Opravdu víme, co je mediální gramotnost?

Zjednodušeně lze konstatovat, že cílem mediální výchovy, pedagogiky, osvěty i mediální didaktiky je zvyšování mediální gramotnosti. Jak však výstižně definovat samotný pojem mediální gramotnost? O a interpretaci mediální gramotnosti usilují nejen pedagogové a odborníci z oboru mediálních studií, ale také legislativci na úrovni Evropské unie.

V roce 2009 byla v Bruselu Generálním ředitelstvím pro informační společnost a média Evropské komise, oddělením mediální gramotnosti, vydána závěrečná zpráva (dále “Studie„), která vůbec poprvé komplexně shrnula postupy a metodiky vyhodnocování mediální gramotnosti v Evropě. Celý materiál je uveden prologem, v němž autoři přiznávají, že pro celý evropský prostor nelze stanovit jednu konečnou definici mediální gramotnosti. K tomuto závěru došli na základě podrobných analýz dosud užívaných definic a koncepcí mediální gramotnosti se zohledněním kulturních a technologických kontextů v jednotlivých zemích EU. Zároveň tvůrci Studie konstatovali, že nemožnost formulace jednotně akceptovatelné definice znemožňuje vytvořit matematický model, který by byl vhodný k provedení spolehlivé analýzy úrovně mediální gramotnosti napříč celou Evropou. Důvodem je to, že k mediální gramotnosti je nezbytné přistupovat jako k dynamickému jevu, jako k procesu interakce mezi různými činiteli v rychle se rozvíjejícím prostředí poháněném zkušenostmi uživatelů a technologickými ambicemi.

Studie nicméně nabízí hned několik interpretací mediální gramotnosti, které figurují v dokumentech Evropského parlamentu a Evropské komise. Tou patrně nejrespektovanější je definice Evropské komise z roku 1997:

I přes zjevná omezení, kterých si byli tvůrci Studie vědomi, závěrečná zpráva poskytla relevantní data o úrovni mediální gramotnostiv Evropě, o něž se lze opírat. Studie zejména identifikovala dva základní rozměry mediální gramotnosti. První zohledňuje individuální kompetence jednotlivce, druhý studuje faktory prostředí.

jsou v tomto kontextu míněny především komunikační schopnosti. Schopnost vlastní prezentace prostřednictvím médií, kreativita – tvorba mediálních obsahů, schopnost navazovat a rozvíjet vztahy s ostaními lidmi prostřednictvím médií, včetně soiciálních sítí, interakce s institucemi a občanské aktivity zprostředkované médii.

Osobní kompetencí je schopnost kritického chápání médií a rovněž způsobilost k používání médií. zhodnocuje, nakolik jednotlivec ovládá technologie a technická zařízení umožňující mediální komunikaci. (kognitivní kompetence) se rozumí schopnost porozumění a hodnocení mediálních obsahů. Kompetentní jedinec musí být schopen jako znalosti. Zároveň musí umět rozlišovat mezi objektivními informacemi a subjektivními názory, musí vyhodnotit věrohodnost obsahu, jeho aktuálnost, legitimitu apod.

Druhá rovina mediální gramotnosti spočívá ve faktorech prostředí, přičemž základním ovlivňujícím faktorem je jednotlivých typů médií. Další faktory jsou pak definovány jako souvislosti mediální gramotnosti. Těmi jsou míněny mediální vzdělávání, státní politika mediální gramotnosti, občanská společnost a mediální průmysl.

