Opět se blíží nejkrásnější (alespoň podle mého osobního soudu) období kalendářního roku - doba Adventu a přicházejících Vánoc. Doba pevně ukotvená v běhu času, naštěstí každoročně se vracející, ač v poslední době stále častěji, vše je nějaké rychlejší. Je dobře, že v překotně se měnících podmínkách, náladách i postojích zůstává (a věřím, že zůstane) vždy něco relativně neměnného, stálého a tudíž jistého. Vánoce se mi spojují s tradicí, od dětství každoročně stavím ručně malovaný třebíčský betlém a u tradic, klasických hodnot a vzorů hodlám zůstat i ve svém ředitelském zamyšlení.
Proč si někdy škola nerozumí s rodiči žáků?
PhDr.
Václav
Trojan
Ph. D.
vedoucí katedry Centra školského managementu Pedagogické fakulty UK v Praze
Nelze dobře vzdělávat bez zacílení na tradici, pravidla, systém.
Nechali jsme se možná nerozvážně, možná naivně, možná z jiného důvodu dostat do situace, kdy zvětšující se část společnosti přijímá názor, že dítěti se v jeho zájmu má dovolit vše, povinnosti se mají přizpůsobit jeho chuti a náladám a vyžadování plnění povinností je označováno snad za nemoderní přežitek. Myslím teď spíše na rodiče než na učitele. Možná stárnu, možná si toho v poslední době více všímám, ale
vyrůstá nám generace dětí, které mohou všechno a nemusejí nic.
Milý pan profesor Zdeněk Heluz, jeden z mých velikých vzorů a rádců, píše o tom, že vzdělávání má být láskyplné a vést k láskyplnosti. Však záměna těchto termínů s láskou opičí a s nedůsledností je cestou ke špatnému cíli. Měli jsme s partnerkou poslední dobou několikrát štěstí na rodiny s malými dětmi, které přicházely na večeři do restaurace hodně po osmé hodině večer, děti místo jídla lezly unaveně po zemi, hovořily se svými rodiči jen sporadicky, negativně a spíše jako se svými kamarády. Rodiče sloužili jako hromosvod špatné nálady a zajišťovatelé okamžitých a často se měnících potřeb. Člověk by spíše řekl, že dítě komunikuje s mladšími sourozenci.
Říkávalo se, že se lidé rozcházeli od stolu a lože. Vidíme moudrost jazyka vyjadřující nezbytné místo ku společnému jídlu, komunikaci, setkávání. Děti nevedené ke společnému jídlu, k pravidelnosti a pořádku musejí později zákonitě narazit na školu jako na zlou, nepřející a zastaralou instituci. Alespoň podle názoru nemoudrých rodičů, kteří potom místo spolupráce s pedagogy volí nevraživost, ba i otevřený střet. Co může dítě doma slyšet o škole a jejích učitelích i řediteli, je lépe nedomýšlet. Ředitel školy potom přemýšlí a trápí se tím, proč si rodiče a škola někdy nedokáží rozumět. Zmíněný pan profesor mluví
o pedagogice krize, o potřebě nových úvah, postupů, podle mého úsudku i nového paradigmatu výchovy v současných podmínkách.
Bylo by však velice špatné, pokud by tyto úvahy zůstaly jen v hlavách ředitelů, pedagogů či pedagogických teoretiků. Nechci lamentovat nad vlivem společnosti na školy, nad snižující se úrovní sociálních dovedností dětí v mateřských školách či dětí vstupujících do prvních tříd základní školy. To k ničemu nevede. Je tu jistý imperativ mravní, který právě v dnešní době krize, době neukotvenosti a pochybností musí ředitel akcentovat. Je třeba působit na svoje učitele i žáky či studenty a
vést je k chápání tradic a úctě ke smysluplným povinnostem.
I když se to může zdát staromilské, zbytečné a samoúčelné.K láskyplné výchově patří i výtka, pozdvihnuté obočí či přiměřený trest.Je mi líto těch nerozvážných rodičů, kterým bohužel někdy dojde pozdě či nedojde vůbec, že svému dítěti a potažmo i škole svého dítěte škodí.
Co může udělat ředitel školy?
Kromě toho, že je v každé situaci vzorem pro svoje učitele i žáky, musí i v současné době soupeření o žáky a obav o budoucnost školy mít na paměti nezbytnost nastavení systému, jeho dodržování a hlavně včasnou komunikaci s rodiči.
Každé dítě se chová tak, jak mu to systém školy umožní.
Nepodceňujme skutečnost, že stoupá počet rodičů, kteří preferují školu čitelnou, s pevně nastavenými a vyžadovanými pravidly, neboť i oni cítí, že je to pro dobro jejich dítěte.Dítě potřebuje hranice, pravidla, vymezení prostoru.
Pokud tomu tak není (stačí letmý pohled okolo sebe, abychom viděli, kolik rodičů se často v dobré víře dovolit dítěti vše hluboce mýlí), začne si dítě či dětská skupina vytvářet pravidla vlastní, bohužel často patologická.
Kolik negativních jevů a případů šikany začalo pouze z toho důvodu, že dítě mohlo úplně všechno a přitom potřebovalo
(a často chtělo)
úplně něco jiného.
Analogická situace s pravidly, jejichž neexistenci dětská skupina nahrazuje vytvořením pravidel špatných, nastává ve společnosti v otázce vzorů, jež vytlačují a nahrazují hvězdičky televizních seriálů, fotbaloví hráči či jinak medializované „osobnosti“.Není lehké vést edukační proces ve školách, nakonec v každém svém článku přemýšlím o nedoceňované roli kapitána lodi, ředitele školy. Každý den se hromadí složité situace, komplikace, ale i možná řešení a dobré nápady.
Jak se však bude v konkrétní škole zacházet s tradicí a pravidly, záleží především na řediteli školy.