Národní vlastností Čechů je odbornost na všechno, doprovázená mimořádnou schopností každému poradit. Školství jakožto oblast, se kterou má každý dospělý Čech osobní zkušenost, je postiženo radami všemožných „expertů“ úplně nejvíce. Všelijaká možná i nemožná hlasování na sítích a v internetovém prostoru pak přinášejí jurodivé pohledy expertního týmu tvořeného lidem. A tak se nám, ředitelům základních škol, skrze média dostává mnohých cenných rad. Jedno hlasování požaduje návrat tělesných trestů do škol, jiné hlasování navrhuje zakázat žákům ve školách mobilní telefony a třetí anketa vzkazuje školám, že úkoly musejí být pro všechny žáky stejné a povinné. Až by se jednomu zdálo, že se v této zemi nic jiného nedělá, než radí a hlasuje. Nebo opačně, hlasuje a pak radí.
Není to málo, Antone Pavloviči?
Ing.
Jaroslav
Jirásko
MBA
ředitel Základní školy K. V. Raise v Lázních Bělohrad, člen rady Asociace ředitelů základních škol, člen revizní komise Učitelské platformy
Škola totiž může za všechno. Za mnohem větší všechno, než se přisuzuje některým politikům. Za to, že jsou děti závislé na mobilech. Za to, že se lidé nezdraví. Za to, že je v naší zemi vysoká úspěšnost šmejdů při podvodných obchodech. Škola je vinna za obezitu dětí, za malou matematickou gramotnost, za nezájem o řemesla, za klesající počet technicky vzdělaných lidí, za důvěřování proruským serverům a za ubývající počet čtenářů. Míra zavinění je přímo úměrná počtu radílků, kteří znají rychlé, jasné a jednoduché recepty, jak vše napravit.
Pravda, české školství prožívá velkou krizi. Nůžky mezi potřebami společnosti s novým pohledem na vzdělanost a úporným pinožením se za výkony, testy a známkami se rozevírají. Školy nestačí dostatečně rychle reagovat na pokrok a společenské změny. Chybí kvalitní učitelé i ředitelé, chybí peníze a chybí vize. Jenomže tento rozjetý, poněkud zrezivělý a skřípající vlak nelze opravovat tím, že mu do vagónů budeme přidávat další náklad. Za uplynulých několik let se objevilo mnoho návrhů, o co základní vzdělávání doplnit. Finančníci navrhují zavedení povinného finančního vzdělávání, sportovci zvýšení povinného počtu hodin tělesné výchovy, technici zavedení nového povinného předmětu technika, vojáci povinné hodiny obrany státu, angličtináři povinnou angličtinu již od první třídy, historici povinnou hodinu moderních dějin a mediální odborníci povinné hodiny mediální výchovy. Ano, všechno z toho je důležité, to nelze popřít. Zároveň nikdo z „expertů“ nikdy neřekne, co ubrat.
Všimněme si jednoho společného znaku – každý si prosazuje jen to svoje. Historik nikdy nenavrhuje navýšit povinné hodiny chemie, češtinář povinné hodiny matematiky a fyzikář povinné hodiny tělocviku nebo výchovy k občanství. Dovoluji si tvrdit, že v tom (a v nedostatku dat sloužících jako podklad k opravdu fundované diskusi) tkví jádro pudla. Pokud se nenajdou lidé schopní vidět základní vzdělávání jako komplexní souhrn kompetencí se širokou vertikální provázaností, s vědomím, že všechno souvisí se vším a že cílem vzdělávání je osobnost se zájmem celoživotně se kultivovat a poradit si s nástrahami života, obávám se, že se české školství nezmění. Ba naopak hrozí, že se školy postupně stanou przniteli potenciálů vzdělávání. Cesta nevede skrze přidávání všemožných roztodivných věd a oborů. Cesta nevede skrze přidávání vědomostí, nabobtnávání a zpětné hašení problémů implantováním nesmyslů do škol. Cesta nevede skrze testování, stádismus, uniformitu a známkování. Cesta pro školy ve 21. století je v hluboké, promyšlené, odborně vedené a z gruntu provedené změně. Že to není vůbec jednoduché vymyslet a provést, je nabíledni. A tak, aby se neřeklo, se do éteru raději házejí jednoduchá a rádoby rychlá řešení ve formě nových osnov, předmětů, zákazů a lidových hlasování.
Školy nejsou nafukovací. Už nyní je čas, který žáci tráví ve škole, diskutabilní. Únava žáků je znatelná, soustředěnost klesá, nuda a minimální vnitřní motivovanost vévodí školním žákovským kolektivům. Do tohoto stavu přidávat povinné hodiny je skutečně tristní. Génius lidstva Jára Cimrman ve své mimořádnosti dokázal poradit Antonu Pavloviči Čechovovi, kolik sester má mít jeho román. „Experti“ na školství dokážou školám poradit, kolik hodin a čeho mají učit. Symbolické, že? Bude se někdy někdo ptát lidí ze škol, tedy ředitelů, učitelů a žáků?