Na cestě k právu na inkluzivní vzdělávání

Mezinárodní právo definuje právo na vzdělávání skrze koncept tzv. AAAQ; vzdělání tak má být dostupné (available), přístupné (accessible), přijatelné (acceptable) a kvalitní (quality).¹⁾ V praxi to znamená, že musí existovat dostatek škol a každá z nich musí být připravena přijmout jakékoli dítě (dostupnost); všem dětem musí být poskytována dostatečná podpora, aby se vzdělávacího procesu mohly aktivně účastnit (přístupnost); škola musí být schopna zahrnout děti z rodin s různými životními styly, náboženstvím nebo přesvědčením (přijatelné) a vzdělávání musí být zaměřeno na maximalizaci vzdělávacího potenciálu každého dítěte (kvalitní). Vzdělávací systém tedy má být nastaven tak, aby v něm bylo schopno v rámci svých možností prosperovat každé dítě. Dostupnost, přístupnost, přijatelnost i kvalitu je přitom dohromady schopno zajistit pouze vzdělávání inkluzivní; vzdělávání exkluzivní/specializované v určitém smyslu z povahy věci nebude schopno tyto parametry nabídnout všem dětem ve své spádové oblasti.

Je důležité říci, že inkluzivním vzděláváním nemyslíme integraci dětí se speciálními vzdělávacími potřebami (SVP) do hlavního vzdělávacího proudu, jak je tento pojem v současnosti často mylně používán. Inkluzí se myslí změna paradigmatu vzdělávání všech dětí s ohledem na jejich individuální vzdělávací potřeby. Ve skutečně inkluzivní škole tak bude prosperovat dítě mimořádně nadané vedle dítěte s postižením. Odlišnost dětí bude vnímána jako příležitost k rozvíjení respektu k sobě i ostatním a práce na zisku sociálních kompetencí, tolik potřebných pro skutečný život.

Nezajištění inkluzivního vzdělávání má naopak závažné praktické důsledky pro přístup k právu na vzdělání pro zranitelné skupiny dětí. Ze škol, které nejsou připraveny vzdělávat děti s různými vzdělávacími potřebami, často odcházejí děti se závažnými psychologickými újmami. Pro děti s postižením i děti z menšin faktická nedostupnost vzdělávání v současné době znamená například nemožnost nalézt školu, která je ochotna je přijmout, případně nutnost dojíždět až několik desítek kilometrů do speciální školy. Nedostupnost někdy vede až k nucené institucionalizaci dětí, pro jejichž rodiče není v silách dennodenně s dítětem do vzdálené školy dojíždět. Pro tyto děti, které se vzdělávají v segregovaném prostředí „mezi svými“, to představuje vyčlenění ze společnosti se všemi svými důsledky, v neposlední řadě také mrhání vzdělávacím potenciálem a negativní ovlivnění jejich výhledu na budoucí společenské uplatnění.

Právo na inkluzivní vzdělávání zakotvuje čl. 24 Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením, kterou Česká republika ratifikovala v roce 2009. Obecný a notoricky známý požadavek nediskriminace napovídá, že je to právo pro všechny děti bez výjimky. Právo na inkluzivní vzdělávání mají proto i děti s těžšími kombinovanými formami postižení. Nelze tak tvrdit, že inkluzivní vzdělávání je jen pro některé děti, jak často slyšíme. Naopak takovéto tvrzení odporuje samotnému principu inkluze.

Jak na to, ptáte se? Podívejme se, jak to funguje u speciálních škol. Zajištěním kvalifikovaných pedagogů, kvalitních pomůcek, malých tříd a dostatečné podpory žákům ve vzdělávání. Představte si tyto zdroje v jedné škole - a představte si zároveň v této škole i všechny ostatní děti. Zdroje tedy fakticky jsou; jen stále bohužel nejsou pod jednou střechou.²⁾

Ačkoli implementace práva na inkluzivní vzdělávání je postupným procesem, právo definuje dva důležité kroky, které musí být učiněny okamžitě: je to ustanovení zamezující odmítnout přijetí dítěte do spádové školy a okamžité právo na podporu ve vzdělávání, tzv. přiměřené úpravy.

První princip je v našem právním řádu zakotven; podle § 36 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), není možné, aby spádová škola odmítla přijmout dítě s postižením a takový postup by byl protizákonný. Pokud ustanovení školského zákona čteme v souvislosti se zákonem č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany proti diskriminaci a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon), ani škola nespádová nemůže odmítnout dítě s postižením na základě jeho postižení - jediný důvod jeho odmítnutí je naplněná kapacita školy. Podle současné legislativy tak škola může odmítnout dítě s postižením skutečně jen v případě, že by odmítla i dítě bez postižení. V praxi to však takto jednoduché není - a kamenem úrazu jsou právě zmíněné přiměřené úpravy, druhý krok, který je nutné k implementaci práva na inkluzivní vzdělávání učinit ihned.

