Být vnímán jako pedagogický nebo psychologický extremista, názorový snílek či fantasta vede celkem spolehlivě k tomu, že druzí přestanou poslouchat obsahy vašich sdělení. Nevnímají výklad a argumenty ani sami o problému nezaujatě nepřemýšlejí a vlastně jen dopředu mávnou rukou nad známým a realitě neodpovídajícím názorem.
Proč neznámkovat
PhDr.
Václav
Mertin
dětský psycholog, katedra psychologie FF UK v Praze
Výrok
Jsem proti známkám ve škole
může vést právě k uvedeným postojům. Jenže pro mě požadavek téměř absolutního zrušení známek v základních a patrně i středních školách není z kontextu vytržený populistický výrok. Jsem totiž přesvědčený, že
známky brání v dosažení většího efektu vzdělání.
Navíc u řady dětí přispívají významnou měrou k zobecněnému a celoživotnímu odporu k jakémukoli vzdělávání.Je zřejmé, že se snažíme
o reformu vzdělávání dětí.
Například už léta přijímáme zodpovědnost za všechny žáky a snažíme se, aby si rovněž všichni osvojili učební látku. Také proto školní vzdělávání absolvují i těžce mentálně postižení. Jen tak mimochodem, zkuste si představit, že budeme „objektivně a spravedlivě“ známkovat jejich výkony! Děti dnes ve škole učíme mnohem širší spektrum dovedností potřebných pro život, než tomu bylo před dvaceti roky. U řady z nich by byly známky protismyslné. Pozvolna přesouváme pozornost od faktu, že se dítě učí, k hodnocení výsledků učení. Učitel tedy nemá pouze učit, ale i naučit! Rovněž se snažíme fakticky naplnit odpovědnost rodičů za celkový rozvoj dítěte, a tedy i za vztah ke vzdělání.Východisko pro úvahy o nejvhodnějších způsobech hodnocení tvoří současné chápání dítěte, jeho psychické možnosti, způsobilosti, práva i povinnosti. Dítě už dávno není zmenšený dospělý.
Jeho potřeby jsou specifické.
Rovněž se liší vývojové úkoly, které má v průběhu dětství naplnit. Některá zásadní práva má shodná s dospělými, ovšem dítě nesmí kouřit, pít alkohol, odmlouvat, volit poslance, dívat se na nepřístupný film v televizi, dělat leckdy i velmi nepodstatné věci podle svého rozhodnutí. Na druhé straně
se někdy tváříme tak, že za tak závažnou věc, jako je vzdělání, by mělo mít zodpovědnost
– zejména v případě problémů a neúspěchů! Nemá ji sice de iure a také víc a víc připouštíme, že hlavní zásluhu na vzdělávacích výsledcích dítěte má škola a rodina – jenže stále nám to jde velmi ztuha.Podle mého přesvědčení
plnou zodpovědnost za zdárný rozvoj dítěte, tedy i za vzdělání, mají dospělí
a dítě jim pomáhá podle svých sil a také podle toho, jak je to už dospělí naučili. Očekáváme, že žák deváté třídy výrazně více než prvňák. Nicméně i u něho školní hodnocení, průběžná klasifikace i vysvědčení stále podstatně víc vypovídají o podmínkách k učení, o kvalitě výuky, intenzitě podpory a pomoci ze strany dospělých než o samotném dítěti, jeho kognitivních předpokladech nebo morálně volních vlastnostech, kterými často známky vysvětlujeme. My tedy vlastně známkami hodnotíme dospělé. Jestliže pak v den vysvědčení volají děti na linky bezpečí, utíkají z domova, pokoušejí se o sebevraždu, musejí ve škole poslouchat kritiku a doma nekonečné litanie, rodiče mají tendenci zkazit jim prázdniny školním učením, tak to v mých očích nemá logiku. I věty zcela oprávněně pronášené dospělými při špatných výsledcích:
Já jsem ti říkal, aby ses učil, varoval jsem tě, že musíš začít od začátku, říkal jsem ti, že tě vyzkouším...
