Několik poznámek ke vztahům uvnitř současné školy

Naprostá většina rodičů pečuje o děti velmi dobře. Nepřeceňujme počty těch, kteří doma snad vůbec nerespektují pravidla, prosazují primitivně individualistické pojetí života a na jednání se školou si vodí právníka. Je to pak stejně hloupé zobecnění, jako když někdo hází do jednoho pytle všechny učitele jen proto, že někteří se chovají skutečně hrozně. Nezapomínejme také na to, že existují rodiče, kteří jsou zodpovědní, jen svou zodpovědnost chtějí naplňovat odlišným způsobem, než jakou představu má stát. Jsou například přesvědčeni, že dítě by mělo při vzdělávání povětšinou zažívat radost, nemělo by se bát, že udělá chybu. Jenže my si při hodnocení této jinakosti vymýšlíme všelijaké nálepky, a navíc se tváříme, že tito rodiče ubližují svému dítěti. Jako bychom nevěděli, že i k jednomu cíli je mnoho cest. Natož když tito rodiče mají představy o cílech života poněkud odlišné od těch majoritních.

Na druhé straně je zřejmé, že každý rodič, který nepodporuje vzdělávání, se školou nespolupracuje, omezuje se na nepatrný výsek dovedností života, ubližuje svému dítěti a zmenšuje jeho možnosti uspět v dospělosti. Takoví rodiče existují a byli pochopitelně i dřív. Nepochybně je jednodušší, když škola i rodina táhnou za jeden provaz.

Pokud však jen konstatujeme nepříznivé působení v rodinách nebo nad ním nostalgicky vzdycháme s odkazem na údajnou ideální minulost, tak postupujeme zcela neproduktivně. Vymýšlet bychom měli, co je reálné, co se dá fakticky provádět a je v našich silách. Nestálo by například za to, abychom rodičům pomáhali uchopit jejich roli odpovědněji? A v tomto směru je nejjednodušší začít od sebe, tedy od školy. Neboť vzor a příklad jsou ve výchově velmi efektivní nástroje, a nejen pokud jde o děti. Známe velmi dobře z osobních zkušeností, že děti se doma leckdy zaštiťují autoritou paní učitelky. Takže učitel může prostřednictvím dětí pozitivně působit i na rodiče.

Pokud se na kázeň žáků díváme výlučně v souvislosti s výchovou v rodině nebo osobnostními charakteristikami žáka, pak jsou naše možnosti minimální. Další možností je, že se budeme aktivně zajímat o způsoby zajištění kázně ve škole. Děti ve škole mohou fungovat přijatelně, i když rodina postupuje podle odlišných pravidel nebo podle nás nefunguje prakticky vůbec. Hrubě bychom podceňovali možnosti školy a odborníků v ní, kdybychom si mysleli, že nemohou nic. Je to mnohem obtížnější, ale jde to. Škola je přece zcela odlišné prostředí od rodiny. Dítě si sice nese rodinné prostředí s sebou i do školy, ale v době vyučování ji nemá za zády, ve škole je samo bez větší opory rodičů. Učitel jako konečná školní autorita stanovuje podmínky, za kterých bude probíhat vyučování. Měli bychom však v této souvislosti registrovat skutečnost, že česká škola dlouhodobě nepůsobí efektivně a léta příliš nevyrovnává rozdíly mezi dětmi, které jsou způsobeny právě odlišnostmi rodin.

Jednu z klíčových okolností totiž představují konkrétní přístupy učitele a jeho profesní kompetence zvládnout třídu. Od 70. let minulého století jsou předmětem empirického zkoumání právě dovednosti učitele, které ovlivňují kázeň ve třídě a druhotně i vzdělávací výsledky žáků. Oblast, která se těmto dovednostem věnuje, se nazývá management třídy.

Na prvním místě jsou uváděna pravidla. Aby žák mohl tato pravidla respektovat, je nutné je nejprve domluvit, stanovit a následně vymáhat jejich dodržování. Současně by měly být domluveny následky pro případ plnění i neplnění pravidel. To vše mají plně v rukách učitelé a vlastně i další zaměstnanci školy.

Za podstatné pro zlepšování efektivity školního vzdělávání jsou pokládány pozitivní vztahy učitele a žáků. Pro efektivní vztahy je důležité, když učitel vykazuje přiměřenou úroveň dominance, odpovídající úroveň kooperace a současně si uvědomuje zásadní potřeby žáka. Žáci vnímají jako pozitivní učitelovu asistenci, projevování zájmu, přátelské nebo starostlivé chování a to, že dokáže udělat legraci.

V průběhu doby se k tomu přidaly výzkumy odpovědnosti žáků, tedy jak různé přístupy učitele ovlivňují vytváření odpovědného jednání žáků ve škole. Jasně se ukazuje, že pozitivní chování a jednání učitelů posiluje odpovědnost žáků. Nedá mi to a ocituji kousek závěru vietnamského výzkumu, který se touto problematikou zabýval. „Výsledky studie ukázaly, že bychom měli povzbuzovat vietnamské učitele, aby omezovali výskyt nevhodného chování a nesoustředěnost při vyučování tím, že budou méně často volit agresivní disciplinární postupy, jako je agresivní chování a trestání zlobivých žáků, kteří se chovají nevhodně, a budou spíše pracovat s různými úrovněmi uznání a s odměňováním vhodného chování, stejně jako budou více využívat diskuzi s žáky. Studie rovněž ukázala, že při použití různých druhů uznání nebo některých typů odměn se u žáků zvyšuje odpovědnost a respekt k právům druhých. Učitelé by měli vnímat a oceňovat pozitivní chování jednotlivců i celé třídy, které podporuje pozitivní vztahy mezi žáky. Takové pozitivní vztahy napomáhají k budování důvěry a přátelského prostředí, ve kterém se signifikantně snižuje výskyt nevhodného chování žáků.“ (Van Dat Tran, 2015, s. 186)

Můžeme opakovaně diskutovat o tom, že je třeba vůči žákům i jejich rodičům přitvrdit, ale žádné vědecké doklady, a myslím ani zdravý rozum tento názor nepodporují.

A pokud by paní ministryně skutečně měla v úmyslu řešit i pedagogické problémy školství, tak bych jí rozhodně nevyčítal, že se zaměřuje pouze na učitele a nechává stranou další aktéry edukace.

ZDROJE