Mají čeští žáci školu rádi?

Jedním z ukazatelů je patrné snižování úrovně našich žáků v různých způsobilostech, v jejichž důsledku lze u mnohých patnáctiletých očekávat problémy při uplatnění v dalším životě. Ani skutečnost, že se v posledních letech tato úroveň mírně zvyšuje, nás nemůže uklidňovat, protože v porovnání se zeměmi OECD zůstáváme stále Kde je příčina?

Pokud do školy chodí nerad žák na prvním stupni, je to na pováženou pro všechny zúčastněné. Stresu je kolem nás dospělých více, než bychom si představovali, a právě proto považuji za jeden z účinných léků na tuto bolest

S několika kolegyněmi na naší škole uplatňujeme ve výuce prvky a naše přístupy generují spokojené děti, a tedy i jejich rodiče. Otevřená komunikace s rodinou od samého počátku, kooperace rodičů na vytváření prostředí a vybavenosti třídy, komunitní kruhy s dětmi, individuální přístup, pochopení, důvěra a vzájemná vstřícnost jsou zcela jistě východisky ke společnému úspěchu a reálné radosti z vykonané práce. Nutno podotknout, že alternativní vzdělávací programy samy o sobě nezaručují radostnou docházku našich žáků, ale teprve jsou těmi pravými garanty. Výzkumy prokazují podstatně vyšší spokojenost žáků se školní docházkou na prvním stupni a my pevně věříme, že zvolená cesta vede k jejímu prohlubování.

Značné procento žáků druhého stupně, kteří hovoří o nechuti ke vzdělávání na základní škole, lze považovat za poněkud složitější problematiku a také příčin zde nalezneme více. Za zásadní lze považovat nástup počítačové techniky, který zásadně proměnil zdroj získávání informací v globálním měřítku, a v České republice se žákovi po revoluci otevřelo vedle učení spektrum nových a pro něj velmi zajímavých činností. Jistě lze tedy souhlasit s přesvědčením mezinárodní komunity akademiků a odborníků na vzdělávací politiku, že tak a že je nutné s tím „něco“ dělat.

Rozvoj alternativních vzdělávacích programů a modernizačních prvků ve výuce je určitou snahou tomuto záměru vycházet vstříc a celá řada učitelů je otevřena změnám, a to i v osobním nastavení. Ředitelé navyšují počty školních aktivit, zájmových činností, vzdělávacích oblastí i angažovanost učitelů se záměrem a v pevné víře, že se tím vztah žáků ke školní docházce vylepší. Naproti tomu stojí otázky, zda je to ta správná a dostačující cesta, zda jsou učitelé schopni doplnit ve školství to, co mu chybí, tedy vybavit žáky kompetencemi, které potřebují pro další studium, uplatnění v práci i plnohodnotný osobní život, a v neposlední řadě, zda lze tento náročný úkol očekávat pouze od učitelů.

Mnozí z nás jsme si již stačili odpovědět jednoznačně, že stavu, který je produktem dlouhodobého vývojového procesu českého školství. Rovněž si dlouhodobě uvědomujeme, že financování škol není na tak kvalitní úrovni, aby drželo krok s inovativní dynamikou podniků a bylo schopno adekvátně proměňovat školské kurikulum s ohledem na jeho podstatu samotnou. V žádném případě nelze opomenout ani skutečnost, že se žáci ovlivňují vzájemně mezi sebou a velmi silně na ně působí charakter postmoderní rodiny. Co z uvedeného vyplývá? Jednoznačně fakt, že např. sníženou čtenářskou gramotnost u chlapců má na svědomí mimo jiné a je pouze otázkou času, kdy se rozšíří také mezi děvčaty, která jsou více ovlivňována (Facebook, Twitter apod). Obecně tyto zdroje žáky lákají a odtahují od školních i jiných zájmů, potřebných pro jejich praktický život. Jistě lze souhlasit s názorem doc. Daniela Münicha, který konstatoval, že nelze veškerý zhoršující se stav úrovně vzdělanosti ve společnosti přisuzovat pouze školám, ale zároveň je skutečností, že osobnost učitele je jedním z nosných faktorů, který zájem o učení v žákovi od počátku školní docházky formuje a v dalším významně ovlivňuje. Jsme ale také jen lidé, kteří chtějí mít pro svou práci příznivé podmínky, vyhovující prostředí a ekonomické zázemí.

Co je tedy potřeba pro nadšené učitele a ředitele udělat? Opět použiji slova doc. Münicha, s nimiž se ztotožňuji. V první řadě a uvést do života kariérní řád! V druhé řadě poskytnout prostor ředitelům pro řízení pedagogické činnosti, a nikoliv jen pro řízení toho, aby do školy nepršelo, aby fungoval školník, aby jídelna dobře vařila..., ale aby si mohl udělat čas pozorovat své učitele, jak učí, jak spolupracují, jestli na sebe navazují, jestli jsou dobří, nebo špatní, zda si je ponechat, či vyměnit, jak tvořit personální rezervu nebo jak zkvalitňovat vztahy na pracovišti. Jednoduše, aby se věnoval tomu, čemu dobře rozumí, a tomu, co za něj členové zastupitelstev obcí ani nikdo jiný neudělá, protože tomu vlastně vůbec nerozumí. A proto přejme ředitelům škol, aby dostali nejen více peněz pro učitele, více prostoru pro vyhodnocování kvality vzdělávání, ale aby se jejich řízení zásadně proměnilo a přiblížilo zpět k poslání, pro něž se vzdělávali. Protože na koho jiného lze spoléhat více než právě na ředitele, který prostředí a problematiku své školy zná nejlépe.