O koučování aneb Vedoucí má takové pracovníky, jaké si zaslouží

Moje zkušenost praví, že není jednoduché takto široce vybaveného člověka pro školu získat. Lidé se silně vyvinutými osobnostními rysy, jako jsou například sebevědomí, kreativita, invence či cílevědomost, si často vybírají jiné obory, než je právě školství. Bohužel pedagogické fakulty tento požadavek také ještě neobjevily a ze svých zdí vypouštějí nejen nehotové pedagogy, ale bohužel často i nehotové lidi. Ve svých programech nekladou důraz na rozvoj osobnostního profilu budoucího učitele. Ládují do něho fakta a definice, opomíjejí rozvoj empatie, rozvoj schopnosti naslouchat nebo dovednost nenásilné komunikace.

Takovýto absolvent pak stane před třídou a zpravidla je překvapen, ohromen, zdrcen a demotivován. Neví si rady při řešení běžných školních situací. Neví, jak efektivně a empaticky hovořit s rodiči, jak motivovat a podporovat a jak se ubránit vysokému každodennímu tlaku při edukativním procesu. V případě, že je ve škole přívětivé a inspirující klima, a ještě k tomu třeba pozice mentora, má takovýto učitel šanci na zdokonalení a seberozvoj. Ředitelé, kteří ve svých školách nekladou důraz právě na tuto profilovou stránku učitele, kteří nevytvářejí prostor pro osobnostní rozvoj kantora, je učitel odkázán sám na sebe, a buď prokáže velkou houževnatost a vytrvalost a zdokonalí se, nebo učí průměrně, pro žáka není inspirací ani vzorem, zřejmě také brzy vyhoří a povolání se pro něj stane zatěžující rutinou.

Pro učitele je typické, že má potřebu předávat získané vědomosti a zkušenosti. A protože mám práci pedagoga i ředitele zažranou pod kůži, domnívám se, že cenné, zajímavé a podnětné zkušenosti z účinné podpory a progresivního rozvoje lidí mám, a jak jinak, chci se s vámi o ně podělit. V seriálu věnovaném jednomu tématu, které již několik let neodmyslitelně patří k mé práci, vás seznámím se vším, co způsobilo mou proměnu, a tím i proměnu mého vnímání všeho, co mě obklopuje. Pokusím se popsat, co způsobilo, že jsem na svět a vše, co ho tvoří, začala pohlížet jinak, a že došlo ke zkvalitnění mého života. Seznámím vás s nástroji a strategiemi, které vytvořily prostředí důvěry a bezpečí ve škole, kde jsem přes deset let ředitelkou, které mi pomáhají účinně rozvíjet kolegy, motivovat je a podporovat, které mi umožňují eliminovat konfliktní situace, hovořit s druhými lidmi bez předsudků, kategorických soudů a hodnocení a díky kterým lépe vím, na co klást důraz a co považovat za méně podstatné. Tím „zázrakem“ je koučování.

Koučování již několik let neodmyslitelně patří do prostředí byznysu. Top manažeři firem nebo pracovníci na personálních úrovních jsou již dávno absolventy rozličných výcviků koučů. Na českém trhu existuje mnoho firem, které se právě tímto způsobem rozvoje zabývají. Naštěstí se tento trend zabydluje i v prostředí mimo byznys, a to především v profesích pomáhajících, tedy v profesích zaměřujících se na zajištění pomoci druhým. Mezi takové profese patří například lékaři, nejčastěji psychiatři, zdravotníci, psychologové, sociální pracovníci, ale třeba i speciální pedagogové. Obecně vzato ty profese, ve kterých je stále při výkonu povolání přítomen silný tlak a stres, kde jsou vysoké nároky na kvalitu charakteru nebo na odolnost psychiky a kde častěji hrozí „syndrom vyhoření“. Povolání pedagoga takové charakteristiky také splňuje a někdy se i mezi pomáhající profese řadí. I z toho důvodu v rámci programu Kurikulum G před několika lety vznikl projekt na podporu rozvoje učitelů. Program umožňoval učitelům získat zkušenost z procesu koučování. Přes skype se vedly v období šesti měsíců rozhovory s kvalifikovaným koučem, který byl zároveň aktivním učitelem.

Do projektu jsem se tak trošku ze zvědavosti přihlásila, a měla tak příležitost sama na sobě pocítit sílu správně položené otázky, sílu naslouchání či mlčení v dialogu. Natolik mě to zaujalo, že jsem se asi po dalším roce přihlásila na nadstavbový výcvik. Dnes jsem koučem osobním i týmovým. Práci kouče se věnuji pouze občasně, koučování nebo přesněji koučovací přístup ale využívám denně ve svém osobním i pracovním životě.

