Metodické orgány školy

Vydáno:

V předchozím čísle jsem se začala zabývat problematikou středního managementu školy, tedy učiteli, kteří stojí v čele metodických orgánů. Poukázala jsem na jejich důležitost, na posun a aktuálnost jejich role v souvislosti s výsledky zprávy McKinsey&Company. Tento článek bude zaměřen na skupiny učitelů, které střední manažeři řídí, na jejich nedávnou historii i současnost.

Metodické orgány školy
Mgr.
Irena
Lhotková
Ph. D.
Centrum školského managementu, Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy v Praze; ředitelka ZŠ Bohumila Hrabala
Je nezpochybnitelným faktem, že pedagogičtí pracovníci na školách spolupracovali, spolupracují a budou spolupracovat vždy a že „spolupráce učitelů je zásadní podmínkou rozvoje vnitřního života školy“1). Ředitel školy by měl v rámci efektivního řízení tuto spolupráci podporovat a vytvářet pro ni příznivé podmínky.
Spolupráce učitelů probíhá neformálním a formálním způsobem. Neformální způsob spolupráce představuje náhodné sdělování poznatků, diskuzi a případné řešení předkládané situace.
Tato spolupráce je výhodná především svou aktuálností, ale nevede ke komplexním výstupům.
Formální spolupráci představují dílčí organizační jednotky ustanovené ředitelem školy.
Jedná se o skupiny učitelů spojených ročníky nebo předměty. Tyto skupiny se nazývají:
 

Metodická sdružení

Jedná se o skupinu učitelů 1. stupně, na menších školách všech pěti ročníků, na větších se obvykle člení na vyučující 1.–2. (3.) ročníku a 3. (4.)–5.ročníku, případně i po jednotlivých ročnících. Na školách existují i metodická sdružení vychovatelek a vychovatelů školní družiny, vždy jedno s účastí všech pracovníků.
 

Předmětové komise

V předmětových komisích se sdružují i vyučující více předmětů, obvykle podobného zaměření, např. přírodovědné předměty, humanitní předměty nebo výchovy. Na některých školách tyto skupiny kopírují vzdělávací oblasti rámcového vzdělávacího programu.
 

Metodické orgány

Podle dřívějších školských předpisů znamenaly totéž co předmětové komise, tj. sdružovaly více předmětů podobného zaměření, v současné době se však tento termín nepoužívá v tomto původním smyslu, ale označuje souhrn předmětových komisí a metodických sdružení.
 

Předmětové týmy

Tento nový termín byl ustanoven v souvislosti s tvorbou školního vzdělávacího programu a sdružoval vyučující jednoho předmětu nebo vzdělávací oblasti na 1. i 2. stupni. Stejně jako dále uváděný název zdůrazňuje týmovou spolupráci učitelů.
 

Ročníkové týmy


Název ročníkový tým, který sdružuje vyučující daného ročníku, vznikl z důvodu velké provázanosti předmětů a projektového stylu výuky v daném ročníku. Ve starší literatuře se ještě objevuje název oborové sekce(Blížkovský, 1997), které sdružují vyučující příbuzných předmětů, autor uvádí příklad přírodovědných předmětů. Tento název se již nepoužívá.
Jsou tyto dílčí organizační jednotky pracovní skupinou nebo týmem? Je mezi těmito dvěma termíny skutečný rozdíl nebo se jedná o synonyma?
Základní odlišnost pracovní skupiny a týmu spočívá v činnostech lidí
– zatímco v pracovní skupině každý vykonává nezávisle svou činnost (např. každý učitel na 1. stupni vyučuje ve své třídě a nezávisle směřuje k cíli – naplnění výstupů školního vzdělávacího programu),
v týmu jsou činnosti vzájemně provázané a každý z členů má svoji roli
(např. projekty, v nichž každý z učitelů má svoji roli, ale tyto role jsou vzájemně provázané a vedou k cíli).
Pro týmy je charakteristické zapojení odborníků,
kteří spolupracují a komunikují.
Odpovědnost za výsledky nese celý tým, nikoliv jednotlivec jako v případě pracovní skupiny. Je nutná vzájemná důvěra a otevřená komunikace.
Lze tedy konstatovat, že „klasické“ zajištění pedagogického procesu, tedy vlastní výuku, představují pracovní skupiny. Situace se však značně změní v okamžiku úkolu, který vyžaduje návaznost činností a účast specialisty. Pak nastupuje tým, který tyto požadavky splňuje. Jednalo se např. o týmy pro tvorbu školních vzdělávacích programů, kdy jednotlivé výstupy na sebe navazovaly a každý z vyučujících měl svou roli – koordinátor, tvůrci výstupů, učitelé zajišťující zapracování průřezových témat . a specialisty byli vyučující jednotlivých předmětů.
Skupiny spolupracujících učitelů, ať už nesou jakýkoliv název,
nejsou v českém školství ničím novým.
Pohledem do nedávné historie zjistíme, že před rokem 1989, kdy byl kladen důraz na centralizaci vzdělávacích systémů,
existovala jasná pravidla pro práci předmětových komisí a metodických sdružení
uvedená v Instrukci MŠ ČSR č.j. 21336/79-200 z 16. 7. 1979 k organizaci základní školy (Pírek, 1982. s. 5 ). Určitě není překvapující, že tato instrukce kopíruje tehdejší společenskou situaci a je v ní politické zaměření, např. seznámení a dodržování závěrů sjezdů Komunistické strany Československa. Je zřejmé, že
pevně stanovené předpisy byly překážkou pro kreativní pracovníky, navzdory tomu
instrukce
obsahuje některé věci i dnes použitelné.
Instrukce
uvádí
důvody zřízení předmětových skupin a metodických sdružení.
Jednalo se především o:
 
