Příliš staří na přezůvky

Již delší dobu je velmi módní posílat děti do školy dlouho po dosažení šesti let věku, kdy má být zahájena povinná devítiletá školní docházka. Maminky na pískovištích, či dnes spíše v dětských hernách obchodních center hlásají, jak chtějí prodloužit svým dětem bezstarostný život bez školních povinností, časného vstávání či srovnávání a porovnávání se mezi vrstevníky. Notují si a podporují svůj zdravý úsudek milujících rodičů.

Skoro se ale domnívám, že myslí především na sebe a odkládáním školní docházky svých dětí odsouvají vlastní každodenní povinnosti související se školním životem dítěte. Každodenní docházení do školy je totiž opravdu nápor na chod rodiny. A nejde jen o přípravu svačin, o které se doposud rodiče nemuseli starat, neboť dítěti kompletní jídlo zajišťovala školka. Jedná se především o poskytování obrovské psychické podpory při utváření nových sociálních vztahů mezi vrstevníky nebo při prožívání prvních neúspěchů či nespravedlností a o nastolení týdenního a denního řádu a pravidelností, které dávají dítěti jistotu a stabilitu.

Nechat dítě ve školce je pro rodiče prostě a jednoduše pohodlnější. Ovšem pouze zpočátku. Jak jde čas, začne se ukazovat, že vycházet základní školu skoro v sedmnácti letech je nezdravé, nemluvě o dospělých maturantech, kterým se navíc může stát, že v průběhu docházky do školy musejí z různých příčin opakovat ročník (roční studium v zahraničí, nemoc, přestup na jinou školu apod.).

Jako ředitelka střední školy se často setkávám s maturanty, kterým táhne na krásných dvacet či dvacet jedna let. V lavicích již nesedí dospívající děti, sedí v nich dozrávající mladí lidé, chcete-li adolescenti. A to není z psychologického ani sociologického hlediska dobrý stav. Dvacetiletý člověk má totiž naprosto odlišné potřeby než dospívající "puberťák".

Dvacetiletý student potřebuje jiný lidský přístup, jiná pravidla, jiné prostředí nebo alespoň jiný způsob výuky.

Dvacetiletý člověk si o svém životě chce rozhodovat výhradně sám. Nesnese neustálou kontrolu, nedůvěru, podezíravost a infantilní chování dospělých. Potřebuje být plně svébytný, autentický a samostatný. Chce chodit do práce, chce mít jiné výzvy, než je pololetní písemka, chce za sebe plně zodpovídat. Ve střední škole ho čekají třídní kniha, studijní průkaz, přezouvání a nervy drásající zvonění. Tyto skutečnosti mu "otravují život", demotivují ho a omezují. Jediné, na co myslí, je být ze školy pryč a začít žít plnohodnotný dospělý život. My učitelé se za to na takové studenty zlobíme, nutíme je chovat se stejně, jako když jim bylo patnáct, říkáme jim, že jsou nezodpovědní a nezralí vstoupit do "velkého světa". A přitom opak je pravdou. Většina takto starých studentů jsou dospělí a hotoví lidé.

Pravdou bohužel navíc bývá, že jsme v této nezdravé situaci my učitelé osamoceni, neboť rodiče od plnoletých dětí dávají ruce pryč, se školou již přestávají komunikovat a veškerou zodpovědnost přesouvají na ně. Na jakékoliv schůzky nedocházejí, protože plnoletý student se může zastupovat sám. Učitelé přitom mají ruce svázané školním řádem, který je nastaven především pro mladší děti.

Vítám tedy otevření tohoto tématu. Říkám si, konečně si toho pedagogičtí psychologové a ministerští úředníci všimli! Ministerstvo školství navrhuje dělat zápisy do prvních tříd až v dubnu, a ne v lednu či únoru, jak tomu je nyní. Je to správné rozhodnutí, neboť za sedm měsíců od lednového zápisu (odkladu) mnoho dětí udělá veliký pokrok a v září je plně připraveno zahájit školní docházku. Dnes to ale není možné a dítě je nuceno celý další rok chodit spát po obědě, oblečení si dávat do rákosníčka nebo kočárku, hrát si s tříletými na pískovišti a mýt si ruce u malého umyvadélka.

Proto doporučuji všem, kteří budou stát před rozhodnutím, zda prodloužit svému dítěti "školkové" dětství, nebo ho v šesti letech poslat do školy, aby si spočítali, kolik let bude jejich ratolesti u maturity. Možná pak na celou věc budou nahlížet jinak.