Mediální gramotnost v ČR

Vydáno:

V ČR se první úvahy o mediální gramotnosti a její nezbytnosti datují přibližně do přelomu tisíciletí. V odborném tisku se termín mediální gramotnost objevil poprvé v roce 1997, nicméně nutnost systematické mediální výchovy byla experty, zejména z oboru mediálních studií, zdůrazňována již od počátku 90. let. Od roku 2005 je téma mediální výchovy zakotveno v rámcových vzdělávacích programech, které vyžadují po základních a středních školách vytvoření školních vzdělávacích programů zahrnujících mediální výchovu.

Mediální
gramotnost v ČR
Mgr.
Vilma
Hušková
MBA
vedoucí Oddělení televize Analytického odboru, Úřad Rady pro rozhlasové a televizní vysílání
V roce 2010 byla zákonem č. 132/2010 Sb., o audiovizuálních mediálních službách na vyžádání, který mimo jiné novelizoval zákon č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, svěřena oblast mediální gramotnosti do
pravomoci Rady pro rozhlasové a televizní vysílání
(dále „Rada“). Radě byla stanovena povinnost podílet se svými stanovisky a návrhy na
vytváření zásad státní politiky
České republiky ve vztahu ke zvyšování úrovně mediální gramotnosti.
Rada je pověřena spolupracovat se samoregulátory z řad provozovatelů vysílání, provozovatelů převzatého vysílání a poskytovatelů audiovizuálních mediálních služeb na vyžádání při zavádění opatření na podporu mediální gramotnosti. Rada je rovněž povinna v rámci své každoroční výroční zprávy zveřejňovat informaci o úrovni mediální gramotnosti ve vztahu k novým komunikačním technologiím a o opatřeních přijímaných na podporu mediální gramotnosti ze strany provozovatelů vysílání, poskytovatelů audiovizuálních mediálních služeb na vyžádání a samoregulačních orgánů.
Když se Rada ujala těchto svých nových povinností, konstatovala, že nedisponuje dostatečným přehledem o tom, jaká je reálná aktuální úroveň mediální gramotnosti v České republice, proto se rozhodla zadat zpracování výzkumu,
který by poskytl ucelená data o mediální gramotnosti české populace.
Nejprve však i Rada byla postavena před úkol pro své potřeby pojem mediální gramotnosti definovat, protože zákon o vysílání, přestože opakovaně o mediální gramotnosti hovoří, tento pojem nikterak nevysvětluje.
Rada akceptovala definici, kterou vymezuje Směrnice o audiovizuálních mediálních službách č. 2010/13/EU, což je úprava komunitárního práva, z níž vycházejí národní zákonné úpravy pro oblast vysílání:
„Mediální gramotnost se týká dovedností, znalostí a porozumění, které spotřebitelům umožňují efektivní a bezpečné využívání médií. Mediálně gramotní lidé by měli být schopni provádět informovanou volbu, chápat povahu obsahu a služeb a být schopni využívat celé šíře příležitostí, které nabízejí nové komunikační technologie. Měli by být schopni lépe chránit sebe a své rodiny před škodlivým nebo urážlivým obsahem. Proto je třeba rozvoj mediální gramotnosti ve všech oblastech společnosti podporovat a pečlivě sledovat její pokrok.“
Ve druhé polovině roku 2010 Rada vybrala realizátora výzkumu mediální gramotnosti populace ČR. Stalo se jí
Centrum pro mediální studia CEMES při Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze.
Výzkum probíhal po celý rok
2011
V ČR se první úvahy o mediální gramotnosti a její nezbytnosti datují přibližně do přelomu tisíciletí. V odborném tisku se termín mediální gramotnost objevil poprvé v roce 1997, nicméně nutnost systematické mediální výchovy byla experty, zejména z oboru mediálních studií, zdůrazňována již od počátku 90. let. Od roku 2005 je téma mediální výchovy zakotveno v rámcových vzdělávacích programech, které vyžadují po základních a středních školách vytvoření školních vzdělávacích programů zahrnujících mediální výchovu. CEMES na základě zadání Rady postupně realizoval dvě fáze výzkumu úrovně mediální gramotnosti ve vztahu k novým komunikačním technologiím, které přinesly poznatky o úrovni mediální gramotnosti nejprve u populace nad 15 let a ve druhé fázi u populace od předškolního věku do 15 let.
