Bylo by skvělé stejným testem spolehlivě rozlišit žáky lepší a žáky horší a zároveň zjistit, kdo z nich dosáhl určité požadované úrovně. Je to možné?
Ověřovací a srovnávací testy
Mgr.
Jan
Hučín
analytik společnosti SCIO
Paní Sovová učí děti v páté třídě shodu podmětu s přísudkem. Na konec hodiny má připravený pětiminutový test, kde mají žáci na deset míst ve větách doplnit správné písmeno. Žáci, kteří budou mít aspoň devět doplnění správně, podle ní látku zvládli.
Pan Strnad připravuje na gymnáziu přijímací testy ze čtenářských a jazykových dovedností. Do testu zařadí po několika úlohách na čtení textu, interpretaci, gramatickou správnost, vztahy mezi slovy a stylistiku. Škola přijme přibližně polovinu zájemců, proto pan Strnad po minulých zkušenostech rovnou vyřadí úlohy, které by podle něho nevyřešil nikdo nebo je vyřešili všichni. Ideální úloha je pro něj ta, kterou vyřeší přibližně polovina uchazečů.
Každý z nich zvolil – pro svůj účel – správný přístup. Paní Sovová potřebuje ověřit, zda žáci umějí to, co se učili. Použije tedy ověřovací test. K tomu ale musí určit nějaký
standard
(žák ví, kdy má být v příčestí minulém i/y/a), zvolit
způsob ověření
(doplnění správného písmena během půl minuty) a nastavit hranici, podle které pozná, zda byl standard dostatečně ověřen (devět z deseti míst doplněno správně).Nic z toho se nedá vynechat a vše musí být přiměřené ověřovacímu účelu – nelze zároveň testovat nic jiného, než stanoví standard, počet úloh musí být dostatečný a hranice musí odpovídat přísnosti standardu. Paní Sovové nestačily jen tři nebo čtyři úlohy, protože u malého počtu hraje velkou roli náhoda.
Pan Strnad naproti tomu potřeboval srovnat, kteří zájemci jsou lepší a kteří horší. Protože ví, že bude přijímat předem daný počet žáků, soustředí se na to, aby test žáky dobře roztřídil. Použije tedy srovnávací test. Pokud má test porovnávat dovednosti žáků v různých oblastech, je samozřejmě nutné, aby žádná z oblastí v testu nedominovala. Úlohy se pak do testu vybírají podle toho, jak dobře rozlišují mezi lepšími a horšími žáky, jejich obsah i náročnost jsou dány jen rámcově. Test může být poměrně pestrý, a nelze tudíž přesně říct, co žák umí. To ale to není podstatné, důležitý je celkový výsledek, tedy zda se v souhrnu žák zařadí nad, pod nebo na průměr.
Paní Sovová sice může také srovnat, kteří žáci zvládli učivo lépe a kteří hůře. Má to ale dva háčky:
srovnávat může jen v té oblasti, kterou testuje
(a ta je poměrně úzká) a pravděpodobně se jí velké množství žáků nahromadí kolem hranice zvládnutí.Nebyla ovšem paní Sovová příliš přísná? U ověřovacího testu
by měla přísnost vyplývat už ze standardu
(např. v autoškole je předem daná povolená tolerance chyb). Je-li vyučovaná dovednost základem (např. malá násobilka), měla by být splněna velmi spolehlivě a ověřována dostatečně náročně. Bohužel školní praxe ukazuje, že hranice leckdy není stanovena předem, případně je chápána jako „ideální“ (pro jedničkáře) a toleruje se i její nesplnění za cenu horší známky.Pan Strnad byl také přiměřeně náročný. Jelikož úlohy, které vyřeší skoro všichni nebo které nevyřeší nikdo, nepomáhají rozlišit mezi nadprůměrnými a podprůměrnými, je zbytečné takové úlohy do testu zařazovat. Pro jeho účel byly optimální
úlohy střední obtížnosti.
Z toho, co jsme napsali, je vidět, že
testy pro srovnávací účely se konstruují jinak než testy pro ověřování;
od jednotlivého testu tedy nelze požadovat, aby byl ideálně použitelný pro obojí. A snad je zřejmé i to, že skutečně
kvalitní test prakticky nelze vytvořit bez odborných znalostí a v krátkém čase.
Více o tvorbě testů na