Přiměřené úpravy jsou pojmem, který přináší Úmluva o právech osob se zdravotním postižením k vyjádření systémových překážek, kterým osoby s postižením čelí v každodenním životě. Právo na přiměřené úpravy, byť v poněkud užší formě, zakotvuje i náš antidiskriminační zákon. Přiměřená opatření jsou taková, která umožní osobám s postižením tyto překážky překonat - a jako taková jsou základním stavebním kamenem nediskriminace. Přiměřená opatření mohou ve vztahu ke vzdělávání představovat například individuální vzdělávací plán, stavební úpravy školy tak, aby byla bezbariérová, případně dnes již tolik běžný asistent pedagoga.

Současná legislativa sice přikazuje, aby tyto přiměřené úpravy byly poskytnuty, nestanoví již však tak zjevně, kdo je za jejich poskytnutí zodpovědný a kde na ně zodpovědný subjekt má vzít prostředky. A to se v praxi ukazuje jako nejpalčivější problém. Podle antidiskriminačního zákona musí přiměřené opatření zajistit poskytovatel veřejné služby, tedy škola jako poskytovatel vzdělávání. Pokud však škola na poskytnutí často finančně náročného přiměřeného opatření nedostane finance v podobě normativního ohodnocení, příplatku z krajského úřadu ani ve formě příspěvku od obce-zřizovatele, jak se lze bránit? Velmi složitě. Rodiče přirozeně nebudou právně vymáhat plnění podle antidiskriminačního zákona v situaci, kdy je jejich dítě stále na škole. A tak situace často končí zjevným porušováním práv dítěte - placením za přiměřené opatření ve vzdělávání z kapes rodičů nebo vůbec znemožněním dítěti navštěvovat školu či související služby (například družinu).

Zodpovědná by mohla být i obec, která má podle § 178 školského zákona povinnost zajistit dostupnost vzdělávání dětí na svém území. Tuto povinnost obce však podle dosavadní judikatury Ústavního soudu nelze právně vymáhat.³⁾ Často se řešení hledá u příslušného krajského úřadu, který v rámci přenesené působnosti alokuje prostředky na platy pedagogických pracovníků i příplatky na asistenta pedagoga. Krajský úřad však v přenesené působnosti ve své podstatě pouze plní metodické pokyny ministerstva školství a není samostatnou právní entitou. Můžeme tedy dovodit zodpovědnost ministerstva? V každém případě lze uzavřít, že ministerstvo školství je právě ten subjekt, který s neutěšenou situací, která momentálně panuje, může něco dělat.

Česká republika již na cestě k zajištění inkluzivního vzdělávání učinila znatelný pokrok. Novelizace školského zákona, která bude účinná od 1.9.2016, zavádí systém tzv. podpůrných opatření a na ně navazujícího financování, které půjde přímo do škol jako nárok dítěte se SVP, což může být v oblasti zajišťování přiměřených úprav velkým krokem kupředu. Může tak zároveň ovlivnit i ochotu škol skutečně děti se SVP neodmítat a naučit se pracovat s rozmanitým kolektivem, kde je každý žák individualitou.

Ministerstvo školství stále čeká mnoho práce se správným nastavením vyhlášek, které novelizaci školského zákona provádí a které budou mít teprve praktické dopady na fungování systému podpůrných opatření. Čeká nás také nezbytná novelizace zákona o pedagogických pracovnících, která by lépe upravovala kariérní řád, další vzdělávání pedagogických pracovníků i dostatečnou přítomnost odborníků na práci s dětmi se SVP v běžných školách (včetně existence sociálního pedagoga na školách).

Ani schválená novelizace školského zákona však není úplnou výhrou. Stále plně nereflektuje principy inkluzivního vzdělávání; víceméně se jedná o novelu připravující školy na častější integraci dětí se SVP do hlavního vzdělávacího proudu. Sama o sobě tak ještě nereprezentuje změnu paradigmatu v přístupu k žákům, která by zajišťovala inkluzivní vzdělávání, například zaměření na individuální vzdělávací potřeby jednotlivce. V neposlední řadě však máme před sebou ten nejdůležitější úkol, a to zajistit, aby i sebelépe nastavená legislativa byla skutečně aplikována.