Mediální gramotnost populace 15+ v ČR v roce 2011
(převzato z Výroční zprávy Rady pro rozhlasové a televizní vysílání za rok 2011)
„První fáze výzkumu úrovně mediální gramotnosti ve vztahu k novým komunikačním technologiím se soustředila na populaci České republiky ve věku nad 15 let. Šetření bylo realizováno na vzorku celkem 819 respondentů starších 15 let, který reprezentoval obyvatelstvo podle věku, pohlaví, velikosti místa bydliště a regionu. Šetření proběhlo metodou osobního dotazování respondentů tazateli, nástrojem výzkumu byl strukturovaný dotazník s otevřenými otázkami. Výzkum mediální gramotnosti obyvatelstva ČR v této šíři nebyl dosud realizován.
Výzkum ukázal, že česká populace 15+, byť vnitřně rozrůzněná ve vztahu k médiím a novým komunikačním technologiím, žije stále v široce sdílené představě, že klíčovým médiem z hlediska socializace, rodinné soudržnosti (na rozdíl od internetu) i zaplňování volného času je televize. K této skutečnosti se různé generace staví různě (nastupující generace se proti tomu snaží revoltovat okázalým příklonem k,novým’ médiím, starší generace se domnívá, že ji existence nových médií znevýhodňuje), ale jako fakt to akceptují. Dominantní postavení televize je nejvíce oslabováno v oblasti získávání zpravodajských informací – na tomto poli postupně nabývá na síle internet.
Česká populace 15+ jen pomalu rozšiřuje rejstřík využívání nových médií a má tendenci vnímat je spíš jako alternativu k využití stávajících médií a komunikačních prostředků (mobilní telefon jako nástroj pro telefonování a pro psaní zpráv, internet jako e-mail). Ochota využívat i další funkce nových komunikačních technologií sílí s klesajícím věkem. Pozitivní postoj k novým komunikačním technologiím je v zásadě dosti zřetelně věkově polarizován a odráží celkově s věkem se snižující otevřenost k inovacím. I u starší generace se ale objevuje poměrně silné přesvědčení o potenciální užitečnosti nových technologií (zvláště mobilního telefonu).
Představy o rizicích jsou málo artikulované a pohybují se spíše v rovině tušení. Rizika jsou však pociťována jako silná, o čemž svědčí souhlas starší generace s potřebou obsahy na internetu kontrolovat (zřejmě ozvěna stereotypní představy o,zranitelnosti mladší generace’). Média jsou obecně považována za klíčový faktor politického života společnosti.“
Mediální gramotnost populace do 15 let v ČR v roce 2011
(převzato z Výroční zprávy Rady pro rozhlasové a televizní vysílání za rok 2011)
„Druhá část výzkumu úrovně mediální gramotnosti obyvatelstva ČR ve vztahu k novým komunikačním technologiím se soustředila na populaci České republiky ve věku do 15 let. Zatímco v první části výzkumu byla využita metoda dotazníkového šetření, druhý výzkum byl realizován metodou ohniskových skupin (focus groups) a soustředil se na vybrané ukazatele úrovně mediální gramotnosti u předškolních dětí a mladších a starších žáků základních škol. V rámci šetření se uskutečnily řízené rozhovory se šesti osmičlennými skupinami dětí v ČR – po dvou skupinách tvořených předškoláky ve věku 5–6 let, žáky prvního stupně ZŠ ve věku 8–10 let a žáky druhého stupně ZŠ ve věku 12–14 let. Skupiny byly strukturovány tak, aby polovinu účastníků tvořily dívky a polovinu chlapci a aby bylo možné zachytit rozdíly u dětí, které vyrůstají buď v prostředí malého města či vesnice, nebo velkoměsta.