Pro pochopení tématu a jeho významu je potřeba nejprve vymezit pojem a charakterizovat základní souvislosti. Předně kouče musíme odlišovat od konzultanta, mentora, terapeuta nebo trenéra. Od těchto rolí se kouč odlišuje především tím, že neradí, nedoporučuje, nekritizuje, nepřesvědčuje, nesděluje své názory a postoje. Neříká, co se má udělat a ani jak, kdy a kde. Kouč koučovanému pouze vytváří podmínky a prostor pro změnu či proměnu. Kouč pracuje s potenciálem klienta. A hlavně: koučování je určeno pro zdravého jedince jako metoda jeho rozvoje, není to léčba ani terapie. Je to seberozvíjející a sebezdokonalující proces, při kterém kouč volí různé strategie, jako například neotřelé až provokativní otázky, jež umožňují koučovanému pohlížet na sebe, na okolí, události nebo problémy jinak. Snaží se, aby klient viděl věci v jiných a širších souvislostech, aby vnímal sebe jako jedinečnou součást systému, aby sám poznal, že zažité vzorce chování nefungují, a začal hledat a následně používat jiné vzorce, pro něj komfortnější.

Co se týče přesného vymezení pojmu, není situace jednoduchá. Jak již to v těchto disciplínách bývá, neexistuje jedna definice ani jedno vysvětlení. Pro naše účely je potřeba především rozlišovat koučování externí a interní. Mezi nimi je zásadní a jednoznačný rozdíl. Protože se v tomto seriálu výhradně zaměřím na koučovací přístupy v interakci mezi vedoucím a pracovníkem, pominu roli externího kouče, který je organizací najímán za účelem konkrétního zadání a v organizaci působí pouze dočasně.

Pro vysvětlení pojmu interního koučování považuji za nejvýstižnější tuto definici: „Koučování je proces, při kterém vedoucí pomáhá pracovníkovi naučit se, jak úkoly (problémy) řešit sám.“ Definice tedy říká, že koučování rozvíjí potenciál pracovníků podle jejich aktuální úrovně rozvoje, aktivuje schopnost člověka zvyšovat svůj výkon sám od sebe. Pomáhá mu učit se sám, místo aby jej učil někdo jiný. Koučování je intelektuálním nástrojem řídícího pracovníka pro osobnostní rozvoj lidí na pracovišti. Cílem koučování je „pouze“ změna chování.

Na tomto místě je nutno zmínit jeden mýtus, který často od různých lidí slýchávám. Koučování je často spojováno se slovy jako manipulace, v lepším případě silné ovlivňování. S tímto tvrzením nemohu souhlasit. Manipulace obecně znamená přesvědčování druhé osoby o správnosti své myšlenky, názoru či jednání za účelem vlastního prospěchu.

Už zde je rozpor mezi koučem a manipulátorem. Kouč totiž žádné myšlenky ani názory nesděluje a jeho jediným prospěchem - užitkem - je dobrý pocit, že klient ke koučování přistupoval svébytně, dobrovolně a s vědomím vlastní zodpovědnosti za sebe. Výsledek své práce kouč vlastně ani přímo nevidí. Z reakcí koučovaného se může domnívat, že dochází k nějaké změně například ve vnímání sebe samého, ve vnímání okolí nebo ve zvědomění potřeb koučovaného. Vlastně v okamžiku, kdy klient oznámí, že služby kouče již nepotřebuje, je kouč spokojen.

Manipulátor se vyznačuje tím, že využívá své charisma a slabé stránky druhého. Manipulátor nás nutí k tomu, co on chce sám. Manipulátor se často dopouští citového vydírání. Velmi často je egocentrický, vnímá sebe jako oběť, přenáší zodpovědnost za sebe na druhé, má požadavky. Jednoduše řečeno, promítá do vztahu s druhou osobou své ego . Kouč žádný osobní vztah ke koučovanému nemá, anebo jinak, jeho vztah je neutrální. Kouč nemusí znát současný ani minulý život koučovaného, kouče vlastně vůbec nezajímají příběhy, nepotřebuje slyšet průběhy, příčiny a důsledky rodinných či pracovních situací. Kouč se pouze ptá, jak se v tom koučovaný cítí a jak by se v tom cítit chtěl. Pomoci si musí koučovaný sám.

Existuje také pojem pozitivní manipulace, které se dopouštíme všichni, kdo jsme rodiči. To už je ale jiná kapitola.