Před šesti lety vznikl na Základní škole Jasanová 2 v Brně projekt „Hospic“. Na začátku byl jen nápad, vzniklý na základě shody náhod. Nápad trochu nezvyklý. Budeme chodit do hospicu navštěvovat klienty a snažit se jim dělat na chvíli společnost.
Projekt „Hospic“
Mgr.
Jindra
Wojtková,
Základní škola, Brno, Jasanová 2
Od nápadu k realizaci nebylo v tomto případě příliš daleko. Poprvé šla do hospicu jen trojice dětí. Brzy se však přidaly další a projekt Hospic byl na světě. Zpočátku jsme hledali základní podobu projektu. Jeho tvář se od té doby stále mění a vyvíjí.
V současné době chodíme do hospicu jednou měsíčně. Chodí s námi v odpoledních hodinách asi 15 dětí ve věku od 7 do 15 let. Děti se na každou návštěvu přihlašují. Na základě podepsané přihlášky děti vyzvedneme z družiny a jdeme do hospicu. Tam se rozdělíme na skupiny. Každá skupina má svého dospělého vedoucího. Jdeme za klienty, kteří projeví zájem, a tam se jim podle jejich potřeb věnujeme. Jde o nabídnutí společnosti. Děti zpívají, hrají, vyprávějí příběhy nebo vtipy. Návštěva trvá kolem 15 minut.
Jedna skupina se někdy dostane i ke dvěma klientům. Potom odcházíme do školy a děti jdou domů. Druhý den ráno se sejdeme na „pohospicové“ snídani. Jde o setkání těch, kteří minulý den byli v hospicu. Tam snídáme a povídáme si. Co kdo zažil, děti z různých skupin druhým vyprávějí o lidech, které poznaly. Mají také možnost ptát se na to, co je pro ně obtížné. Ošetřujeme tím zážitky z minulého dne. Symbolicky návštěvu uzavíráme srdíčky, kam děti píšou vzkazy a poděkování těm, u kterých byly. Na konci školního roku máme Hospicovou slavnost. Takové slavnostní ukončení roku práce pro hospic. Děti jsou oceněny slovně, dostanou také tričko s logem hospicu, každý rok je jiná barva. Toto tričko pak nosí další rok na návštěvy. Už máme výpravy pěkně barevné.
Projekt Hospic má svoji vnější podobu, ale pod tímto formátem probíhá individuální prožívání každého, kdo se zapojí. Prostředí hospice je místem, které vybízí k vnímání života jako velkého daru. Klade před každého otázku smrtelnosti jako součásti života. Je to místo hutného a opravdového života, kde každý den, každá hodina má velkou cenu. Právě tuto atmosféru děti vnímají a mají potřebu se do ní vracet, čerpat z ní. Ti menší podvědomě, ti starší už cíleně. Fakt smrtelnosti se tam dětem předkládá tou nejpřirozenější cestou. A tou je setkání. Setkání obohacené o vzájemné obdarovávání. Děti cítí přijetí od lidí, kteří je chtějí vidět.
Bezpečí pro děti i klienty zajišťuje doprovod. Učitel je zde průvodcem, ale i tichým tvůrcem setkání. Sleduje reakce dětí i klienta, zasahuje v případě, že téma hovoru nebo průběh návštěvy by byl pro jednu nebo druhou skupinu ohrožující. Děti přicházejí ke klientovi ve skupině a připravení. Skupina je chrání, ale přesto jsou v kontaktu s klienty. Klienti se sami rozhodují, zda děti chtějí, a jsou těmi, kterým se při návštěvě plně podřizujeme.
Ráda bych formát projektu Hospic rozšířila na starší děti, které mají jiné potřeby. Jde o větší individualizaci a formy emočního odžívání formou tvorby. Další velkou skupinou jsou také rodiče. Ti si často s podněty, které děti z hospice přinášejí, nevědí rady.
Mé osobní plány rovněž směřují k vytvoření metodiky pro podobné projekty. Ráda bych povzbudila všechny, kteří cítí potřebu pracovat na tabuizovaných tématech, a otvírat tak dětem nové cesty poznání sebe sama. Dovedu si představit i spolupráci s neziskovou organizací.
Děkuji nadaci Člověk v tísni za vyhlašování takové ceny. Sama jsem pocítila při práci určité osamění a díky ceně, kterou projekt Hospic získal, se mi otevírají nové možnosti. Dává mi také chuť pracovat a inspiraci hledat další cesty. Pocit, že člověk není sám ve svém snažení, je velmi důležitý.