Odvolávání ředitelů škol - reakce na reakci

V úvodu článku mi je panem Vokáčem vyčteno, že místo Pokusím se tedy autorovi vysvětlit své úvahy tak, aby je nebylo možné pokládat za „filozofování“.

kterou po mně pan Vokáč k této problematice požaduje, není mojí prací. Je to úkol pro odborníky z Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, pro úředníky, kteří na MŠMT dlouhodobě pracují, a skvěle tak zvládají školskou problematiku.

Úředníky, kteří se nestrachují s každým novým ministrem o svá „nedefinitivní“ místa, a mohou tedy hledat a nabízet řešení i z pohledu delší perspektivy. Chtělo by se mi napsat, s jistou dávkou ironie, že věřím, že taková sebevědomá státní správa na MŠMT po 15 ministrech za posledních 20 let skutečně je. Myslím, že to ale není ani pro ministerské úředníky nějak veselá záležitost, abych o tom bez pochopení žertoval.

Výčitka pana Vokáče týkající se „filozofování“ mne nijak neuráží, ba naopak. Co je ale vážnější, je přirovnání mých obav ke Upřímnou snahu o to, aby se české školství nepropadlo do víru nazvat konspirační teorií, mne trochu překvapuje. Za konspirační teorie lze možná považovat názory některých jiných úředníků státu, např. že nepocházíme z opice nebo že útok na finanční centrum v New Yorku byla plánovaná mediální fikce. Má starost o ale není žádnou smyšlenou konspirací. Přesvědčují mne o tom nejen mnohé dopisy, které jsem po otištění svého článku obdržel, ale i rozhovory s řediteli škol, kteří popisují realitu ve svých místech velmi podobně, jak o ní nedávno hovořila např. i Vladimíra Dvořáková, profesorka politologie na VŠE, v pořadu Otázky Václava Moravce v České televizi:

Nevím, zda i paní profesorka podléhá konspiračním teoriím, když naznačuje, že je situace ve městech a obcích možná ještě horší, než si myslíme. Že nejde jen o pouhý český „šlendrián“, ale možná i státní správy poskytující veřejnou službu, se zmínil i Luděk Niedermayer, ekonom a bývalý guvernér ČNB slovy:

V závěru svého článku pan Vokáč vyjádřil přesvědčení, že Píše, že reforma veřejné správy svěřila definitivně školy do samostatné působnosti obcí a krajů, a navázala tak na Na to se ovšem snažím upozornit!

Jestliže je dnes a situace tam často vypadá tak, jak vypadá (např. ve výroční zprávě BIS z loňského roku, kterou snad také nelze pokládat za konspirační teorii, česká kontrarozvědka uvádí, že je přirozené, že ředitelé škol mají obavu a doufají, že se jim dostane Z instituce, která by měla aktivně hájit nějakou celkovou vzdělávací politiku (což nejsou žádná ochranářská pravidla). Otázkou je, zda jsme ovšem již nerezignovali před „14 různými vzdělávacími koncepcemi“.

Ředitelé škol nežádají nějaké ochranářské nadstandardy, ale jestliže je dnes státní vzdělávací politika reprezentovaná tak trochu nenaplněnou skořápkou (bez srozumitelné vize) a ředitelé škol tak trochu ponecháni napospas různým „lokálním libovůlím“, pak jen obtížně mohu oponovat názorům, že

V dalších odstavcích pan Vokáč problematiku staví do dvou srozumitelných protipólů. Na jedné straně je nulová ochrana ředitele školy dle zákoníku práce a na straně druhé faktická neodvolatelnost ředitele, z důvodu závažného porušení povinností vyplývajících z vykonávané činnosti. Dále píše, že zřizovatelé se také radí s právníky a nejdou do předem ztraceného sporu. Raději vyčkají, až ředitel prokazatelně Na tomto místě musím poznamenat, že to není poprvé, kdy se setkávám s argumentací, že se celá ta záležitost vlastně dělá proto, že A to mi ani ředitelská ani občanská hlava nebere. V demokratickém státě je přece Má-li zřizovatel skutečné pochybnosti o fungování ředitele školy a je-li přesvědčen, že jeho počínání má podobu závažného porušování povinností, je jeho povinností ředitele odvolat. To, že zřizovatelé občas neměli jistotu, jak u soudu dopadnou, je přeci naprosto normální a děsím se doby, kdy se k soudu budou obracet zřizovatelé pro předem jasný výsledek (je ovšem pravda, že nyní jsou oním „rozumným kompromisem“ této nejistoty zbaveni).

Odvolávání se na to, že zřizovatel není pro tak zásadní a celoplošnou změnu pojetí ředitelské profese argument dostatečný. Znovu musím opakovat - má ministerstvo školství nějaké ze kterých by bylo možné vyčíst, A to takovou změnu, která je pro celý systém z dlouhodobého pohledu evidentně demotivující?

Dále pan Vokáč ve své reakci elegantně zmínil fakt, že došlo a že se nejedná o nosný koncepční prvek, ale o Přeloženo do češtiny - Ředitel školy má tedy manažerské povinnosti, manažerská rizika, ovšem bez manažerských platů a manažerských zlatých padáků (abych byl spravedlivý, toto je „vylepšení“ Poslaneckou sněmovnou, za které pan Vokáč jistě nemůže). Situace u nás zatím není taková, ale s trochou dávky „konspirace“ lze předpokládat, že podobně jako je tomu dnes např. v Rakousku (po letech jejich „opoziční smlouvy“ dvou největších politických stran), bude časem ředitel bez té „správné legitimace“ automaticky po šesti letech v dané obci vyměněn. Dovoluji si upozornit, že mimo této „rakousko-uherské“ podobnosti žádná evropská země do takto nedůstojného postavení své ředitele škol nepostavila.

Můj požadavek, aby ředitel mohl získat čas na svůj osobnostní růst ve funkci ředitele školy, pan Vokáč uvádí, že potřebná se získává dlouholetou Do ředitelské funkce prý pak nastupuje již člověk zralý, kterého by měl, jestliže se ve své funkci již po roce nezorientuje, zřizovatel okamžitě odvolat. Práce učitele je ale natolik rozdílná od práce ředitele školy, že trochu váhám, zda se zde nejedná o nějaké nedorozumění. Jinak by to musela být fatální neznalost obsahu práce ředitele školy v právní subjektivitě anebo lehce odpustitelná osobnostní „nezralost“, které se v prostředí odborníků na problematiku vedení a řízení lidí říká syndrom „kinder-management“.

Posouzení chaosu, který nastal jako nebudu komentovat, protože podle mého názoru je v tomto MŠMT skutečně nevinně. V zásadě to ale není podstatné, pouze to dokresluje bezradnost, do jaké jsou postaveny centrální orgány, které prakticky nemohou rozumným způsobem na regionální školství působit. Možná je má obava vyjádřením této „bezradnosti“, která na ředitele škol doléhá o mnoho dříve, než po čase dorazí k uším v Karmelitské ulici v Praze.

To, co je podstatné, je fakt, že jde celkově o ve kterém je ředitelská funkce zkrácena na nereálně krátké období, a to nejen z pohledu požadavku na efektivní řízení v neziskové sféře, ale i z dalších elementárních rovnic účinného a moderního managementu, bez kterého se veřejná služba prostě nezlepšovat nebude (a jen doufám, že to nebyl záměr).

V předcházejícím čísle se k problematice vyjádřil v článku „Divide et impera“ i vedoucí katedry Centra školského managementu Pedagogické fakulty UK v Praze pan Václav Trojan a vyzval ředitele zastoupené v různých školských asociacích, aby se, a třeba pod jeho vedením, přihlásili k v této věci. Potvrzuje tak, že „velké otázky obvykle otvírají dveře, zatímco odpovědi je zavírají“. Nestálo by, pane Vokáči, za to ještě si nechat chvilku dveře trochu pootevřené, aby bylo možné slyšet i těch pár hlasů z terénu, které se ještě nebojí?