O nevhodném chování některých pedagogů

Proč ředitel školy v osobním rozhovoru klade třináctiletému chlapci otázku, jestli mu snad maminka ještě utírá zadek? Proč ředitelka školy reaguje na informace rodičů o kyberšikaně dcery otázkou, zda rodičům jsou v práci všichni spolupracovníci sympatičtí? Proč učitelka opakovaně píše do žákovské knížky žákovi s ADHD informaci, že neměl domácí úkol nebo odpovídající pomůcky, když ve zprávě z poradny má uvedeno, že se u něho vyskytuje tzv. vázanost na podněty, takže úkoly si zapíše, pouze když se v okolí nevyskytuje zajímavější podnět?

Tito učitelé mají nepochybně o výchově a výchovných postupech i o svém vlastním poslání ve škole zcela konkrétní představy. Někdy bych s nimi velmi rád diskutoval, abych lépe porozuměl, jak dospěli k použitému postupu a proč jej používají.

Jsem přesvědčený, že bez této znalosti lze nanejvýš uzavřít, že jeden odborník má konkrétní názor, zatímco druhý má názor odlišný. To by snad odpovídalo postmodernímu pedagogickému relativismu, ale nikoli pohledu moderní psychologie nebo pedagogiky. Tyto disciplíny přinášejí poznatky, které výrazněji zmenšují prostor pro volné použití edukačních postupů, které jsou vhodné pro rozvoj dětí. Uvedené postupy tak podle mých psychologických znalostí místo ve škole nemají. Jestli snad rodiče mohou vlastní dítě vychovávat vcelku podle vlastního uvážení, tak učitelé smějí postupovat pouze v souladu s aktuálními vědeckými poznatky.

Nasnadě je rovněž paušální odsuzující hodnocení těchto učitelů, jenže to nemá žádný pozitivní výstup, a nenabízí tak možnost ke změně. Navíc mu v naprosté většině případů nechci věřit.

Odmítám vysvětlovat jakékoli nevhodné učitelovo jednání prostřednictvím impulzivní reakce. Učitel, který není s to ovládnout své impulzy, by se sebou něco měl okamžitě dělat. A pokud nemá náhled sám, tak by ho měl na terapii poslat jeho ředitel. Jak chce učit děti, že si mají vždy nejprve rozmyslet, než něco řeknou nebo udělají, že mají zdůvodnit a teprve pak psát nebo odpovídat, že se nemají okamžitě hlásit, když neznají odpověď, že nemohou zaútočit na spolužáka jen proto, že jim shodil sešit? Jaký vzor řešení náročnějších životních situací jim nabízí? Neustále připomínám, že učitel je ve škole v práci a naplňuje roli učitele v podobě roku 2016. Jednání, které přicházelo v úvahu a bylo tolerováno před čtyřiceti padesáti roky, je dnes zcela nevhodné. A pokud snad někdo argumentuje autenticitou učitele, tak připomínám, že existuje mnoho dalších jednání, která nepochybně naplňuje i učitel, leč nikoli ve třídě při vyučování.

Některý učitel si navíc v této souvislosti stále ještě neuvědomuje, že chování, které je přípustné mimo školu, není absolutně přijatelné ve škole. Učitel může ve škole provádět pouze to, co mu je výslovně předpisy dovoleno, a ne to, co umí nebo co pokládá za vhodné bez ohledu na aktuální odborné poznatky.

Na jednom z prvních míst používají dospělí zdůvodnění svého přístupu: „On už by přece měl...“ Znamená to, že dítě má věk, ve kterém by si mělo zapisovat domácí úkoly, najít všechny potřebné pomůcky v tašce, neplakat, když dostane pětku, vydržet sedět celou hodinu v klidu, mávnout rukou nad tím, když mu někdo posílá hnusné maily. Jenže tak vzorově to snad funguje v učebnicích a příručkách pro rodiče. Život samotný si jde svými cestičkami a ty se mohou výrazně lišit i od toho, co vidíme běžně kolem sebe. Přitom i takový vývoj bývá zcela normální.

Docela obvyklá je obhajoba těchto nevhodných opatření učitele budoucí dospělostí dítěte a včasnou přípravou na ni. Prý v dospělosti se s námi taky nikdo nebude mazlit, budeme vstupovat do konkurence s druhými, a budeme se tak o sobě dozvídat i nepříjemné pravdy, každý přestupek bude nekompromisně potrestán, takže bychom si na tento přístup měli zvykat od dětství.

