Neplnění kvalifikačních požadavků pedagogických pracovníků

JUDr. PhDr. Jiří Valenta

Vydáno: 18. 04. 2014

Na naší škole pracuje na pozici pedagogického pracovníka šest zaměstnankyň, které nesplňují kvalifikační předpoklady, ale v současné době studují. Své studium neukončí do 31. 12. 2014 (předpokládaný konec studia je u některých zaměstnanců v červnu 2015, u dalších v červnu 2017). Proto se ptám, zda bude na tyto zaměstnance pohlíženo od 1. 1. 2015 jako na nekvalifikované? Pro ředitele školy to pak znamená zahájit nový školní rok 2014/2015 bez těchto zaměstnanců. Výkladem § 32 písm. b) se zabývájudikát

Nejvyššího soudu č. 21 Cdo 1493/2010:„Smyslem ustanovení § 32 písm. b) zákona o pedagogických pracovnících není, aby byl osobám bez náležité kvalifikace umožněn po dobu pěti let výkon přímé pedagogické činnosti bez této kvalifikace, nýbrž, že jde o výjimku, která těmto osobám sice umožňuje vykonávat přímou pedagogickou činnost ještě nejdéle po dobu pěti let, ovšem za splnění dalších podmínek, že v této době (v době pěti let od účinnosti zákona o pedagogických pracovnících) jednak zahájí studium k získání potřebného předpokladu a jednak toto studium také v uvedené době úspěšně ukončí a potřebný předpoklad získají..."

Je možné tyto zaměstnance propustit pro neplnění kvalifikačních předpokladů § 52 písm. f)?

Neplnění kvalifikačních požadavků pedagogických pracovníků

PhDr. Mgr.

Jiří

Valenta

SOUVISEJÍCÍ PŘEDPISY:

§ 52 písm. f) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění p. p.

§ 32 zákona č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících a o změně některých zákonů, ve znění p. p.

Ačkoliv zní citovaná část rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR poměrně jednoznačně, nelze podle mého názoru s naprostou jistotou spoléhat na to, že by výpověď z pracovního poměru daná podle ustanovení § 52 písm. f) zákoníku práce byla platná. Nejvyšší soud totiž zatím takový spor, kdy by zaměstnavatel dal výpověď z důvodu nesplnění kvalifikace v době, kdy zaměstnanec již potřebné studium zahájil, nerozhodoval.

Citované stanovisko, předpokládající, že musí studující zaměstnanec v zákonem stanovené lhůtě studium nejen zahájit, ale i ukončit, totiž uvádí soud

obiter dictum, tj. mimoděk, nad rámec posuzovaného předmětu sporu. Podle mého názoru se soud zatím nezabýval v této souvislosti skutečným

ratio legis, tj. účelem a smyslem zákona. A je otázka, zda při dalším zkoumání účelu a smyslu ustanovení § 32 odst. 1 písm. b) zákona č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících, dospěje soud skutečně k závěru, že úmyslem zákonodárce bylo sankcionovat zaměstnance, kteří včas nedokončí příslušné studium, a nikoli např. jen případy, kdy zaměstnanec v uvedené době studium vůbec nezahájí. O nejistotě konzistentního výkladu této části zákona Nejvyšším soudem svědčí jednak další jeho rozsudky ve srovnatelných kauzách, kdy takto jednoznačný závěr o povinnosti v zákonem uvedené lhůtě studium nejen zahájit, ale i ukončit, soud nevyslovil (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 3. 2009, č. j. 21 Cdo 1276/2008 a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 12. 2009, č. j. 21 Cdo 4636/2008). A kromě toho by to zdaleka nebyl první případ, kdy Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí nedrží linii svých předchozích rozhodnutí.

Aniž bychom tedy snižovali autoritu a právní význam jednotlivých rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, je na místě znovu upozornit, že z pouhé zmínky v citované části judikátu nelze spolehlivě dovozovat jistotu shodného přístupu soudu v případě sporu, který svojí povahou dosud soud nerozhodoval.