je s kombinovaným postižením. Na druhou stranu bylo v pololetí v mé třídě uděleno deset vyznamenání. Celkově se jedná o aktivní třídu s kladným vnímáním úspěchu - dobré známky se cení, klima třídy je na dobré úrovni.

Většina dětí se s asistentkou pedagoga setkala poprvé a její roli ve třídě a při práci s ní jsem žákům musela zprostředkovat. Žáci si také poměrně rychle zvykli v hodinách na takřka nepřetržitou přítomnost dalšího dospělého (míra postižení žáků v této třídě nevyžaduje nutně asistenci o přestávkách, na rozdíl od tříd s tělesně postiženými dětmi či s poruchami autistického spektra, které ve škole vzděláváme též).

Přítomnost dalšího dospělého ve třídě jsem zprvu vnímala ambivalentně - jako kontrolu či jakousi „hospitaci“ mé práce - a na druhé straně jsem rychle ocenila další pomoc při výchovně-vzdělávací práci ve třídě. Zprvu se dostavila tréma, ale postupně jsme si na sebe s AP zvykly. Po prvních dnech jsem přítomnost a působení AP přestala vnímat a naši vzájemnou spolupráci hodnotím velmi kladně.

Asistentka se naučila v pravou chvíli ustoupit do pozadí a nechat žáky pracovat samostatně, jindy aktivně pomáhá při náročnějších činnostech nebo eliminuje rušivé prvky pro práci žáků či je směřuje ke kýženému cíli. Jako nezbytná se jeví naše pravidelná komunikace o problémových žácích, o celkovém klimatu ve třídě či zapojení žáků se SVP do aktivit třídy.

V letošním školním roce jsem si na spolupráci s AP zvykala i v ostatních třídách 2. stupně, kde učím, protože i do dalších běžných kolektivů jsou zařazeni žáci se SVP. Asi nejpřínosnější je práce AP ve třídě s dysfatičkou (26 dětí ve třídě, 5 IVP, z toho jeden s hraničním IQ), zde asistentka pomohla přímo žačce, ale také velmi dobře komunikuje s velmi „ochranitelskou“ maminkou.

Důležitou oblastí působení AP je také komunikace s žákem. Bylo nutné vybudovat si s dětmi vztah postavený na vzájemné důvěře, zároveň musí AP vystupovat rozhodně, systematicky a důsledně. V našem případě výrazně kladně hodnotím jednotný postup AP a učitelů jednotlivých předmětů při výchovně-vzdělávacím procesu.

Další oblastí, kde se přítomnost asistenta velmi osvědčila, je práce a komunikace s rodiči (obzvláště na 2. stupni, kde se střídají vyučující jednotlivých předmětů), asistent vnímá rozdílnou aktivitu práce a soustředění dětí v předmětech, informuje jak mě - tedy třídního učitele, tak rodiče. V mnoha případech se AP stane prvním nárazníkovým pásmem či lépe - styčným důstojníkem při jednání s rodiči.

Ne vždy ale asistent pedagoga z mého pohledu účinně a operativně zasáhl - asi nejproblematičtější byla situace, kdy se chlapec (v péči psychiatra a pod medikací) zamkl na WC při hodině VV, a AP si nevěděla rady. Situaci jsem musela řešit - chlapce dostat ven, pak z afektu a rozhovorem ho uklidnit, čímž ovšem byl zbytek třídy poškozen. Symptomy neklidu prý byly patrné již před hodinou, jak mi pak AP řekla, ale při střídání vyučujícího nejste jako nově příchozí schopen hned situaci vyhodnotit.

Výchovně-vzdělávací působení učitele a asistenta pedagoga musí být jednotné, oba pohledy se musí vzájemně doplňovat. Na žáky nesmí působit jejich postup a pokyny nejednotně, aby nevyvolával nejistotu a zmatek. Mezi oběma by měla panovat důvěra a spolupráce. Oba by měli být schopni si konstruktivně a kriticky zhodnotit svoji spolupráci a bez zbytečných subjektivních konotací se vyjádřit k problémům či případným chybám.

Snažím se najít si s asistenty pedagoga ve třídách, kde učím, čas na vzájemnou komunikaci a přípravu výuky. Nutné je také hodnocení, která opatření se osvědčila a která nikoliv. V mé třídě se tedy paní asistentka stala platnou oporou vyučujícím a dalším „dospělým“, na něhož se obracejí děti se SVP.