Jenže za prvé dospělost nemusí být vůbec tak hrozná a za druhé, když jsme zralejší, býváme i odolnější vůči některým negativním životním událostem. Řadu z nich dokážeme kriticky posoudit, a tak alespoň mírně jejich všezaplavující působení. Takže to, co je v dětství fatální tragédie, která může dovést dítě až k nevratnému činu, v dospělosti představuje rovněž velkou nepříjemnost, leč díky zkušenostem víme, že budeme žít dál a že někde uvnitř je skryta víra, že zase přijdou dobré dny. Navíc není pravda, že celý život se dovídáme negativní „pravdivý“ obrázek o sobě. Věřím, že každý z nás máme kolem sebe blízké lidi, kteří nám nedovolí vnímat sebe samého dlouhodobě negativně. A už vůbec není jisté, jestli takové „otužování“ skutečně funguje.

Tomuto argumentu však rozumím. Jednání, které já pokládám za nevýchovné, šikanózní, urážlivé, ponižující ze strany učitele, on sám vnímá jako výchovné. V takovém případě je třeba zkoumat, o jaké odborné poznatky se konkrétní opatření opírá. Kdybychom použili analogii s jinými nepříznivými událostmi, se kterými se dítě může setkat (např. rozvod rodičů, sexuální zneužívání), tak je prokázáno, že jejich zjistitelné negativní následky lze vysledovat hluboko do dospělosti. Naopak pozitivní odezva zvyšuje nejen pocit osobní pohody, ale i výkonnost.

V případě výroku pana ředitele šlo možná o to, že chtěl posílit v chlapci „mužské“ chování tím že „jsme přece oba chlapi“. V některých situacích může toto „spiklenectví“ zafungovat, ale v tomto případě měl pan ředitel smůlu. Chlapec nepřijal „chlapskou“ rovinu, vnímal ředitele jako autoritu, výrok bral jako potupu (v této souvislosti je irelevantní, že to tak ředitel určitě nemyslel), ohrožení své „mužské“ identity, rozplakal se. Plakal i když o tom později povídal. I kdyby snad byl mimořádně přecitlivělý, problém je jednoznačně na straně odborníka, a tím je ředitel.

Když mluvíme o tom, že mnohé školy stále ještě zametají případy šikany pod koberec, tak bagatelizující výrok paní ředitelky je toho typickou ukázkou. Možná se vůbec o šikanu nejednalo, ale jedné straně bylo jednání spolužáka velmi nepříjemné. Škola by se měla zabývat i drobnými prohřešky proti slušnému chování, protože z malých přestupků se mohou vyvinout zásadní. A i ty nejmenší mohu snížit pocit důvěry rodičů ve spravedlnost. Je lepší zbytečně se zabývat drobností, kdy se opravdu může jednat o neškodné klukovské hulvátství, než podpořit vývoj, který skončí skutečně brutální šikanou. Navíc škola má být pro dítě absolutně bezpečné prostředí. Pokud by tomu tak nebylo, rodiče budou hledat jiné cesty ke vzdělání svého dítěte.

Jenže to by se učitelé nesměli omezovat jen na tradiční školní výchovná opatření (včetně oblíbených „sdělení“ rodičům), ale hledat skutečně pedagogické postupy odpovídající roku 2016. Měli by problémům předcházet (prevence doopravdy není prázdná fráze, ale má i v této oblasti bohatý obsah), při přestupku dětem pomáhat a hledat netrestající nápravná opatření.

Poslední paní učitelka jednoznačně nerespektovala nález poradny. Nemohu připustit to, že nečetla zprávu nebo že neví, že u žáka s ADHD je roztěkanost a zapomínání jeden z příznaků, a proto musí sama zajistit, aby žák provedl zápis domácího úkolu do notýsku nebo do cvičebnice. Pak je na rodičích, aby dohlédli na jeho vypracování. S tímto přístupem se nesetkávám ojediněle. Učitel ví „lépe“ než odborník, jak se věci mají a co je třeba dělat. Může to být někdy i pravda, ale v takovém případě musí odborníka přesvědčit o svém pohledu, a ne svévolně narušovat doporučený režim.

Na druhé straně mám sice pro uvedené reakce pochopení, ale stejně vnímám všechny jako profesní selhání učitele. Řešení je především v rukách ředitele školy – ten má jednoznačnou odpovědnost za jednání učitelů a současně i pravomoc dovést je k tomu, aby měnili své přístupy.

Minulost už nevrátíme. Jestliže začínáme nový školní rok, máme šanci začít s čistým stolem. Jsem přesvědený, že investice do slušného chování žáků se dříve či později učiteli vrátí.