Pandořina skříňka ČŠI

Předně je takováto kontrola vždy nemilá a stresující a někdy je i spojená s dalšími doprovodnými problémy a jevy, jako jsou petice, nepříjemné články v médiích, o pomluvách a fámách nemluvě. Zkrátka nic příjemného a užitečného. Dalším důvodem neochoty ředitelů bývá i fakt, že takováto „nevyžádaná kontrola“ může být zneužita konkurenční školou, zřizovatelem a někdy i různými zájmovými skupinami, které chtějí ze vzniklé situace něco pro sebe vytěžit a využít ji ke svým zájmům.

V neposlední řadě je nepříjemným důsledkem kontroly na udání i to, že může nebo nepříjemně nabourat její dlouhá léta pracně budovanou reputaci a důvěryhodnost. Otráví vedení školy i celý pedagogický sbor. Tím vezme chuť do další aktivity, zejména té nadstandardní. Proč? Protože právě z toho, že škola často dělá něco navíc, což také vyžaduje po dětech a po rodičích, anebo i jen to, co by mělo být samozřejmostí, se generuje většina problémů a příčin stížností.

Po určitou dobu jsem sledoval a školských zařízení, které byly na základě stížnosti nebo udání. Výsledkem byla smutná pravda, že docela velká část důvodů stížností měla následující pozadí:

Neochota ředitelů škol mluvit, nebo se dokonce aktivně postavit současnému stavu je pochopitelná. Z výše uvedených důvodů vidíme, že by takovýto otevřený odpor nejenže vážně poškodil samotnou školu, ale také ředitele školy. Přinejmenším by všem velmi zkomplikoval život, stál mnoho nervů a energie a hlavně... nevedl by k ničemu. Nemluvě o možných následných problémech. Zkrátka praxe ukazuje, že a škola se vrátí do původních kolejí.

Ne vždy se to však podaří. Navíc nikdy nevstoupíte do téže řeky dvakrát, a tak se nenápadně, zato stále, neviditelná hranice posunuje. Někdy vědomě, ale bohužel také nevědomě a intuitivně. Vždy se po takovéto kontrole ve škole něco změní.

Proč tomu tak je? Předně proto, že takováto kontrola nebývá zcela konstruktivním řešením samotného problému. Konstruktivní řešení by nastalo v okamžiku, kdy by dal někdo (rodič, učitel, zřizovatel...) jasný, konkrétní a věcný podnět, co je špatně, co se stalo nebo mělo stát apod. Fakta! Pak se totiž dá objektivně posoudit a následně opravit, co je špatně nebo není v souladu s legislativou či s kvalitní výukou a výchovou žáka. Pak si dovedu představit skutečně účelnou a užitečnou nápravu stavu věcí.

Jenže současná skutečnost je úplně jiná. Tak předně samotné stížnosti ve stále více případech nejsou skutečnými stížnostmi, ale stále častěji snůškou pomluv, urážek a invektiv vůči škole a jejím zaměstnancům. Překrucování faktů, dezinformace a skutečné urážky nejsou nic výjimečného. Dále nejde o fakta a popis událostí, ale o účelově interpretované pocity a domněnky stěžovatele. Není výjimkou, že je stížnost, a s ní následně i ČŠI, zneužívána k vyřizování osobních účtů, které mnohdy se školou a jejími procesy souvisí jen okrajově. A zde je nutné připomenout ještě jeden důležitý fakt - jde i o nemalé procento Bohužel i ty se ihned posuzují a šetří jako plnohodnotná a konstruktivní stížnost.

Jaký je tedy skutečný stav věcí v českém školství? Stačí, aby se komukoliv cokoliv znelíbilo, a jde si stěžovat. Klidně a beztrestně zamlží skutečnost, dopustí se několika trefných urážek a pomluv a pro jistotu to pošle anonymně. Nic neriskuje, nenese žádnou odpovědnost a co víc, pěkně to té škole, řediteli, učiteli zavaří. Protože za dva až tři týdny nastoupí ČŠI a vše důkladně prošetří. Výsledek si potom přečte na internetu a případně na Facebooku vtipně okomentuje.

Není potom divu, že je již dnes a na její skutečnou práci, kvůli které byla zřízena, jí zbývá stále méně času. Ano, dovedu si představit, že musí ČŠI prošetřit skutečně odůvodněnou stížnost nebo podnět na špatný postup školy. Pak by takováto stížnost - podnět - měla také mít nějakou štábní kulturu. Měla by se opírat o fakta a skutečnosti. Měla by směrovat k nápravě věcí. Pokud by šlo o citlivou a důvěrnou věc, tak snad je inspekce s to posoudit, zda má, nebo nemá škole říci identitu stěžovatele. Nota bene, když půjde o konkrétní věc, stejně bude více méně zřejmá. Rozhodně by nemělo docházet k případům, kdy stížnost není stížnost, ale vendeta.

