Právo přátelské k dětem a rodinám

Rodinný život spočívá v udržování a rozvíjení vzájemných citových, morálních a sociálních vazeb mezi nejbližšími osobami. Rodinný život je podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod či čl. 8 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod chráněn před zásahy ze strany státu, podle čl. 32 Listiny je pak stát povinen i k aktivní podpoře rodiny, rodičovství a mateřství a k jejich ochraně, stejně jako ke zvláštní ochraně dětí a mladistvých. Stát má tedy z pohledu ochrany práva na rodinný život jak negativní, tak pozitivní závazky. Nesmí přespříliš zasahovat a též musí podporovat a pomáhat.

Ve své rozhodovací praxi Ústavní soud poukázal na to, že u rodin, které dítěti škodí či nemají dost síly se o ně dobře postarat, by stát měl být včas aktivní - pomáhat rodině, vynucovat rodičovské povinnosti těch, kteří je neplní. U rodin s problémy nestačí jen čekat, jak situace dopadne, a pak hned dítě odebrat. V roli prvního ochranného a záchranného činitele zde mají vystupovat orgány sociálně-právní ochrany dítěte, jejichž opatření a postupy v rámci sociálně-právní ochrany dětí mají mít především preventivní účel, s cílem zabránit krizové situaci, jež v rámci péče o nezletilé dítě může nastat. Pozitivní závazek státu poskytovat rodičům pečujícím o děti materiální i nemateriální pomoc tak nachází svůj odraz zejména v zákoně č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí.¹⁾ Odnětí dítěte z péče rodičů musí být považováno jednak za krajní řešení, k němuž by mělo být přistoupeno až po náležitém zvážení, že jiná - mírnější - alternativní opatření na podporu rodiny by nebyla dostatečná, jednak za dočasné opatření, které má být ukončeno, jakmile to okolnosti dovolí.

Stejně jako platí, že . V jednom případě, řešícím možnou spoluodpovědnost rodičů za děti při dopravní nehodě na přechodu pro chodce,²⁾Ústavní soud považoval za důležité zdůraznit, že je při rozhodování o odpovědnosti rodičů nutno nalézt správnou rovnováhu mezi požadovanou intenzitou dohledu a svobodou dětí. Život s sebou přináší různá nebezpečí, a rizika nelze zcela eliminovat bez ztráty svobody. Časy, kdy osmiletá Lisa s Annou, které známe z knihy Astrid Lindgrenové , šly samy nakupovat z Bullerbynu do vedlejší vesnice, či časy, kdy jel pětiletý Honzík (v Říhově ) bez doprovodu za dědečkem vlakem na vesnici, kde sám a s jinými dětmi běhal, jsou již bohužel patrně minulostí. A to i když v této svobodě děti zažily spoustu úžasných dobrodružství, která dnešní děti, vyrůstající v době ovládané paradigmatem ochrany a úplného odstranění rizika, těžko zažijí.

Nicméně , a to zejména v kontextu újmy vzniklé samotnému dítěti, . A to ze dvou hlavních důvodů. Za prvé, takto intenzivní dohled by vedl ke značné ztrátě svobody dětí, a v důsledku i jejich radosti ze života. Jejich možnost podstupovat dobrodružné činnosti a být samostatné by byla značně omezena. To přitom platí nejen pro odpovědnost rodičů, ale všech osob, které v některých situacích vykonávají nad dětmi dohled. Pokud by byl standard náležitého dohledu příliš přísný, tyto osoby by mohly odmítat s dětmi činit cokoli, při čem i jen teoreticky mohou děti přijít k úrazu, jako například chodit s nimi na poznávací akce, ať již ve městě, či do přírody, jezdit na výlety, hrát táborové hry apod.

Ústavní soud v odůvodnění svého nálezu zdůraznil, že rodič má povinnost své nezletilé dítě chránit a za tím účelem nad ním vykonávat dohled, aby nebylo vystaveno nebezpečí z důvodu své nezralosti. V rámci ústavního práva na výchovu svých dětí musejí mít rodiče určitou volnost v tom, jaký typ výchovy zvolí a jakou míru samostatnosti dětem povolí. Cílem výchovy je zabezpečit řádný všestranný vývoj dítěte a tím mimo jiné zajistit, aby po dosažení věku svéprávnosti bylo dítě již samo schopno rozhodovat o svém životě a nést následky svého jednání. Výchova dětí k samostatnosti je také cestou, kterou mohou rodiče dítě chránit před nebezpečím.

Ústavní soud je ve svém rozhodování často konfrontován s vypjatými spory rodičů o děti v případě rozpadu jejich vztahu. V té souvislosti se skoro nabízí tvrzení, že - pro každé dítě je asi nejlepší, když jeho rodiče tvoří pár; a pokud už se musejí jako muž a žena rozejít, zůstává jim i nadále společná odpovědnost dobře spolu vycházet v zájmu jejich dětí.