Je samozřejmé, že výpovědní hodnota výzkumu prováděného v tomto měřítku je jiná než u dotazníkového šetření na plně reprezentativním vzorku obyvatelstva, nicméně je třeba zdůraznit, že výzkumné šetření mezi dětmi předškolního a školního věku má specifické nároky. Předem připravené tematické okruhy byly podkladem pro přípravu strukturovaného moderovacího scénáře, podle něhož v listopadu 2011 proběhly v ohniskových skupinách řízené rozhovory o délce 45–60 minut. Řešitel výzkumu pečlivě dbal na zabezpečení ochrany osobních údajů respondentů, které odpovídá zákonu č. 101/2000 Sb. Jednotliví respondenti jsou ve výzkumné zprávě plně anonymizováni. Rodičům respondentů byl předem vysvětlen cíl výzkumu a byl získán jejich informovaný souhlas s účastí jejich dětí ve výzkumném šetření.
Výzkum přinesl poznatek, že u populace ČR do 15 let dominantním médiem v rodině zůstává televize, ale pomalu se ztrácí spojení televizního programu a televizního přijímače, neboť jeho funkce přebírá počítač, a,přístroj’ a,obsah’ se od sebe oddělují i v přístupu mladých uživatelů. Se změnami ve vybavenosti domácností televize oslabuje svoje postavení média, které integruje rodinu a nabízí sdílené prožitky, a stává se spíše nástrojem individuální volby a spotřeby. Tendence ke vnímání televize jako prostředku individuální volby a spotřeby stoupá s věkem, děti předškolního věku vítají, když jsou rodiče ochotni dívat se na,jejich’ pořady.
Představy dětí v předškolním, mladším školním i starším školním věku o roli a obsahu zpravodajství jsou závislé na postojích rodičů a v zásadě spíše stereotypní. Převažuje představa, že zpravodajství není relevantní výpovědí o světě.
Děti všech sledovaných věkových kategorií mají poměrně jasnou představu o roli a komunikačním cíli reklamních sdělení, a to včetně základního povědomí o komunikačních strategiích používaných v reklamních sděleních. S přibývajícím věkem klesá deklaratorní zájem o reklamu a její odmítání se stává statusovou záležitostí.
Výzkum dále ukázal, že v rodinách existuje poměrně silná rodičovská kontrola užívání televize. Tato kontrola má jak omezující, tak doporučující rovinu. Omezení se týkají jak rozsahu užívání médií, tak konkrétních obsahů (mezi nimi převažuje restrikce násilných obsahů, obsahů vzbuzujících úzkost a erotických obsahů). Doporučení se týkají vzdělávacího potenciálu vybraných pořadů. V rodinách se uplatňuje poměrně zřetelná rodičovská kontrola užívání osobních počítačů, a to jak sociální (pravidly a domluvou), tak technologická (softwarem). Limitem této kontroly je počítačová gramotnost rodičů. Rodičovská kontrola užívání počítačů se výjimečně týká i sociálních rizik (narušení soukromí), ale soustřeďuje se především na technologická rizika (viry) a ekonomická rizika (vynucení internetové platby).“
Rada pro rozhlasové a televizní vysílání v souladu se svými povinnostmi stanovenými zákonem o vysílání ve své výroční zprávě zveřejňuje shromážděné informace o opatřeních na podporu mediální gramotnosti, která v daném kalendářním roce přijali provozovatelé vysílání a samoregulační orgány vysílatelů. Pro tyto účely Rada každoročně oslovuje více než tři sta provozovatelů rozhlasového a televizního vysílání a poskytovatelů audiovizuálních mediálních služeb na vyžádání (video on demand) s žádostí o poskytnutí údajů o jimi přijatých opatřeních. Opatření a aktivity na podporu mediální gramotnosti ze strany samotných médií a jejich samoregulačních organizací jsou zpravidla označovány jako mediální osvěta.
Přestože Rada žádá o tyto údaje již několik let za sebou, stále naráží na podobné problémy. Řada oslovených, v roce 2012 skoro 50 %, na výzvu Rady vůbec nereagovala. Většina subjektů, které odpověď poskytly, pouze konstatovala, že nepřijala
žádná opatření
na podporu mediální gramotnosti. Povážlivě vysoké procento provozovatelů přiznalo, že
neumí mediální gramotnost definovat a že nemá představu o tom, jak by prostřednictvím svého programu mohli ke zvýšení mediální gramotnosti přispět.
