Pomáhající nástroje v našich rukou - empatie a naslouchání

Celým koučováním se prolínají dva mezilidské - komunikační - jevy: empatie a naslouchání. Jedno s druhým souvisí. Kvalita dovednosti naslouchat ovlivňuje míru kvality projevovat empatii. Empatie je postoj, naslouchání je jedním z jejích nástrojů.

O empatii bylo již mnoho řečeno. O empatii psal a mluvil Sokrates, všichni velcí myslitelé se k empatii vyjadřovali nebo její definice rozvíjeli. Velký posun ve vnímání důležitosti empatie udělal zakladatel humanistické psychologie Carl R. Rogers, ve 20. století potřebu empatického chování zdůrazňoval například zakladatel nenásilné komunikace Marshall Rosenberg nebo zakladatel emoční inteligence Daniel Goleman.

U nás se slovo empatie dostalo do běžného slovníku teprve nedávno. Před několika málo lety v souvislosti s definováním osobnostní výchovy se o empatii mluví i v osnovách vzdělávacích programů základních a středních škol.

Bohužel toto zřejmě neplatí o fakultách pedagogických, neboť z mých bohatých zkušeností se začínajícími pedagogy nemohu konstatovat, že by budoucí pedagogové měli tuto dovednost rozvinutou.

Definic empatie je nepřeberné množství, ale každá hovoří vlastně o jednom. O vcítění se do pocitů, potřeb a motivů druhé osoby, a to bez jakéhokoliv hodnocení a soudů. Je to pouze bezpodmínečné přijetí druhé osoby. Empatický člověk chápe druhého tak, jak se vidí on sám, jak se cítí v nějaké situaci. Člověk s rozvinutou empatií nehledá vysvětlení pocitů, potřeb ani motivů, jenom vnímá a chápe svět pohledem druhého a vlastními slovy mu to sděluje. Empatický člověk se nebojí pojmenovat pocit, který vnímá u druhého člověka. Nebojí se říct: „Cítíš se být vinným, máš výčitky, to pro tebe musí být hrozný zážitek.“ Nebo: „Myslíš si, že jsi slabý, tlustá, neschopný.“

Někdy si myslíme, že druhému člověku v nějaké složité situaci pomůžeme tím, že přineseme radu, doporučení, sdělíme mu, že se nám podobná věc stala také, začneme mu v dobré víře vyprávět své životní příběhy nebo ho hecujeme a povzbuzujeme slovy „to dáš“, „to zvládneš“. Myslíme si, jak pomáháme a vyjadřujeme empatii. Jenže omyl! Tyto projevy empatií nejsou. A k empatii také vůbec nepatří hodnocení druhého člověka. Častou chybou v interakci mezi lidmi je hodnocení situace a co víc - hodnocení chování, postojů, názorů druhého člověka. Máme tendence si myslet, že náš postoj, názor, potřeba či argument jsou jediným správným. Takže když za námi někdo přijde a s důvěrou nám sděluje, co ho trápí, místo abychom projevili pochopení a empatii, vpálíme mu do tváře, že si za to stejně může sám, že je sobecký, že dělá stále stejné chyby, že kdyby se více učil nebo chodil včas, tak by... Jinými slovy, moralizujeme a moralizujeme. Neodlišujeme to, co vidíme, od toho, co je náš názor.

Projevení empatie od nás vlastně nevyžaduje nic složitého, žádné velké myšlenky, hypotézy či závěry. Stačí druhému člověku naslouchat, někdy i jenom mlčet a s druhým člověkem plně být.

Protože pomáhá! Pomáhá druhému člověku „zvědomit si“ své bytí. Když vyjadřujeme empatii, umožňujeme partnerovi přijmout skutečnost takovou, jaká je. Naše empatie dovolí druhému člověku pochybovat sám o sobě, přiznat své chyby či selhání, litovat se nebo vinit. Při tom všem se uvolňují emoce. Když jsme empatičtí, druhý člověk se nebojí pláče či vzteku, nechá volně plynout vše, co cítí a prožívá. Emoce a ani jejich projevy v sobě nedusí. A tak přichází ozdravná úleva. Člověk je po slzách klidnější, vyrovnanější a jistější. Má odvahu věci řešit. To už je ale jiná kapitola.

Je již vědecky dokázáno, že empatie není vrozená. V okamžiku narození se nachází ještě v nezralé podobě. Promarníli se po narození a v prvních letech života šance navazovat vztahy, může to negativně ovlivnit další vývoj člověka i kvalitu jeho života. Zrcadlové neurony mají mimořádný význam pro všechny procesy učení, nevyjímaje sociální učení. Z neurobiologického hlediska má při sociálním učení mimořádný význam mezilidský vztah mezi tím, kdo vyučuje, a tím, kdo učí. A jelikož pedagogové nejsou jenom zprostředkovateli probírané látky, ale vždy se projevují jako komplexní osoby, je jasné, že efektivní vyučování a učení ve škole je možné jen v případě, že došlo k navázání dobrého vztahu mezi učiteli a žáky.

Úloha učitele při přirozené interakci s dítětem je vždy velmi složitá. Učitel je několikrát denně vystavován mnoha náročným momentům, které by měl rychle vyhodnocovat a spravedlivě řešit. Je-li svědkem nějakého konfliktu mezi dětmi, musí mu věnovat čas a pozornost. Musí zareagovat na agresivní či jiné nevhodné chování a musí dát jasně najevo svůj postoj k němu, případně sdělit opatření či řešení. Je to vždy proces, který může trvat několik sekund, minut, ale i dní. Ale právě v tomto procesu má své nezastupitelné místo empatie, a to ihned na začátku. V tento okamžik učitel musí vystoupit ze své role. Musí zapomenout na učení, předávání zkušeností, na výchovu formou kázání a moralizování. Teď je pouze naladěn na dítě. To hluboce vnímá, je s ním v očním kontaktu, naslouchá mu, neverbálně na něj reaguje. Jeho slova jsou pouhým vyjadřováním pochopení a porozumění, a to jak v emoční, tak intelektuální rovině. Učitel, který tuto dovednost dobře ovládá, rozpozná, kdy, jak a komu empatii projevit a kdy nastal čas na řešení problému. Budou-li ve sporu dvě děvčata, empatický učitel je klidně a bez emocí vyslechne, projeví oběma zvlášť empatii, sdělí jim, že vnímá jejich pocity, potřeby nebo hodnoty, které prožívají a v daném okamžiku mají, a teprve pak hledá způsoby, jak spor či konflikt urovnat, zmírnit nebo úplně vyřešit. A je to zase dovednost učitele rozpoznat mentální úroveň dítěte a adekvátně vybrat pro vyjádření empatie dítěti srozumitelná slova, gesta či pohledy. A zde bych chtěla zdůraznit, že neverbální vyjádření empatie má leckdy silnější účinek než slova. Přívětivý či hluboký pohled, pohlazení, objetí nebo jiný dotek mají obrovskou moc.

Díky vědeckým objevům víme, že empatie má své biologické příčiny. Také víme, že bychom měli být empatičtí, navíc většina z nás projev empatie od druhého očekává. Přesto se mi zdá, že ji často neumíme ani projevovat, ani přijímat, a to nám dělá život složitějším. Pomoci si můžeme velmi jednoduše. Jak již bylo řečeno, empatii se dá naučit. Existuje mnoho kurzů, na kterých se empatické chování rozvíjí a zdokonaluje. Mělo by být v našem zájmu tuto dovednost ovládat, protože tak se nám zkvalitní vztahy doma i na pracovišti, tak budeme mít rádi sebe i druhé.