vypovídají mnohem víc o rodičovské výchovné bezradnosti až neschopnosti, velkém neporozumění možnostem dítěte, nedůslednosti, neochotě pomoci dítěti, nedostatečné dovednosti vyzkoušet je... než o samotném dítěti. Přesto špatné známky dál velmi účinně otravují děti, kazí jim část radosti z dětství, odvádějí je od vzdělání, vzbuzují a posilují v nich bezmocnost.Proč tomu tak je? Nebo snad představuje známkování smysluplný postup podporující vzdělávání?
Snad už jsme uvěřili psychologickému poznatku, že
negativní přístup obecně, a tedy ani negativní hodnocení
(např. pětky) alespoň u dětí nic nebuduje, nevytváří, skutečně jen málokteré motivuje ke zvýšení úsilí a ke zlepšení, pouze odrazuje a znechucuje. Stejně hrozné je, když zjistíme, že dítěti jsou školní výsledky lhostejné. Jemu je úplně jedno, že dostal pětku!To já jsem se hned šel učit, zatímco on si v klidu sedne k počítači.Je jasné, že dítě tímto způsobem
intuitivně chrání svou psychiku
před neúměrnou zátěží špatných známek. Velmi dobře ví, že se nepodaří ani příště. Ovšem ani jedničky nehodnotím bezvýhradně pozitivně.Když už jsme ochotnější akcentovat preventivní i nerepresivní opatření ke zlepšení chování dětí, tak bychom se mohli výrazněji zamýšlet i nad významem známkování. Nebo se známek i nadále držíme jen z tradice? A právě
tradice
představuje podle mě asi nejsilnější zamlčený důvod, který mluví pro známky.
Známkuje se, co naše paměť sahá, osvědčilo se to nebo jsme to alespoň všichni ve zdraví přežili, tak proč vymýšlet nějaké nejisté experimenty?!
Tradici je třeba brát naprosto vážně, nicméně šlo by o velmi
slabý důvod pro uchování konkrétní praxe.
Školní známky jsou tradičním vyjádřením výkonnosti, vhodnou nálepkou kvality, takže se běžně používají i jinde – při hodnocení filmů, desek, hotelů, služeb... Jde tedy o informaci jednoduchou, a proto srozumitelnou všem vrstvám rodičů i dětem od první třídy. Rodiče nemusejí moc přemýšlet o školních výkonech, vědí, že na jedničku dítě umí, na pětku se neučilo, je lajdák, dokonce hloupé nebo mu křivdí učitel. Bez známek by podle mnoha rodičů ani učitelů nebyla škola školou.
Za východisko každé diskuze pokládám
argumenty uváděné ve prospěch/neprospěch využití klasifikace:
Známka poskytuje jistou informaci o výsledku učení, a nikoli o samotném procesu učení.
Přitom proces je z hlediska podpory pokroků učení mnohem důležitější než samotný výsledek. Jen tak můžeme totiž porozumět chybám, nedokonalostem, kterých se dítě dopouští, nedostatečným pokrokům. Známky nenesou informaci, co žák udělal špatně, proč to udělal špatně, v čem by se měl zlepšit ani jak toho má dosáhnout, a jak má tedy splnit očekávání.Samotná
známka nezachycuje často výsledky učení příliš validně
– vůbec nemusí věrně odrážet úroveň zjišťovaných znalostí či dovedností, ale bolení břicha, znervózňující přístup učitele při zkoušení, špatné porozumění instrukci, nízkou úroveň čtení, chabé vyjadřovací schopnosti apod. V konkrétním případě nejsme s to přesně poznat příčinu výsledku – jde o pouhé indicie. Je jasné, že v případě opakujících se selhání je i aktuální slabý výsledek jasnější. Nicméně každý z nás zažil ve své praxi, že dokonce i konzistentně slabý výsledek odrážel dosud nepoznané smyslové postižení, psychickou poruchu či jiné zdravotní problémy.Známky představují pro učitele nástroj, s jehož pomocí lze děti ukáznit.