řídící funkce směrem k pedagogickým pracovníkům;
 
poradní orgán ředitele školy (podněty ke zkvalitnění práce školy);
 
vzdělávání pedagogických pracovníků;
 
kontrola a hodnocení;
 
sjednocení činnosti u jednotlivých předmětů a ročníků;
 
rozvoj týmové tvořivosti.
Je zajímavé, že
předmětové skupiny a metodická sdružení měly v té době řídící – manažerskou funkci,
a to nejen ke členům své skupiny, ale i vzhledem k celé škole jako poradní orgán ředitele školy.
V dokumentu jsou rovněž popsány
okruhy činností metodických orgánů:
 
pomoc začínajícím učitelům [přesný popis v instrukci MŠ ČSR č.j. 26708/79-14 z 14. 9. 1979 k uvádění začínajících učitelů do praxe (Pírek, 1982. s. 5)];
 
studium literatury (nejen pedagogické, ale i ideologicky zaměřené);
 
první stupeň soustavy dalšího institucionálního vzdělávání pedagogických pracovníků (hospitace, pohospitační pohovory, výměna zkušeností);
 
zlepšování výchovně-vzdělávací praxe (řešení problematiky tematického celku, koordinace metodických postupů, výměna zkušeností, vzájemné hospitace, didaktická technika, individuální přístup k žákům, mezipředmětové vztahy, pomoc při profesionální orientaci ..., ale i výchova k vědeckému světovému názoru a socialistickému přesvědčení);
 
ovlivňování výchovných a vzdělávacích výsledků (sledování prospěchu, vědomostí a dovedností žáka, analýza žákovských prací, vyvození nápravných opatření, mimoškolní činnost .);
 
rozvíjení pedagogické tvořivosti učitelů a výchovných pracovníků;
 
tvorba pomůcek;
 
podíl na řízení výchovně-vzdělávacího procesu (odpovědnost za stav předmětu, orientace učitelů v aktuálních politických otázkách);
 
některé druhy kontroly a hodnocení práce;
 
úkoly organizačního rázu (vedení a úprava sešitů, soutěže, olympiády, zájmová činnost).
Instrukce
popisuje i
složení metodických orgánů
(vedoucí, jeho zástupce, zapisovatel a ostatní členové) a povinnosti ředitele školy. Ředitel školy:
 
vybírá a jmenuje vedoucího, deleguje mu náležité pravomoci a odpovědnost;
 
organizačně umožňuje činnost (schůzky, vzájemné hospitace);
 
zajišťuje materiální podmínky (učebny, technika, pomůcky);
 
organizuje spolupráci v rámci školy (1. a 2. stupeň).
Z výše uvedeného je zřejmé, že
ředitel školy měl k dispozici pravidla pro činnost metodických orgánů.
Na jednu stranu tak byla jeho situace snazší, na stranu druhou
nemohl sám rozhodovat o jejich náplni práce.
V současné době žádný metodický pokyn k činnosti metodických orgánů neexistuje a jejich ustanovení je plně v kompetenci ředitele školy, který podle § 164zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (dále jen „školský zákon“)
„rozhoduje ve všech záležitostech týkajících se poskytování vzdělávání a školských služeb, pokud zákon nestanoví jinak“
, a na různých školách se situace značně liší. Někteří ředitelé je považují za přežitek, jiní je sice ustanoví, ale neurčí jim náplň činnosti. Česká školní inspekce se vyjadřuje v tom smyslu, že
„metodické složky jsou téměř vždy ustanoveny, ale jejich činnost je formální
(Prášilová, 2008, s. 69). Výzkumy poukazují na překážky, které brání ustanovení a efektivní činnosti metodických orgánů, např. podle rezortního výzkumu Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy:
 
nedostatek času;
 
vnější podmínky práce (financování, úvazky, nekompatibilnost rozvrhů);
 
mezilidské vztahy (atmosféra na škole, feminizace);
 
osobní překážky (vlastnosti lidí, neochota, uzavřenost, nezájem);
 
jiné překážky (organizace práce, kvalifikace).
Navzdory předchozímu odstavci není situace na většině škol tak pesimistická a ani chybějící směrnice nezabrání spolupráci učitelů. V příštím čísle se vrátíme opět ke střednímu managementu a zaměříme se na jeho bližší vymezení a na předpoklady pro jeho činnost.
1 POL, M., LAZAROVÁ,B.:,
Spolupráce učitelů – podmínka rozvoje školy: Řízení spolupráce, konkrétní formy a nástroje
., s. 27