Nejaktivnější v této oblasti, s nejucelenější představou o tom, jak sama média mohou přispět k mediální výchově ve společnosti, jsou Česká televize a Český rozhlas, které to vnímají jako součást veřejné služby, pro niž byla tato média zákonem zřízena.
Většina médií v ČR není schopna či ochotna domýšlet důsledky své práce, ať již pro společnost či jednotlivce. Vinu na tomto stavu nenesou pouze vysoké školy připravující mediální pracovníky, které ještě donedávna
etické aspekty mediálnípráce
značně upozaďovaly, ale zejména vlastníci a managementy médií, které tlačí své zaměstnance do honby za senzacemi, vysokou sledovaností či čteností a vysokými zisky z reklamy. Toto nastavení samozřejmě souvisí s
nízkou ochotou k samoregulaci
a k přijetí etických pravidel mediální práce.
Od roku 2010 Rada pro rozhlasové a televizní vysílání vyvíjí i své vlastní aktivity, jimiž chce přispět k rozvoji mediální gramotnosti u nás. V roce 2011 Rada ve spolupráci s provozovateli televizního vysílání realizovala kampaň Vaše dítě, vaše televize, vaše zodpovědnost, která spočívala ve vysílání tří osvětových klipů, jejichž cílem bylo upozornit rodiče, že především rodina nese odpovědnost za to,
jaké mediální obsahy děti konzumují
prostřednictvím televizního vysílání. Po skončení kampaně si Rada nechala zpracovat výzkum, který vyhodnotil její efekt. Závěry výzkumu byly až překvapivě pozitivní. Kampaň úspěšně oslovila cílovou skupinu a odstartovala tak proces edukac erodičů. Nadpoloviční většina rodičů uvedla, že je kampaň přiměla o problému působení televize na děti více přemýšlet a nově korigovat přístup svých dětí k vysílání.
Z dalších aktivit Rady směřujících k podpoře mediální gramotnosti je třeba zmínit webový portál Děti a média, který Rada zpřístupnila v červnu 2012 na adrese http://www.detiamedia.cz/. Inspirací a impulsem ke zřízení tohoto webu byly stovky stížností a dopisů, které Rada dostává od diváků a zejména od rodičů, kteří negativně reagují na pořady, reklamy a jiné části televizního vysílání, jež jsou, dle jejich názoru, pro děti nevhodné.
Bohužel rodičů, kteří se zajímají o danou problematiku a kteří nastolují v rodině pravidla pro využívání médií dětmi tak, aby byly chráněny před možnými negativními vlivy, je stále málo. Ve většině domácností probíhá mediální výchova spíše na
nevědomé úrovni
a na děti často přenáší negativní vzory. To, jakým způsobem rodiče reagují na televizní zpravodajství, na reklamu, jakým způsobem se vyjadřují v internetových diskuzích, jak využívají zákazy televize jako výchovný prostředek, to vše formuje mediální gramotnost dětí. Není výjimkou, že se děti v domácím prostředí setkávají s opakem toho, co se učí ve školních hodinách mediální výchovy. Ovšem to má své důvody. Generace dnešních rodičů je nucena aktivně používat celou škálu médií, včetně těch nejnovějších, která se začala prosazovat až na prahu jejich dospělosti, aniž by sami prošli jakoukoli formou mediálního vzdělávání. Většina dospělé populace tak disponuje moderními médii a mediálními technologiemi, které každodenně využívá, ale postrádá teoretické základy, od nichž se zpravidla mediální výchova odvíjí.
A právě rodičům, kteří usilují o získání chybějících znalostí, napomáhá web Děti a média. Informace z něho mohou ovšem čerpat i pedagogové, studenti mediálních studií, studenti mediálního práva apod. Zejména odborná veřejnost vítá, že se na webu může podrobně seznámit s konkrétními případy ze správní praxe Rady, v nichž Rada přistoupila k uložení pokut za odvysílání obsahu, který mohl ohrozit dětské diváky nebo který porušil jiné související zákonné ustanovení. Nejobsáhlejší část webu nabízí odpovědi na otázky, jak na děti mohou působit jednotlivé kategorie potenciálně škodlivých mediálních obsahů – násilí, sex, vulgarismy, reklamy a další.
Studie Evropské komise v roce 2009 konstatovala, že největší slabiny ČR v oblasti mediální gramotnosti jsou v tzv. souvislostech mediální gramotnosti. Tyto závěry byly zcela opodstatněné, jelikož až
do roku 2010 v ČR absentovala koncepce státní politiky ve vztahu k mediální gramotnosti.
Neexistovaly státem zadané výzkumy, které by poskytovaly relevantní data. Z pozice státu nebyly vyvíjeny žádné iniciativy, které by upozorňovaly média na jejich odpovědnost vůči konzumentům mediálních obsahů a které by je inspirovaly, aby vlastními aktivitami přispívala ke zvyšování mediální gramotnosti u nás. Samotná média pak byla zcela laxní, pomineme-li jen
několik ojedinělých projektů
upozorňujících na nástrahy a
nebezpečí v internetovém prostředí
. Nepůsobily zde rovněž v dané oblasti žádné samoregulační organizace. Rovněž tak občanské iniciativy, pokud vyvíjely nějakou činnost, pak zpravidla pouze směrem k internetu a jeho rizikům. Mediální výchova ve školách byla v plenkách. Nedostatečná byla zejména proškolenost pedagogů.
V současnosti již úroveň mediálního vzdělávání značně pokročila. Řada škol má již úspěšně nastaveny standardy mediální výchovy.
POJMY Z OBLASTI MEDIÁLNÍHO VZDĚLÁVÁNÍ
V prvním článku věnovaném problematice mediální gramotnosti (v květnovém vydání Řízení školy) bylo zmíněno několik termínů, které souvisejí s mediálním vzděláváním. Snad nejvíce se překrývá pojem mediální výchova s mediální pedagogikou. Řada odborníků dokonce tyto pojmy zaměňuje jako synonymické, jelikož oba svým obsahem směřují ke zvyšování mediální gramotnosti, zpravidla ve školním prostředí.
Nicméně rozdíly mezi mediální výchovou a pedagogikou lze vysledovat. Souvisejí zejména s odlišným regionálním původem obou přístupů. Zatímco
pojem mediální výchovy
se tradičně váže k prostředí anglo-saskému, pak kolébkou mediální pedagogiky je
Německo.
Pokud rozdílný přístup anglo-saský a německý velmi zjednodušíme, pak můžeme konstatovat, že anglo-saský model mediální výchovy se koncentruje na přijímání a analyzování mediálních obsahů, na jejich kritické vyhodnocení a schopnost udržení si odstupu. Německý model pak na první místo mediálního vzdělávání klade osobní zkušenost, na učení se prostřednictvím vlastní mediální tvorby a zacházení s médii.
Těžiště mediální výchovy spočívá v teorii. Usiluje o vychování mediálně gramotného jedince, který umí zacházet s médii a kriticky vyhodnocovat mediální obsahy i média jako instituce. Podstatným momentem je uvědomění si, že média na nás působí každodenně a prakticky nepřetržitě.
Utvářejí naše názory na politické, společenské, kulturní dění, vytvářejí naše povědomí o životě v zahraničí, ovlivňují naše vztahy k menšinám, k cizincům apod. Po této první fázi uvědomění si všudypřítomného tlaku médií a faktu, že média nenabízejí odraz reality, ale vždy do značné míry subjektivní pohled, který je výsledkem nějakého konkrétního záměru, ať motivovaného ekonomicky či politicky, nebo důsledkem nedbalosti a povrchnosti, je teprve možné naučit se mu vědomě odolávat.
Mediální výchova ovšem zároveň pěstuje i komunikační kompetence jedince. Učí, jak tvořit vlastní mediální obsahy, jak formulovat myšlenky, správně argumentovat a obstát v názorovém střetu.
Mediální pedagogika naproti tomu konfrontuje teoretické znalosti s prakticky získanými zkušenostmi. Mediální pedagogové vyučují zpravidla prostřednictvím konkrétně zaměřených projektů, v nichž jsou média často prostředkem k získání nových informací a vědomostí. Vzdělávací efekt je pak až synergický. Realizátor nabývá nových znalostí o tématu, kterého se projekt týkal, a zároveň se zdokonaluje ve schopnostech ovládat média, využívat je a rozumět jejich zákonitostem. Ideální uplatnění těchto výukových metod je v dějepise, přírodovědě, zeměpise apod. Na některých školách se pro tyto projekty vžil termín audiovizuální nebo filmový referát. Vyučování za pomoci a prostřednictvím médií je označováno jako mediální didaktika.