Nevím si s nimi rady, neposlouchají, jediné, co na ně zabere, je hrozba pětky!
Samozřejmě jde o možná účinný, ale pedagogicky zcela nekorektní přístup, ovšem kde není žalobce, není ani soudce. Navíc každý, kdo někdy zkoušel, ví velmi dobře, že není žádný velký problém dovést zkoušeného k selhání. Takže pak pětka nepředstavuje trest za zlobení, ale odráží skutečnou úroveň vědomostí žáka!V dospělém životě je člověk neustále hodnocen, klasifikován, porovnáván s druhými, takže dítě si na tento fakt konkurenčního prostředí musí zvykat, aby pak nebylo zaskočené. Jenže není pravda, že dospělí jsou stále hodnoceni, že porovnávání tvoří základ veškerého hodnocení. Existuje řada situací, kdy tomu tak skutečně je, i dítě si řadu z nich vyzkouší, ale nikde nejsou doklady pro to, že se jedinec nepřizpůsobí změněné situaci až v dospívání nebo v dospělosti. A hodnocení známkami (tedy klasifikace) je do dospělého života vnášeno uměle, nemá v něm žádnou podstatnou funkci.
Děti si také mají zvykat na to, že nemají jen jedničky, tedy úspěchy, že nejsou vždy jen úžasné, jak jim prý dávají najevo rodiče, kteří si myslí, že jejich potomek je nejgeniálnější na světě. Podle mého názoru – život sám přináší dítěti dostatek dokladů pro fakt, že ještě mnohé nezvládá, že není dokonalé, takže dodávat uměle tyto doklady není třeba.
Děti si přejí známky, chtějí nosit jedničky (méně se řeší, že nechtějí nosit pětky a nosí je, aniž by mohly tento fakt ovlivnit), ještě než vstoupí do školy, vědí, že tam se dostávají jedničky, mají hrůzu z pětek. To je pravda, jenže informace o způsobech práce školy dostávají děti od rodičů (samozřejmě i od starších sourozenců).
Děti si musejí zvykat, že nebudou vždycky vyhrávat a dostávat jedničky, ale že život přináší i pětky. Pokud by měly všechny stejnou šanci získat dobré známky, bylo by to v pořádku. Jenže není tomu tak, některé mají minimální šance uspět. Kvůli osobním charakteristikám, dílem kvůli rodinnému prostředí. Jestliže se ukázalo, že na vzdělávacích výsledcích se významně podepisují nekvalitní učitelé, měli bychom i tento fakt zohlednit. Naučená bezmocnost není výzkumný výmysl Martina Seligmana, ale fenomén, se kterým se poměrně často setkávám ve své poradenské praxi.
Známka se obrací především do minulosti.
Ovšem minulý výkon ztrácí do značné míry význam právě proto, že je již zpravidla ukončený, nedá se změnit. Při vzdělávání nám jde především o budoucí výkon (případně budoucí chování a jednání).Proces učení je velmi složitý, podmíněný mnoha okolnostmi a vměstnat tuto komplikovanost do pětibodové stupnice nemůže vystihnout potřebné souvislosti.
Navíc, s výjimkou některých didaktických testů, si lze jen těžko představovat, že do klasifikace nemůže vstoupit subjektivní hodnocení osobnosti dítěte, aktuální nálada učitele, výkon předchozího zkoušeného, tedy že je zcela spravedlivá.Ani v nejmenším
nenamítám nic proti potřebnosti hodnocení.
Jednak je nezbytné pro ovlivnění budoucnosti, a co je ještě podstatnější, bez něj jakékoli učení stejně prakticky není možné. Dokonce i v situacích, kdy nezhodnotíme nějaké chování nebo výsledek činnosti, ve skutečnosti dítěti informaci poskytujeme nebo mu necháváme prostor pro vlastní výklad. Jestliže dětem neposkytneme zpětnou informaci, že v autobuse se nepouští hudba nahlas ani se nemluví sprostě, protože je to bezohledné k druhým lidem, tak jim může trvat spoustu let, než přijdou na totéž. Nebo na to nepřijdou nikdy a z mladých hulvátů se stanou staří hulváti.Zpětná vazba v sobě může nést hodnocení
(to je hrozné, jak mluvíš)
nebo jen prostou informaci (nemohu si zdřímnout, protože mi to hlasitá hudba nedovolí). Známky tak zřejmě díky své velmi chudé informační hodnotě představují dostatečnou informaci pro rodiče, kteří se o dítě příliš nezajímají, ale pro další nasměrování, zlepšování výkonnosti nikoli. Proto také existují rodiče, kteří říkají:
známky mě nezajímají, chci, aby se něco naučil.
Škola připravuje dítě pro dospělý život. V soukromém životě, dokonce ani v práci se neznámkujeme, přesto se učíme, zlepšujeme, napravujeme chyby, měníme se.
Zkusme si představit, že by se známkování uplatňovalo v běžném životě. Jako dospělý se potřebuji dovědět, že něco neumím. K tomu většinou srovnání s druhými lidmi vůbec nepotřebuji. Stačí mi, když mám k dispozici výsledný produkt nebo reflektuji složitý způsob, jak se k němu dostávám. Následně potřebují získat informace o cestě, jak se dostat k příslušné dovednosti. Pak musím trénovat a trénovat. Pokud se příslušnou dovedností nechci živit (např. hraní na kytaru) nebo nesoutěžím (např. při vánočních výměnách cukroví), tak je mi svým způsobem jedno, jestli jsem úžasný, nebo ne.
Škola nejsou závody v lehké atletice nebo plavání, kdy musíme říct, kdo je nejlepší. Z praktického hlediska je třeba srovnat žáky podle aktuální výkonnosti pouze v situacích, kdy existuje omezený počet míst a mnohem větší počet zájemců o tato místa.
JAK BYCHOM TEDY MĚLI HODNOTIT BEZ ZNÁMEK?
Naše hodnocení by mělo obsahovat rozbor průběhu a výsledků činnosti i podmínek, za jakých jich bylo dosaženo. Je důležité poskytovat dítěti (rodičům) takové informace, které povedou dítě ke zlepšování výkonu. Z toho vyplývá, že tyto informace nemohou být obecné, ale zcela
konkrétní.
Jen připomínám, že v pedagogické literatuře se setkáváme s termínem
sumativní hodnocení
pro tradiční hodnocení výsledků a hodnocení formativní, které má napomoci žákovi zlepšit výsledky.Tento přístup stojí na jednom zásadním předpokladu. A totiž, že učitelé i rodiče mají maximální zájem na tom, aby dítě dovedli k nejlepší výkonnosti, současně aby u něho uchovali touhu vzdělávat se i nadále, a přijímají za obojí zodpovědnost.
ZÁVĚR
Beru zcela vážně, že generace rodičů i učitelů jsou roky zvyklé na známky. S trochou nadsázky lze konstatovat, že známky představují tzv. mém, tedy jisté kulturní dědictví, bez kterého si život ve škole většina z nás vůbec neumí představit. V tom je síla známek, ale zároveň i jejich slabost.
Část argumentů proti rušení známek nemá příliš velké racionální opodstatnění, je dána jen obavami, že život bez známek už by nebyl život jako dřív. Slovní hodnocení je krok správným směrem, nicméně ve vztahu k potřebám učení dětí jde o krok velmi malý.
Co dělat hned dnes? Diskutovat o potřebnosti známkování bez předpojatosti. A znovu změnit alespoň hodnocení výchov. Známkování pokládám za vcelku spolehlivý způsob, jak odvádět děti od zpěvu, pohybu, malování.