Pokroucené odborné poznatky

Jestliže připustíme ke studiu studenty s průměrnými až podprůměrnými schopnostmi (je zcela zřejmé, že tomu tak je, vždyť 50 procent populace se skutečně nachází pod průměrem a ještě další cca třetina populace je pouze v pásmu průměru, byť nad statistickým průměrem), tak je nabíledni, že musí dojít k

Tento argument velmi silně podporují faktické zkušenosti ze středních škol, ve kterých jsou skutečně propastné rozdíly ve vzdělávacích výsledcích ve srovnatelných předmětech mezi elitními gymnazisty a např. maturitními učni.

Analogicky znějící zkušenosti se objevují na vysokých školách. I zde se při zvyšujícím počtu studentů častěji objevují relativně méně schopní, pomaleji chápající, s mezerami v dosavadním vzdělání, méně motivovaní studenti.

Jenže psychika člověka je nesmírně složitá a zpěčuje se zjednodušujícím výkladům, byť vypadají zcela přesvědčivě. Uvedu výše uvedená a na první pohled evidentní a nezpochybnitelná

Současně se pokusím zareagovat na další otázku, jestli společnost vůbec potřebuje takové množství lidí s maturitním vysvědčením a vysokoškolským titulem, když nám evidentně scházejí manuální pracovníci.

Je nepochybné, že v populaci existují mezi jednotlivci významné rozdíly v kognitivních předpokladech. Předpokládáme, že tyto schopnosti jsou normálně rozložené (Gaussova křivka), což znamená, že maximum jedinců se soustřeďuje kolem průměrné úrovně, extrémní hodnoty jak v kladném, tak v záporném směru jsou méně běžné až vzácné. Nebudu se však ptát a odpovídat na otázku, co vlastně „měří“ tradiční testy inteligence – jde o problém, který by si zasluhoval samostatné a velmi obsáhlé pojednání. Jen zmíním, že jejich schopnost predikce výsledků dalšího vzdělání je velmi dobrá, ovšem s predikcí úspěšnosti v běžném dospělém životě je to složitější.

Stačí mi zmínit jednu technickou okolnost. Při současném způsobu konstrukce testů inteligence a způsobu převodu hrubých výsledků na vážený skór, tedy zpravidla na IQ (je používán cca od poloviny 30. let 20. století), získáváme pouze informaci, že proband A dosáhl lepšího výsledku v testu inteligence než proband B. Pro zařazení do kategorie je podstatné pořadí. Nezískáváme však informaci o absolutní úrovni kognitivních schopností, a nejsme tedy s to vyjádřit se validně, že jedinec s určitým IQ není schopen zvládnout požadavky střední nebo vysoké školy. Je totiž dobře známo, že vzdělávací výsledky jsou ovlivněny nejen kognitivními předpoklady, ale někdy ještě více pílí, snahou, množstvím času, který student stráví učením, zdravotním stavem, stimulací v rodině, podporou ze strany učitelů a jejich kvalitou, akceptovanými vzory, vizí budoucnosti...

a výsledků činností a z nich usuzujeme jejich úroveň. Jenže každá činnost je výslednicí působení a interakce množství okolností – viz bod 1. Navíc se ukazuje, že výsledky testů inteligence se díky měnící se míře i kvalitě stimulace dětí v čase do určité míry mění (Flynnův efekt). Život přináší vcelku přesvědčivé doklady pro to, že nedostatečná stimulace v rodině bývá častěji spojována s nižšími výsledky v testech inteligence i se sníženou vzdělávací výkonností. A na druhé straně se snažíme kvalitním prostředím zvrátit možný méně příznivý (genetický) vklad dítěte do života. Podobně máme za to, že kvalitní edukací můžeme zvrátit nepříznivé působení rodinného prostředí z prvních let života. V tomto směru se určitě otevírá obrovské pole působnosti. Vůbec to však neznamená možnost libovolného zvyšování inteligence ani vzdělávací výkonnosti. Nemyslím si tedy, že můžeme mít 100 % excelentních maturantů a bakalářů.

A ještě jednu poznatkovou oblast by měli všichni kritici vzít v potaz. Určitá fatálnost omezení intelektové kapacity v populaci je vykládána i genetickým působením. Opomíjet, nebo dokonce popírat genetický faktor by dnes znamenalo odbornou sebevraždu. Jenže jak si máme prakticky představit působení genetické informace? Současné poznatky behaviorální genetiky jasně ukazují, že působení genů není tak jednosměrné (tedy gen–vlastnost), jak se nám někdy při zjednodušeném chápání na první pohled jeví. Epigenetika již dlouhou dobu zkoumá vzájemné interakce vnějších vlivů a vnitřních předpokladů. I z relativního mála poznatků je naprosto zřejmé, že Jestliže u nemalé části dětí nedocilujeme dobré výsledky, tak to spíš signalizuje neschopnost nás dospělých než jejich.

Rozvoj společnosti je už dnes a bude i v budoucnosti skutečně závislý na vzdělanosti národa. Ve vyspělých státech ubývá nekvalifikovaná manuální práce, globalizace působí, že není problém přestěhovat továrnu a s ní pár nejkvalifikovanějších pracovníků, protože nekvalifikovaní se najdou i na novém místě. Neměli bychom také zapomínat na to, že propagandě (odborným poznatkům to skutečně neodpovídá), podle které každý nemá předpoklady pro vzdělávání a že je třeba, aby bylo co nejvíc nepříliš vzdělaných manuálních pracovníků, kteří nám fakticky scházejí, nejsnadněji podlehnou rodiče bez většího vzdělání.