Studie opakovaně zdůrazňuje, že úroveň mediální gramotnosti populace v jednotlivých státech Evropy nelze objektivně hodnotit bez spoluzhodnocení uvedených vnějších faktorů, které do procesu vývoje mediální gramotnosti vstupují. Aktivní státní politika mediální gramotnosti spočívá zejména v činnosti regulačních orgánů, které vykonávají dozorovou, restriktivníi osvětovou činnost. zahrnuje povinné učební plány, pravidelná školení pedagogů, mimoškolní vzdělávací aktivity a aplikaci moderních didaktických zdrojů. Občanskou společností Studie rozumí existenci a aktivity organizací aktivně podporujících mediální gramotnost. Například občanských sdružení upozorňujících na nepravdy a manipulace v médiích. jsou tisková, rozhlasová a televizní média, telefonní společnosti, poskytovatelé internetu a další. Předpokladem je nejen jejich v daném regionu, ale zejména vlastní aktivity, které přispívají k rozvoji mediální gramotnosti, především takové, jimiž deklarují svou (samoregulace).

Studie o úrovni mediální gramotnosti ve státech EU zohlednila jak individuální kompetence jednotlivců, tak faktory prostředí. Na základě těchto kritérií konstatovala, že vykazují skandinávské země. Země centrální Evropy lze hodnotit střední úrovní, zatímco země jižní a východní Evropy se pohybují povětšinou na základním stupni mediální gramotnosti. Zároveň však zpráva zdůraznila, že pokud by se celkové evropské výsledky srovnávaly s mimoevropskými, Evropa by se umístila na předním místě.

V přehledu komplexního hodnocení sedmadvaceti evropských zemí se Česká republika umístila v samém středu, na 14. místě. Na stejném místě se umístila rovněž v hodnocení podle kritéria schopnosti používání médií. Mírně lepšího výsledku ČR dosáhla v hodnocení (12. pozice). Ještě o příčku výše se pak ČR umístila v hodnocení podle kritéria

Naproti tomu podle kritéria se ČR umístila na posledním místě z celé Evropské unie. Tento výsledek dokládá, že v době vzniku Studie byla v České republice zanedbána jak mediální výchova, tak státní politika mediální gramotnosti. Studie prokázala úzký Je zřejmé, že uspokojivá úroveň mediální gramotnosti je závislá na aktivní strategii státu na podpoře růstu mediálnígramotnosti.

Z analyzovaných dat bylo možné dovodit, že nejvyšší úroveň mediální gramotnosti je ve státech s evropsky nadprůměrnými investicemi do vzdělání. Ovšem toto pravidlo neplatilo absolutně. Některé země vykazující nadprůměrné investice do vzdělání (Portugalsko, Polsko, Slovinsko) mají nízkou mediální úroveň, což souvisí se strukturálními nedostatky, zejména s nízkou dostupností médií a nízkým hodnocením kritéria „souvislosti mediální gramotnosti“.

Studie podle úrovně mediální gramotnosti dělí občany do dvou skupin. V první jsou děti, mladí lidé a jejich rodiny, ve druhé zbývající část populace. První skupina nabývá mediální gramotnosti značně rychle, jelikož ji média baví a uspokojují její potřeby. Nejslabším momentem mediální gramotnosti lidí z této skupiny je a její mediální gramotnost obecně více pokulhává. Pozornost je třeba věnovat a také zranitelnějším, zejména sociálně slabým, u nichž je překážkou nízká dostupnost médií.

Skupinou, která je daleko nejvíce ohrožena nedostatkem mediálních znalostí a dovedností, jsou senioři. To platí především ve vztahu k novým médiím. Mnohé zásadní informace jsou dnes dohledatelné již jen na internetu. Senioři, pro které není internet dostupný, ať již z důvodů ekonomických, či proto, že již subjektivně nejsou schopni naučit se s počítačem a potažmo internetem pracovat, jsou prakticky

Na základě všech shromážděných podkladů a jejich vyhodnocení Studie naformulovala směřující k orgánům státní moci, k samotným médiím (samoregulace), k institucím odpovědným za vzdělávání, k výzkumným institucím i k veřejnosti. V oblasti mediálního vzdělávání zpráva konkrétně doporučuje:

V červnovém vydání Řízení školy se zaměříme na úroveň mediální gramotnosti v ČR a na osvětlení pojmů a přístupů souvisejících s mediálním vzděláváním.