Patří kamerové systémy do školy?

Nejde však o situaci specifickou pouze pro školství. – v hypermarketech, na náměstích, na letištích, na nádražích, v bankách a různých dalších objektech. Při psychologickém zamyšlení nad souvislostmi fenoménu sledování nemůžeme opominout ani permanentní dohled některých rodičů nad velmi malými dětmi pomocí elektronické chůvičky.

V souvislosti s kamerovým sledováním dětí ve školách řešíme celou škálu různých a velmi závažných problémů. Vedle etických, právních a ekonomických jsou některé z nich i psychologické povahy. Chovají se děti jinak, když jsou sledované, a omezuje je to v nejrůznějších směrech v osobním a sociálním rozvoji? Co nás vůbec vede k myšlence, že tímto způsobem je budeme sledovat? Zmírňuje sledování výskyt nepatřičného chování a jednání u dětí?

Kde jsou ty časy, kdy běžné dítě odešlo ráno do školy, bez mobilní podpory a kontroly přežilo vyučování, dorazilo domů, praštilo taškou a šlo lítat s kamarády a rodiče ho případně začali shánět až s přicházející tmou a uvařenou večeří. Také ještě podepsali úkoly, došli na třídní schůzky a jednou za čtvrt roku přijali souhrnnou zprávu ze školy. Je ovšem také pravda, že na druhé straně se

Dnes to jsou mobily, volnočasové aktivity, při kterých rodiče asistují, společné učení, žákovské knížky, třídní schůzky, konzultace, e-maily, informace na stránkách třídy. Rodiče se mnohem víc zajímají o život dítěte, než tomu bylo v minulosti. A to ještě jako dětský psycholog vytýkám některým rodičům, učitelům a zcela určitě i veřejnosti, že si dětí všímají málo, že nejsou s nimi, že je nesledují, že se osobně příliš neangažují v jejich výchově.

Tento požadavek delšího času stráveného společnými aktivitami, a tedy i faktickým dohledem, má svou logiku – vidím prospěšnost působení dospělých na dítě.Řada nedorozumění, problémů, úrazů, šikany vzniká právě proto, že jsou děti ponechány samy sobě bez dozoru, nebo spíš bez osobní podpory a zájmu dospělých. Platí to i pro školu, kde k největším přestupkům zpravidla dochází v době, kdy učitel není přítomen.

Od instalace kamer si ředitelé škol patrně slibují, že se sníží (nebo dokonce odstraní) problémy s nevhodným chováním dětí, že bude snadnější odhalit vniknutí cizí osoby do školy, tedy zejména zloděje nebo i případného násilníka, že bude lépe zdokumentováno, jak se konkrétní události opravdu staly. Pro řešení některých přestupků pak bude stačit záznam, pro operativní řešení jiných však bude patrně nutné sledovat a vyhodnocovat dění na obrazovkách permanentně. K tomu asi bude vyčleněna jedna pracovní síla. Nevím,

Nechám stranou fakt, že sledování může pomoci při zjištění, že někdo ublížil dětem, ukradl nebo zničil zařízení školy. Takže Svoláváme konference, vytváříme mezirezortní skupiny, zavádíme preventivní programy, vydáváme metodické pokyny, intenzivně hledáme příčiny, vymýšlíme i nerealizovatelná a nepříliš rozumná opatření (např. že budeme trestat rodiče za chování dětí ve škole, že navrátíme tělesné tresty do škol).

Přitom nemáme žádné signály, že by se situace měnila k lepšímu, dokonce se ze škol ozývají hlasy, že problémy se žáky jsou stále větší. I když tento případný nárůst vlastně ani není důležitý – ono každé chování, které narušuje vyučování, je žádoucí odstranit nebo mu zabránit. Takže musíme hledat další způsoby řešení a kamery představují jedno z nich.

Chvíli může být zajímavé a legrační záměrně se do kamery pitvořit a dělat nepřístojnosti. Pak je přestanou děti vnímat. Nebo snad my je vnímáme na náměstích, v obchodech ...? Vlastně bych ani neuměl říct, kde všude se s nimi fakticky setkávám.

Současně však Připomínku existence kamer dětem může představovat, když na základě záznamu z kamery bude nějaký žák odhalen a potrestán za nevhodné chování. To ovšem následně povede k tomu, že podstatná část prohřešků se přesune mimo záběry kamer, na záchody, mimo školu. Takže nakonec zůstane stejně větší část přestupků kamerami neodhalena. Vzhledem k tomu, že musíme zvažovat i poměr nákladů a zisků, tedy v našem případě vybudování kamerového systému a sílu určenou na sledování žáků na straně jedné a zlepšení chování na druhé straně, půjde o značně nevýhodnou investici. Lze namítnout, že

Musím však připustit, že nejsou k dispozici použitelná empirická data o tom, co vlastně kamery ovlivní, zejména těžko mohou být k dispozici výsledky dlouhodobých šetření. Před pár lety takové možnosti ani nebyly – takže jak při odmítání, tak zejména při zavádění kamer je proto žádoucí postupovat obezřetně a stále velmi pečlivě zvažovat, jaká jsou rizika kamer a zda možné přínosy plynoucí ze sledování dětí převáží nad možnými ztrátami, když je ponecháme bez této formy dohledu. Patrně největší problém může představovat nevhodné použití, ba dokonce zneužití záznamů. V tomto směru je třeba nastavit (a patrně už jsou) velmi přísná pravidla pro přístup osob k datům, pro manipulaci s nimi i jejich uchovávání.

Měli bychom však brát v potaz ještě jednu dílčí skutečnost, která by mohla mluvit pro instalaci kamer. Dnes je jiná doba než dřív. Učitel musí mít v ruce „tvrdá“ data o nevhodném chování dítěte, jinak ho zpravidla nepodpoří ani rodiče, a bohužel často ani vedení školy či nadřízení. Můžeme si o tom myslet, co chceme, ale i v České republice taková realita existuje nebo se velmi rychle blíží.

Již jsem uvedl, že problémy s chováním ve škole jsou vážná překážka zvyšování efektivity vzdělávání i posilování pocitu bezpečnosti žáků v českém školství. Je chvályhodné snažit se je zmírnit nebo zcela odstranit. Kamerám tedy není nutné se bránit, žádnou škodu pravděpodobně nenapáchají. Nicméně existují mnohem jednodušší a podstatně perspektivnější opatření při prevenci a zvládání výchovných problémů.

Jedním z nich je výraznější přítomnost učitele ve třídě na chodbách, intenzivnější výchovná práce učitele se žáky i s rodiči, posilování pozitivních vazeb mezi dětmi, systematické budování respektu k odlišnostem, podpora i vymáhání slušného chování.Důležité je i oslabování anonymity, za kterou se lze někdy schovat – na mysli mám menší třídy a co nejmenší školy. To však je mravenčí, nikdy nekončící a vpravdě sisyfovská práce, zatímco instalací kamer můžeme nabýt dojmu, že jsme okamžitě udělali, co jsme mohli. Jenže co bude pak, až kamery nezafungují?

Jestliže však některý ředitel chce k pestré paletě opatření organizačního i pedagogického charakteru, která budou uskutečňovat učitelé i sami žáci, zavést ještě kamerový systém, pak asi nelze nic namítat. Ovšem jako daňový poplatník bych se zaváděním kamer stejně příliš nesouhlasil.