Pro dítě je samozřejmě nejlepší vyrůstat ve zdravé rodině, založené na láskyplném vztahu jeho rodičů. Nicméně ze sociální praxe a právní reality plyne, že často dochází k rozchodům rodičů nezletilých dětí, a ti by i po tomto rozchodu či rozvodu měli být schopni vytvořit svým dětem zdravou rodinu. Hlavním vodítkem pro právní řešení rodinných sporů je obecně ochrana nejlepšího zájmu dítěte.³⁾ V případech rozpadu partnerství rodičů je pak podmínkou ochrany zájmu dítěte zdravý rozvod či rozchod rodičů.

V České republice se podle statistik rozvádí více než 60 % manželství, tj. více než každé druhé manželství. Navíc je v dnešní době obvyklé, že se partneři mezi sebou neberou, ačkoliv spolu mají děti, a v případě jejich rozchodu nejsou tato čísla nikde zaznamenána. To znamená, že rozpady rodičovských párů jsou ve skutečnosti ještě častější, než uvádějí rozvodové statistiky. Běžně dítěti konflikt mezi rodiči nevadí, pokud je svědkem usmiřování či alespoň mírového ukončení tohoto sporu, třeba i rozchodem. Naopak latentní , ukrytý či projevený, ale nikdy nevyřešený konflikt dítěti ubližuje po celou dobu svého trvání.

V konfliktní porozvodové situaci není výjimkou, když rodič manipuluje dítě proti druhému rodiči či si z něj jeden z rodičů udělá kamaráda - svého spiklence. Bohužel nejsou výjimkou ani případy nepravdivých obvinění bývalého partnera z násilné trestné činnosti vůči dítěti. Takovému chování by mohlo zabránit, kdyby rozcházející se rodiče nezapomněli na svou odpovědnost vůči dětem. Kvůli nim i kvůli sobě samým by neměli nikdy zapomenout na to hezké, co spolu prožili a co je dovedlo ke svatbě nebo vzájemnému vztahu či zplození dětí. Schopnost úcty a zdvořilosti zachovává lidskou důstojnost a konfliktům předchází.

V jednom ze svých případů Ústavní soud posuzoval spor plynoucí z nesmiřitelné porozvodové bitvy o děti, v níž jeden z rodičů užíval s vysokou pravděpodobností nepravdivá obvinění vůči druhému rodiči. Ústavní soud zdůraznil, že vede-li jeden rodič své dítě k nenávisti či zapření druhého rodiče, učí ho tak vlastně nenávisti k sobě samému, čímž mu nenapravitelně uškodí.⁴⁾

Do vztahu mezi rodiči a dětmi v případě rozchodu rodičů vstupují i další osoby - noví partneři rodičů, polorodí sourozenci. Někdy si třeba dítě vytvoří velmi blízký vztah k novému partnerovi či partnerce svého rodiče, ale i s novým partnerem se rodič může po nějaké době rozejít či rozvést, a dítě tak ztrácí dalšího člověka, s nímž mělo silnou sociální a citovou vazbu, který však ve vztahu k němu nemá žádné vazby právní či biologické. I tato vzájemná ztráta může být mimořádně zraňující a frustrující pro obě strany.

Jak již však bylo uvedeno, základem zdravé rodiny je kvalitní partnerství dvou dospělých, které zpravidla činí každého z obou partnerů silnějším. Pokud už se rodiče musejí rozejít, ať zůstanou přáteli, kteří mají povinnost, či spíše společnou odpovědnost spolu dobře vycházet v zájmu svých dětí.

Každý z nás je tvořen genetickou výbavou, kterou nám dala naše matka a náš otec, a abychom byli plně komponovanými a silnými lidmi, musíme si vytvořit dobrý vztah k oběma částem svého původu, své genetické výbavy, své části ze strany matčiny i otcovy. To je prazáklad snahy o to, aby se v českém prostředí více podporoval systém sdílené péče o děti jako v západoevropských zemích, aby se, pokud se rodiče rozejdou, oba podíleli na péči o dítě co největší měrou - pokud možno stejně intenzivně.⁵⁾

I sebevíce ukřivděný a opuštěný rodič si musí přiznat, , trávit s každým ze svých rodičů čas a vyrovnat se třeba i s tím, že jeho rodič není ideální... A stát má odpovědnost prostřednictvím svých orgánů vést rodiče právě ke konstruktivnímu řešení krize jejich rodiny⁶⁾, ale též včas identifikovat situace, kdy je některý rodič dítěti nebezpečný, poznat, který to je, a přiměřeně a včas zasáhnout.

Stát má totiž velkou odpovědnost být invazivní a aktivní, pokud rodina nefunguje, a to tak, že jí v prvé řadě musí co nejvíce pomoci, aby zase fungovat začala, a v druhé řadě tak, aby dítěti bez rodiny okamžitě nabídl prostředí rodině co nejpodobnější. Protože jen rodinné prostředí, prostředí, kde si dítě vytvoří blízký vztah k blízké osobě, stvoří člověka, který je schopen žít na svobodě a přitom být odpovědný vůči sobě, svým blízkým i společnosti. To opuštěným dětem ani sebelepší ústav neposkytne.

Závěrem lze upozornit, že . Jen svoboda otevírá možnost k odpovědnosti a naším cílem v rodinném právu je přece právě skutečná rodičovská odpovědnost - a posléze odpovědné chování lidí k jejich rodičům a předkům, k vlastní rodině i k celé společnosti.