Předprostor školy

Stejně jako vlastní budovu školy a její areál můžeme i její předprostor zařadit do veřejného prostoru města; tím spíše, že představuje místo volně přístupné všem, místo, kterým pouze neprocházíme, místo, kde se každý den ráno a odpoledne hromadí desítky dětí s rodiči a podle zájmu a vlastních potřeb zde tráví minuty i hodiny času. Právě předprostory škol se jeví jako jedny z nevytíženějších z veřejných ploch a kladou se na ně největší uživatelské nároky.

U škol z přelomu 19. a 20. století bylo dbáno zejména na jejich výchovnou a reprezentativní funkci - typicky měly oddělené vstupy pro hochy a dívky vedené chodníčky v okrasně řezaných travnatých či květinových polích. Školník přísně dohlížel na to, aby žáci způsobně přicházeli a odcházeli. O pobytovosti se nepřemýšlelo, nešlo o prostor pro hry. I ve druhé polovině 20. století přetrvával důraz na způsobné užívání a reprezentativnost předprostorů, jak připomínají časté výtvarné plastiky. Postupně i tento zájem o zdobnost upadl a z předprostorů zbyly dlážděné plochy, které se jednoduše uklízejí a primárně slouží k hromadění lidí. V mnohých případech dochází i k redukci na úzké chodníky, na nichž žáky od projíždějících aut dělí červenobílé zábradlí. Končí však odpovědnost školy za podobu prostoru před ní, její aktivní náplň a hrající si děti s hranicí pozemku či - hůře - vstupními dveřmi do objektu? Pevně věříme, že se takové vidění školních předprostorů mění.

Předprostor školy představuje místo, kde se dítě prvně setkává s institucí. Měl by si tedy zachovat jistou reprezentativnost. Její míra však nemá být drtivá, nýbrž zvoucí - zvoucí do společnosti obce, zvoucí do školy, kde se dítě dozví něco úžasného. Zároveň by to měl být prostor pobytový. Měl by umožňovat bezpečné potkávání a loučení se dětí i jejich jednoduché hry. Měl by být jejich „prvním náměstím“, vytvářet příležitosti k trávení času o polední pauze a rodičům čekajícím na své ratolesti nabídnout klidná zákoutí pod korunami stromů. Z bezpečnostních důvodů by měl být přirozeně přehledný a bezbariérový a měl by se v něm nacházet dostatečný počet formálních i neformálních míst k sezení a hrám.

Vzhledem k vývoji doby by neměly chybět stojany na kola a malý počet časově omezených parkovacích stání, nejlépe systému , tedy krátkého zastavení. Vždy ale upřednostňujeme pěší pohyb a jeho bezpečnost. (Ne náhodou se v Anglii rozvinulo hnutí za pěší cestu do školy.)

Mimo tyto vlastnosti lze do prostředí jeho řešením a návrhem (nikoli naučnými cedulemi) nenápadně vnést i edukativní funkci, která naváže ve smyslu principů ekologického hospodaření a udržitelnosti na environmentální výuku. Často se též opomíjejí prvky drobné architektury, jako je branka či oplocení, ale i architektonický detail vstupních dveří nebo zábradlí. Intenzivně fyzicky i vizuálně užívaná místa přece stojí za podrobné promyšlení. I drobnost jako ohraničení a výplň vstupu by se měla odlišovat od branky rodinného domu či vchodu do administrativní budovy. Nechtějme ale záměrně „dětské“ pojetí. Škola nevystoupila z pohádkové knížky, institucionální vzdělávání zastupuje přirozenou součást světa - a svět by měl dostát svých hodnot v kráse, kultivovanosti i užitnosti. Do dobré nálady a pocitu z něj by nás nemělo nic nutit, ale i přesto by se v předprostoru školy děti i dospělí měli cítit příjemně. Výrazné prvky se brzy omrzí, jsou na obtíž, a do školy chodíme osm let.

Předprostor školy nemusí být pouze místem s časově omezeným pohybem. Školy přece často slouží obcím i mimo vyučovací dobu (tělocvična pro dospělé, kurzy, volby, zájmové kroužky aj.). Proto je potřeba pracovat i s tímto druhotným, převážně komunitním užíváním. Jeho intenzita se odvíjí od polohy vstupních prostor školy v rámci obce. Někde mohou být navázány na hlavní náměstí či park, jinde se stávají hlavním herním prostorem dětí v obci. Neexistuje jedno typové řešení. Vždyť samotný prostor před školou přispívá k její individualitě. Dělá z ní právě „naši školu“, na kterou budeme hrdí a k níž se budeme vracet ve vzpomínkách.

Právě návrh úprav takového společného prostoru školy se může stát dobrou možností, jak do péče o prostředí zapojit samotné žáky, učitele i rodiče, nechat je formulovat své představy, přinášet referenční příklady, domácí i ze zahraničí a motivovat je, aby na svých toulkách krajinou vnímali prostředí a zamýšleli se, čím je tvořeno a jak funguje. Naštěstí již existují některé kvalitní příklady předprostorů škol, vzniklé i na základě architektonické soutěže, která do svého zadání zahrnula požadavky žáků a pedagogů. Můžeme jmenovat nový předprostor ZŠ Brno-Jundrov, prostor před ZŠ v Praze-Slivenci, ZŠ Balabenka nebo ZŠ U Vršovického nádraží na Praze 10.

ZŠ Balabenka, Praha - Steiner a Malíková, krajinářští architekti; z archivu ateliéru