Německá mediální pedagogika poměrně ideálním způsobem kloubí mediální didaktiku, praktický mediální výzkum, analýzu mediálních obsahů a teoretickou mediální výchovu. Navíc mediální pedagogika výrazně čerpá i z dalších oborů, vedle pedagogiky a mediálních studií také ze sociologie, psychologie, informačních technologií a dalších.
České prostředí je ovlivněno jak metodami mediální pedagogiky, tak mediální výchovy. Mediální
výchova
nicméně patrně dominuje. Lze jen spekulovat, čím je příklon k teoretickému pojetí zvyšování mediální gramotnosti podmíněn. Svůj význam bude patrně sehrávat
ekonomicky náročnější koncepce mediální pedagogiky.
Praktická výuka vyžaduje dostupnost různých technologií a technického vybavení, které si většina škol nemůže dovolit. Roli bude nejspíš mít i určitá lenost ze strany pedagogů. Mediální výchova je přeci jenom pohodlnější, časově, prostorově a organizačně méně náročná.
Ať však pedagogové zvolí postupy vycházející spíše z mediální pedagogiky či výchovy, jejich cíle by měly být podobné. Naučit své žáky a studenty rozkrývat podstatu práce médií a její motivy. Varovat je před nebezpečími, která mohou mít řadu forem. Od násilníků, kteří vyhledávají své oběti na sociálních sítích, až po manipulaci veřejným míněním v rádoby seriozním zpravodajství. Děti by se měly naučit odhalit propagandu, skrytou reklamu, manipulaci. Měly by pochopit podstatu marketingového nátlaku, který je na ně nepřetržitě vyvíjen prostřednictvím médií, a naučit se mu odolávat. Měly by se seznámit s pojmy stereotypy v médiích, objektivita informací, product placement, koncept zpravodajských hodnot atd. Zároveň by děti měly pěstovat své vlastní komunikační kompetence. Veřejně vystupovat, argumentovat, chovat se asertivně, pracovat s neverbální stránkou komunikace.
Ve vztahu k novým médiím by se pak zejména měly učit rozeznávat, kde je
hranice mezi veřejným a soukromým prostorem.
Na sociálních sítích se tato hranice stále více stírá. Děti a dospívající nedokážou odhadnout, že
ztráta soukromí v internetovém prostředí je prakticky nevratný proces.
Pedagogové by měli své žáky varovat před nekorigovatelným vlivem sociálních sítí, které se stávají platformou alternativního života, kde se ovšem lidé chovají jinak než v reálném životě. Bohužel většinou neohleduplně, bezostyšně, arogantně a mnohdy agresivně.
Je pochopitelné, že mediální vzdělávání pokulhává za překotným vývojem médií. Pedagogové jsou postaveni před úkol
neustálého sebevzdělávání
a odborné přípravy a prakticky současného předávání získaných znalostí, schopností a dovedností svým žákům. Odborná příprava pedagogů k mediální výchově má navíc bohužel často značně kolísavou úroveň. Naštěstí si většina pedagogů uvědomuje, že mediální gramotnost je základním předpokladem, aby člověk v dnešní době uspěl, a proto usilují o její maximální včlenění do každodenní výuky.
Řada škol experimentuje se školními médii, od tradičních školních časopisů po školní televize. Některé školní televizní projekty jsou natolik úspěšné a do značné míry i profesionální, že jejich programové bloky přebírají do svého vysílání místní kabelové nebo internetové televize.
Mediální výchova samozřejmě není zdaleka jen otázkou školního vzdělávání. Probíhá rovněž v rámci mimoškolních aktivit, ať již v kroužcích nebo v družinách. První projekty mediální výchovy byly testovány už i v předškolních zařízeních.
Mediální vzdělávání nabízí široký prostor pro hravost, interaktivitu a vlastní iniciativu a kreativitu dětí. Je-li ze strany pedagogů a školy využito přirozeného nadšení dětí pro média, setkává se mediální výchova s pozitivní odezvou a zpravidla přináší rychlé a prokazatelné výsledky.
ZDROJE
 
Zpráva o činnosti Rady pro rozhlasové a televizní vysílání a o stavu v oblasti rozhlasového a televizního vysílání a v oblasti poskytování audiovizuálních služeb na vyžádání za rok 2011
 
Studie kritérií k hodnocení úrovní mediální gramotnosti; závěrečná zpráva zpracovaná pro Evropskou komisi Generálním ředitelstvím pro informační společnost a média, oddělení mediální gramotnosti
 
Děti a média
[online]. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání. Dostupné z: www.detiamedia.cz

Související dokumenty

Pracovní situace

Akreditace vzdělávacích programů v systému DVPP
Zákon o mimořádném ředitelském volnu a mimořádném vzdělávání distančním způsobem v souvislostech
Rok na střední škole v zahraničí z právního pohledu
Možné potíže plynoucí z intelektového nadání
Mediální vzdělávání
Nenávist na internetu se dá řešit včasnou prevencí, ale i aktivitami ve třídě
Určení formy, obsahu a pravidel používání žákovské knížky
Nastavení strategie výuky na dálku
Individuální konzultace na půdě školy
Vzorové situace při žádosti rodiče o informace o průběhu vzdělávání dítěte
Smlouva o úplatném vzdělávání v soukromé a církevní škole
Činnost učitele základní školy v souvislosti se vzděláváním distančním způsobem
Smlouva o úplatném vzdělávání v soukromé a církevní škole - 2. část
Kooperace učitelů ve světle profesního učení
Možnost vzdělávat se současně ve více mateřských školách
Přerušení vzdělávání (§ 66 odst. 5 školského zákona)
Přerušení vzdělávání žákyně dle § 66 odst. 6 školského zákona
Vzdělávání v soukromých a církevních základních a středních školách
Školní vzdělávací program
Revize RVP

Poradna

Výuka Aj
Ukončení předškolního vzdělávání
Výkaz práce
Povinné předškolní vzdělávání

Zákony

132/2010 Sb. o audiovizuálních mediálních službách na vyžádání a o změně některých zákonů (zákon o audiovizuálních mediálních službách na vyžádání)
231/2001 Sb. o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů