Odejdi s knihou - první a poslední pilíř čtenářských klubů

Zastaralá. Dlouhá. Pomalá. Málo zajímavá. Nezábavná. Těžká. Tak mohou na dnešní děti působit knihy. Mohou, ale nemusejí. Cestu do jiných světů, ponoření se do příběhu, zakoušení radosti a účasti na příběhu je možné nabídnout i současné mladé generaci. O tom, že i děti touží stát se na chvíli součástí fiktivního (nejen) literárního světa, svědčí fanouškovské akce, které jsou spjaty např. s Harrym Potterem. Je to právě kniha, kdo otevírá dveře do světa fikce a nabízí hluboký a obtížně popsatelný zážitek, kdy čtenář vstupuje do příběhu, cítí se být jeho součástí, zažívá obavy o hrdinu, úlevu z vyřešení situace i smutek nad těžkými osudy - a to vše díky postavám, které vlastně skutečně neexistují (o vlivu a "neexistenci" literárních postav píše např. Umberto Eco ve své knize Paměti mladého romanopisce).

Jakkoliv to vypadá málo pravděpodobně, jsou mezi dětmi žijícími v České republice takové, které doma žádné knihy nemají. V průzkumu Nové školy, o. p. s., který proběhl v roce 2017 mezi více než 1 600 žáky 6. až 7. tříd, vyšlo najevo, že 30 % ze sledovaných žáků žije v domácnosti s 25 nebo méně knihami, 10 % má doma dokonce nanejvýš 10 knížek. Výzkum není tzv. reprezentativní, probíhal napříč celou ČR, ale pouze v místech, kde se scházejí čtenářské kluby, nicméně i tak je jeho výsledek velice důležitý. Pokud relativně velký počet dětí nemá přístup ke knihám z domova, vliv na ně pak může mít v tomto ohledu jedině škola, např. prostřednictvím třídních knihovniček, vybavené školní knihovny a následně skrze aktivity, které děti zavedou do místní, větší knihovny.

Zajímavé informace přinášejí rozhovory s řadou učitelů, kteří v odpovědi na otázku, jakou knihu z oblasti dětské literatury by doporučili ostatním, stále nabízejí Honzíkovu cestu, O letadélku káněti a Pipi Dlouhou punčochu. Odpovídají tak navzdory tomu, že jsou požádáni o knihy novější, takové, které by ostatní spíše neznali. Jakkoliv výše uvedené tituly mají, co dětským čtenářům nabídnout, svědčí výběr o tom, že jako pedagogové máme stále rezervu v oblasti znalosti dětské literatury. Není to problém všech učitelů a zdaleka se netýká jen učitelů českých. Nicméně výše uvedená zjištění ukazují cestu, kterou se učitel - průvodce dětského čtenářství má vydat tehdy, rozhodne-li se děti k četbě vést: Sám musí být čtenářem a zároveň znalcem dětské literatury. Třídní či klubovou knihovničku pak může pomoci naplnit tituly, které děti lákají a inspirují.

Po prvním nadšení z nových knih ve školní či klubové knihovničce je vhodné zájem o knihy nadále podporovat. Ve čtenářských klubech se o to pokoušíme skrze hovory o přečtených (i nedočtených) knihách, dílnou čtení a v neposlední (a vlastně v první) řadě pomocí při výběru knih k četbě.

V praxi to vypadá tak, že na konci klubového setkání mají děti čas, aby si vybraly knihu "na doma". Prohlížejí si knihy z klubové knihovničky, listují tituly... Vedoucí klubu je jim dispozici, když potřebují pomoci. Jsou-li děti bezradné, nabízí jim vhodnou knihu, stručně ji přestaví, nastíní, proč si myslí, že by ta která kniha mohla děti zajímat, a děti obvykle na doporučení vedoucího klubu (učitele či knihovníka) reagují pozitivně.

Pomoc při výběru knihy předpokládá, že vedoucí klubu je nejen obeznámený s dětskou literaturou, ale zná i dítě, s nímž o četbě hovoří. Je přitom zřejmé, že není snadné udržovat si povědomí o nové knižní produkci, ale patří to k profesnímu rozvoji učitele čtenářství. Je-li totiž učitel sám čtenářem, je schopen zhodnotit, proč některé tituly nejsou pro žáky vhodné. Ačkoliv například on sám byl zaujatým čtenářem verneovek, ví, že řada dnešních dětí musí nabýt větší čtenářské zkušenosti, než se do tak krásného a obtížného díla pustí.

Čtenářské zrcadlo je nástroj, který nám pomáhá nahlédnout na sebe jako na čtenáře a jako sebereflexe má co nabídnout každému čtenáři, zvláště těm, kteří do světa čtení chtějí přivést ostatní.

Na nočním stolku mám hromadu knih: co si chci přečíst, co čtu, co už asi nedočtu, ale mám pocit, že bych měla. Knihy hltám, když mě zaujmou, čtu, jak to jde, žiju v tom světě, až je konec a mně je líto, že jsem příběh tak zhltla. Mám ale i své vyvolené knihy, které čtu už poněkolikáté... Zdá se mi, že u dobré knihy není podstatné, zda je takzvaně pro děti, , nebo dospělé - musí být o něčem, co je pro mě podstatné, a naznačit řešení, které mě zaujme a možná mě i vede dál v životě.

Moje pokusy vést si podvojný deník, sešit s citáty z knih apod. rychle končí. Což je škoda. Nedělám si ale už výčitky, jsem prostě právě tento typ čtenáře. Nejsem kronikář, spíš kreativní nadšenec. Moc ráda zprostředkuji zážitky ze čtení ostatním a o přečtených knihách si ráda povídám - s dětmi i s dospělými.

Čtení je pro mě způsob, jak být sama se sebou skrze příběh, který právě prožívám. Když nemám co číst, připadám si neukotvená, neúplná... jako by mi něco chybělo. Život a příběhy z knih se mi občas zvláštně prolínají, někdy se něco stane dřív, než to čtu, někdy naopak. Jednou mi kdosi řekl: "Všechno, co je v knihách, musel spisovatel určitým způsobem zažít, nelze si vymyslet nic, co už není v tobě." A právě tak vnímám příběhy v knihách - jako zapisované životy, které se možná staly... nebo by se stát mohly.