Máte pocit, že přeháním? Ujišťuji vás, že zdaleka ne. Sledoval jsem zhruba poslední rok několik případů, kde k tomuto jevu docházelo. Nevím, jak velký objem stížností musí ČŠI v současnosti řešit a jak rychle tento objem v posledních letech roste. Určitě se nedopátrám, kolik nás, daňové poplatníky, tento „nový sport“ stojí peněz. V přímých nákladech - cestovné, platy inspektorů nasazených na stížnosti apod. V nepřímých nákladech důsledek faktu, že když inspekce řeší tyto stížnosti, logicky nedělá to, co by měla -

Nerad bych ovšem vzbudil dojem, že na vině je jen a pouze ČŠI. Tak to rozhodně není! Na vině je současný špatně nastavený systém.Ten se snaží být otevřený a demokratický, ale je stále více zneužíván lidmi, kteří jej používají k dosažení svých subjektivních cílů, lidmi, kteří velmi často neumí řešit své vlastní problémy, nechtějí převzít zodpovědnost za svá rozhodnutí, svoji výchovu a svůj život, a tak tento systém zneužívají. Bohužel je jim to tolerováno a vychází jim to. Jenže se tak pomyslná hranice posouvá někam, kde by ani zdaleka být neměla.

Také musím objektivně říci jeden důležitý fakt. Z vlastní zkušenosti bych samotné pochválil a vyzdvihl jejich profesionalitu, a to ve všech směrech. Naopak, oni sami, jak jsem mohl mezi řádky vypozorovat, jsou také se současným stavem věcí nespokojeni. I oni jsou rozladěni, jak jsou zneužíváni takto nastaveným systémem. I oni by raději své zkušenosti a profesionalitu věnovali rozvoji a pomoci školám. Jsou to zkušení odborníci a mnozí mají velké a dlouhodobé zkušenosti s vedením škol. Znají skutečný stav věcí, ale nemohou s tím nic dělat. Naopak, mohou ještě méně než ostatní.

Jestliže je pravda, že počet udání a stížností neustále roste a současně roste i agresivní forma těchto stížností, pak bude problém asi někde jinde než ve školách samotných. Jestliže je pravda, že přibližně polovina stížností (pozn. autora: tuto informaci mi dal sám jeden inspektor) se ukáže jako neopodstatněná, také to ukazuje, že slovy klasika „... cosi je shnilého v království Dánském“. A jestliže tu druhou polovinu rádoby odůvodněných stížností tvoří případy, kdy školu stěžovatelé „dostali“ na procesních chybách, pak je zase něco špatně. Protože to neukazuje, že by škola špatně učila či vedla své žáky, ale to, že současný systém legislativy a administrativy je nastaven špatně. Je tak přebujelý a složitý, že vlastně nejde vyhovět předpisům a nejde je dost dobře sladit, tak aby byly skutečně účinné, funkční a neprůstřelné. Co tím chci říci? Že ať se škola bude snažit jakkoliv, ať si najme sebelepšího experta, právníka, vždy nastane případ, kdy pochybí, a je jen otázkou času a náhody, kdy se do této skuliny nějaký stěžovatel trefí a se svojí stížností uspěje. Jádro problému je v tom, co znají všichni ředitelé - Ředitel školy tak vlastně jen volí menší zlo a doufá, že to nějak projde. (Ukázkou je současný exaltovaný problém se zabezpečením škol. U mnoha škol to totiž nemá řešení, ať uděláte cokoliv, vždy nějaký problém vznikne, nebo něco porušíte.)

Našel bych řadu dalších důvodů, proč nelze nepochybit v oblasti předpisů a nařízení. Napadá mě tolik příčin - od odlišnosti výkladů zákona nebo vyhlášky, finanční nebo organizační problémy a řada dalších. To však není cílem tohoto článku. Mne by opravdu zajímalo, jak velké je procento skutečně oprávněných stížností a podnětů, které šetřila ČŠI a kde se ukázalo opravdu velké pochybení na straně školy, kdy se škola a její vedení dopustilo bezpráví nebo opravdu hrubého porušení předpisů.

Tím chci závěrem říci jedno - ČŠI vždy byla od toho, aby šetřila a dávala podněty k nápravě na základě stížností. Je to jedna z jejích funkcí a úkolů. Co však zcela jistě není? Není levným advokátem potížistů a problémových lidí. Její funkce rovněž nespočívá v tom, aby dělala nepopulární, a řekněme přímo někdy i špinavou práci za jiné. Její prioritní funkce je sledování a vyhodnocování kvality škol a jejich práce. ČŠI je zde podle mého názoru proto, aby byla který má ve svých prioritách poskytovat zpětnou vazbu a analýzu stavu věcí. Sami ředitelé škol říkají, že na samotné inspekci bylo nejužitečnější to na závěr, tedy shrnutí a zhodnocení práce a systémů školy. Nastavení zrcadla, které pro schopného ředitele je mnohem užitečnější a hlavně potřebnější než skutečnost, že si na něj může úspěšně stěžovat kdykoliv kdokoliv. Rozhodně to kvalitu škol mnohem více posune požadovaným směrem.