Pozorování - každodenní nástroj pedagoga při řešení rizikového chování

Naše postoje a následná jednání při pozorování nejrůznějších situací ovlivňují zásadním způsobem dva faktory. Prvním z nich jsou emoce, které naše pozorování doprovázejí. Jednoduše řečeno – z pozorovaného máme nějaký pocit. Vyvolává v nás strach, zlost, radost, smutek a tak dále. Předchozí zkušenosti s podobnými situacemi a pocity, které pozorování doprovázejí, vedou k tomu, že situaci doplňujeme kontextem, pozadím, na kterém vznikla. Takovému posuzování, domyšlení nebo výkladu situace se říká interpretace. Je to proces naprosto přirozený, který nám umožňuje orientovat se rychle v okolním světě a v běžných situacích často funguje. V některých případech si ale pozorovanou situaci můžeme vyložit (interpretovat) mylně a naše nesprávná rozhodnutí (která z chybné interpretace plynou) mohou mít vážné následky.

Představte si, že stojíte na potemnělé autobusové zastávce a zdálky se k vám blíží vrávorající osoba. Dopotácí se k vám, něco nesrozumitelně mumlá a vy cítíte z jejího dechu něco, co považujete za vydýchaný alkohol. Pravděpodobně to ve vás vyvolá nějaké emoce. Můžete pociťovat odpor k opilému člověku, strach, že na vás zaútočí, nepříjemnost a trapnost. Ze zkušenosti víte, že se taková situace díky nedaleké hospodě stává běžně, a ji jako „dotěrný opilec na cestě domů“. Můžete se tedy rozhodnout, že nebudete nic riskovat a vydáte se tu jednu stanici autobusem pěšky k domovu. Ale co když právě opouštíte diabetika prodělávajícího hypoglykemický nebo hyperglykemický šok? K projevům hypoglykemie patří mimo jiné zmatenost, poruchy vidění, vrávoravá chůze, závrať, špatná spolupráce, odmítání pomoci, případně agresivita. Hyperglykemie je zase doprovázena hlubokým dýcháním, kdy je z dechu cítit aceton. Postižený potřebuje okamžitou zdravotnickou pomoc. Vaše mylná interpretace tak může mít za následek zdraví, případně i život člověka.

Příklad, který uvádím, je extrémní (přesto vás může kdykoli potkat), existují však situace, se kterými se můžete setkávat mnohem častěji, situace ve školním prostředí.

Zkusme si tedy procesy, které naše pozorování provázejí, přiblížit ještě na jednom příkladu ze školního prostředí, který se stal před několika lety ve Velké Británii:

Bezpečnostní kamera školy zachytila na chodbě školy drobného chlapce, který se baví s jiným chlapcem, o hlavu větším a o mnoho kil těžším. V jednu chvíli zvedl velký hoch toho drobného do vzduchu a udeřil s ním o zem. To, co jsem teď popsal, je – skutečně jen technický popis toho, co jsme mohli pozorovat po přehrání záznamu z bezpečnostní kamery. Pozorovat takovou situaci, kdy je zjevný nepoměr sil, v nás opět zákonitě vyvolává nějaké emoce. jsou důležitou složkou pozorování. Nemůžeme si je zakázat, každé pozorovaní doprovázejí, ať chceme, nebo nechceme.

Učitelé školy věděli, že velký chlapec je problémový, neoblíbený, se špatným prospěchem. Má poruchu pozornosti a v hodinách třídu často ruší. Nabízí se tedy závěr: problémový, silný žák využil své převahy a ublížil žáku slabšímu, tak jak to pedagogové znali ze zkušenosti. Jak už víme, tomu se říká interpretace. A jak už bylo také uvedeno, podobně jako u emocí, sklon k interpretování je přirozeným průvodním jevem pozorování. Problém byl ale v tom, že velkých chlapec byl dlouhodobě tím drobným i jeho kamarády ponižován a šikanován. Jeho neadekvátní reakce jej pasovaly do role neoblíbeného, problémového žáka. Ve chvíli, kterou zachytila kamera, byl opět vysmíván a jeho reakce byla jedinou obranou, které byl v té chvíli schopen.

Co tím chci říct? Emoce jsou přirozenou součástí pozorování, nebojujme s nimi. Nerozhodujme se však pod jejich vlivem. K řešení situace potřebujeme fakta. To se samozřejmě týká i interpretací. Zkušenosti, a na jejich základě interpretace, nám napovídají, jak se celá problémová situace vyvinula. Závěry mohou být správné, ale bez dostatku faktů mohou být také zcela mylné. Pokud rezignujeme na zjišťování (a zaznamenávání) faktů, mohou nás interpretace svést na nesprávnou cestu, ze které je návrat obtížný. Už proto, že ani nemusíme vědět, že jsme se na nesprávné cestě ocitli.

Co tedy doporučit? To hlavní je: Opravdu jen popisujte, co jste skutečně viděli. Buďte citliví, a pokud máte pocit, že je situace významná, zapisujte si!

Nerozhodujte na základě interpretace! Cvičte se zastavovat tento proces už v začátku. Ty můžete získat různými metodami. Dalším (cíleným) pozorováním, rozhovorem. Nezapomínejte ani na sdílení svých pozorování s ostatními kolegy. Sdílení může mít zásadní vliv na poskládání celého obrazu problému dítěte.

Shrnuto a podtrženo: