Kvalifikovanost učitelů - další oříšek pro ředitele škol

Dnešní ředitelské zamyšlení se bude týkat právě učitelů. Bude to nejedna škola, které se dotkne právního předpisu vyžadujícího plnou učitelskou kvalifikaci bez výjimky, bude to nejeden ředitel školy, který bude řešit, co dál v situaci, která mu může docela silně svazovat ruce.

Nebudu chodit kolem horké kaše a napíši, že Cesta k uznání potřebnosti nejvyššího vzdělání pro učitele trvala bez přehánění století a bylo by špatné a pro kantorský stav nebezpečné nechat prostor tlakům ekonomů na pouhou bakalářskou kvalifikaci pro učitele. Proslýchalo se to v minulém roce a nezní to pěkně, věřte mi.

Vnímavý člověk musí cítit, jak obtížně je prošlapávána cesta k profesionalizaci učitelské práce, jak často je učitelství podceňováno zejména těmi, kdož mu vůbec nerozumějí a mají pocit, že učit může kdokoli. Slyšel jsem to v životě mnohokráte – že prý stačí dobrý praktik, empatická osobnost a vše se vyřeší. Jak může mít naše profese potřebné postavení, vážnost i úctu, když bychom dále připustili, aby před dětmi stáli lidé bez plné kvalifikace? Nechci lacině srovnávat s jinými profesemi, chci dosáhnout toho, že společnost nenapadne nechat děti laikům, stejně jako ji nenapadne nechat se vozit lidmi bez řidičského či pilotního průkazu, nechat se léčit lidmi bez lékařské atestace, popř. jet po mostě, na jehož stavbu nedohlíží kvalifikovaný odborník.

Napsal jsem A, musím honem napsat i písmeno B. Problém je někde jinde. Souhlasím s názorem, že na některé z fakult vzdělávajících učitele. Od ředitelek a ředitelů slýchám množství typických příkladů o kvalitních vychovatelkách, absolventkách středních pedagogických škol, které fantasticky učí, mají množství absolvovaných seminářů od kritického myšlení po tvorbu ŠVP a dnes budou inspekcí nemilosrdně označování za nekvalifikované síly, a dostanou tím pádem ředitele do svízelného rozhodování, zdali si nechat tuto skutečnost kontrolními pracovníky vytýkat, nebo přiznat rodičům, že propouštím toho dobrého učitele jen z formálních důvodů, aniž bych měl někoho lepšího. Nebudou to lehká rozhodování, uvědomuji si to samozřejmě nejen já.

V čem je skutečný problém? V první řadě povinnost plné kvalifikovanosti všech učitelů měla přijít již dávno. a věřit, že se věci rozchodí nějak samy od sebe, přiznejme si to už konečně. Bohužel Černý Petr zůstane v rukou úplně někomu jinému, než kdo situaci zavinil, tak už to bývá. Mnoho věcí stojí na místě, je stále odkládáno a najednou se původně správné opatření nějak nehodí. Na přednášce jsem řešil s jednou kolegyní mého věku, že jí připadá absurdní začít nyní studovat vysokou školu, nechce se jí do toho, mluví o různých výjimkách daných věkem, délkou praxe apod. Asi jsem nebyl příliš zdvořilý, ale zeptal jsem se, kolik nám oběma bylo v listopadu 1989. Najednou je na tomto příkladu syrově cítit, jak od svých necelých třiceti let Kosa na kámen ovšem padla dnes.

Druhý problém je ovšem zcela jasně na straně Kolik bylo napsáno stránek o dvou světech, které jsou tvořeny teoretickými poznatky a jejich využitím v praxi, o malé návaznosti dění v posluchárně a ve škole, o malém množství času, který stráví budoucí učitel s žáky. Kolik ředitelek a ředitelů škol se ptá, proč nejsou programy více nabízeny o vedlejších prázdninách, o víkendech či v době, kdy se učitel může bez problémů vzdálit ze školy. Bylo by nefér psát, že se tak mnohde neděje, ale Na druhé straně se musím vzdělavatelů učitelů zastat. Sami bojují ve světě vysokých škol o svoje místo a uznání. Je například pobuřující, že vynikající pedagogická práce a hlavně výstupy akademických pracovníků v podobě učebnic, metodik, učebních textů a dalších nezbytných věcí nejsou považovány za relevantní vědecké výstupy, podle nichž jsou bohužel i pedagogické fakulty hodnoceny a částečně financovány.

Co napsat závěrem? Snažil jsem se být co nejvíce objektivní a nad věcí. Nemá cenu pouze lamentovat a pojmenovávat černá místa. Jsem přesvědčen o tom, že by do tohoto problému zajištění plné kvalifikovanosti všech českých učitelů měli též promluvit a Nikoli jen poukazováním na kvalitu svých neaprobovaných učitelů, ale spíše tlakem na modernizaci systému vzdělávání učitelů. Mnozí z nich (a týká se to pracovníků s vysokou školou i bez ní) mají za sebou celou řadu kvalitních kurzů, programů, které by přeci mohly být začleněny do požadovaného portfolia učitele. Zde zcela jistě zaspal stát. Na jedné straně je šokující, že se dalšímu vzdělávání učitelů může legálně se schválenou akreditací věnovat hodně přes tisíc organizací (a mnohé čekají, aby rychle skočily na kariérový systém učitelů), na druhé straně se školskému terénu jeví, že tento Některé aprobace aby špendlíčkem hrabal, pro příklad zkusím uvést třeba fyziku, naproti tomu fakulty vzdělávající učitele chrlí pedagogicky vzdělané absolventy bakalářských jednooborových oborů pedagogiky či výchovy ke zdraví, jejichž diplom jim vlastně učit neumožní. Podle zákona mají sice kvalifikovanost, ale nikoli předmětové vybavení. A jsme opět v začarovaném kruhu. Některé problémy školství neviditelná ruka trhu totiž nevyřeší.