Kudy kráčíte, školní řády?

Vydáno:

Tři dokumenty protínají moderní historii školství, tři dokumenty sjednocují paměť generací a dávají jistotu, že je to stále táž školská soustava, kterou navštěvoval děd, otec i syn. Vysvědčení, třídní kniha a školní řád. Zatímco vysvědčení a třídní kniha jsou povahy dokumentární a pasivně přihlížejí školnímu životu, školní řád život školy aktivně usměrňuje, a je tak jedním z nejdůležitějších nástrojů řízení školy.

Kudy kráčíte, školní řády?
 
Petr
Vokáč
 
odborník na školské právo
Jako ozvěnu na úvahu Václava Trojana nazvanou „Kam kráčíte, školní řády?“ (Řízení školy 11/2012) bych rád věnoval malé zamyšlení
pojetí školního řádu a jeho postavení v hierarchii předpisů.
Předně budiž zdůrazněno, že školní řád není právním předpisem, nýbrž jedná se o předpis vnitřní. Praktický význam tohoto rozlišení tkví v tom, že zatímco právní předpis je obecně závazný - zavazuje kohokoli, vnitřní předpis má
osobní působnost omezenou na osoby, které jsou v konkrétním právním vztahu k organizaci, jejíž poměry takový předpis upravuje.
Když je řeč o působnosti školního řádu, lze rozlišit
působnost osobní, územní a věcnou.
Osobní působností školního řádu
se rozumí, jakému okruhu osob může školní řád přiznávat práva a ukládat povinnosti. Logickou úvahou lze dospět k jednoduché odpovědi, že jde o
pedagogické pracovníky, ostatní zaměstnance školy, žáky a zákonné zástupce.
Ustanovení § 30 odst. 1 školského zákona to potvrzuje výčtem skutečností, jež má školní řád upravovat. Na první pohled na této úvaze není nic překvapivého, avšak právník se instinktivně zastaví u slov „přiznávat práva a ukládat povinnosti“ a začne se ptát, zda si něco takového vůbec školní řád může dovolit. Vždyť přece Listina základních práv a svobod v čl. 4 odst. 1 stanovuje, že
„povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod“.
Zde je kámen úrazu a zdroj stesků nad bezmocí školy, totiž že se ze školního života stala otázka ústavněprávní a vůbec předmět právního filigránství.
Školský zákon přinesl mnoho dobrých změn
- sjednotil dříve roztříštěné školské předpisy, protříbil systematiku školského práva, zacelil mnohé mezery a profesionální legislativní technikou dal základ pro kultivaci právního povědomí ve školství. Mnoho z těchto možností ale zůstalo
nevyužito,
neboť praxe často považovala obecnost předpisu za nedostatek a vyžadovala zpřesnění. Tak se
řadou novel
řešily i věci, které akutní řešení nepotřebovaly, a nápravou jedné nejasnosti vyvstaly tři nové. Ukázkovým příkladem jsou třeba poslední novinky v úpravě školské rady nebo někdejší rozdělení správních agend ředitelů v § 165 školského zákona na kladná a záporná rozhodnutí.
Dobře si také vybavuji první dva tři roky účinnosti školského zákona, kdy jsem spolupracoval na jeho právních výkladech, jak bylo snadné zvlášť v otázkách rozličných omezení žáka ze strany školy
nechat se ovlivnit prvním dojmem a líčením situace
dle konkrétního tazatele. Žák nebo rodič barvitě popisoval „výmysly ředitele, který dvacet let po revoluci a za peníze daňového poplatníka diktuje žákovi, jak se má oblékat, a popírá tím jeho ústavně zaručenou svobodu slova“. Tazatel se dožadoval „právně závazného stanoviska, zda na to má ředitel právo,“ a právník v dobré víře odpovídal, že sice
„právně závazné jeho stanovisko není,
avšak s ohledem na zásadu zákonnosti výkonu veřejné moci neshledává pro uvedený postup ředitele právní oporu, ledaže by se žák dopouštěl zjevných excesů.“ Tazatel prezentoval řediteli školy stanovisko po svém a ředitel nabyl dojmu, že je radno omezit se ve školním řádu na
opisování obsahu zákona a vyhlášek,
na sepsání
pravidel hodnocení žáků
a na ryze
technická ustanovení.
Jaký prostor pro působnost školního řádu tu zbyl? Ve skutečnosti nikdy nebyl zákonem striktně omezen. V § 30 odst. 1 školského zákona se školnímu řádu vyznačuje
dostatečně široké pole působnosti,
aby mohl dobře sloužit životu školy.
Právní předpisy
(zákony, nařízení vlády a vyhlášky) si musejí zachovat
nezbytnou míru obecnosti,
a pokud ji ztratily, měly by se k ní ze záludných vod kazuistiky rychle vrátit. Připustíme-li, že právní předpisy
nemohou a nebudou upravovat všechny podrobnosti,
a že škola jako instituce a komunita může usměrňovat vlastní život pokyny a předpisy, pak také musíme připustit, že
obsahem školního řádu bude stanovení práv a povinností.
A vzhledem k povaze školního řádu jako usměrňovatele školního života půjde především o
povinnosti žáků.
Je zde ale několik předpokladů:
 
Ředitel školy je nadán jasně vymezenými pravomocemi, umí je racionálně a samostatně využívat a vnímá právo nikoli jako nepřátelský systém, ale jako soubor nástrojů, které i ředitel školy pomáhá uvádět v život, a tím je také dotváří.
 
Tvůrci právních předpisů důvěřují ve zdravý úsudek ředitelů a tvorbou práva modelují terén, avšak nestaví v něm překážkovou dráhu.
 
Ředitelé, pedagogové, žáci, rodiče ani právníci neočekávají od právních předpisů, že budou „kuchařkou“ a detailní metodikou. Právě z detailizace právních předpisů povstávají výše zmíněné překážkové dráhy.
 
Žák ani rodič, kterému nevyhovuje omezení plynoucí z předpisů školy, nepovažuje za normální ihned se dovolávat pomoci u právníků, ale považuje-li předpis za opravdu tak svazující, vede o něm dialog nejdříve v rámci školy.
 
Ředitel umí žákovi nebo rodiči přesvědčivě zdůvodnit svá rozhodnutí a předpisy a žák nebo rodič je ochotný se nad zdůvodněním zamyslet.
Stačí se podívat, kolik z těchto předpokladů teprve čeká na uspokojivé naplnění, aby bylo zřejmé, proč je vnitřní normotvorba škol někdy tak skličující. Čerstvý pohled na školské právo a na školu jako živé společenství musí panovat nejen
na straně tvůrců právních předpisů,
ale musí si jej osvojit i jejich
vykladači
a také
kontrolní pracovníci.
Ti, kteří jsou pro školy častěji soudci nebo karateli, by se měli stát spíše průvodci. Těžko totiž chtít po řediteli samostatné rozhodování, bude-li od něj ředitele zrazovat školní inspektor způsobem popisovaným v článku pana Trojana.
A těžko chtít po řediteli neotřesitelnou důvěru ve zdravý praktický úsudek, dostane-li se mu od právníka místo praktické rady pojednání o ústavněprávních maximách (nemám nic proti takovým pojednáním, avšak stravitelná jsou jen pro velmi specifické publikum).
Jak bych tedy měl uvažovat v případech, které jsem popisoval výše a které vedly k jednostrannému pohledu na věc ze strany zdánlivě ukřivděného žáka? Kritériem výkladu předpisu není žák, který se cítí být školními pravidly neprávem omezován, ale ani ředitel školy jako garant naplňování právních i vnitřních předpisů, nýbrž
škola jako společenství, jemuž se musí dostávat dobrých pravidel,
aby se všichni jeho členové mohli dle svého postavení nerušeně podílet na životě školy. Škola v tomto pohledu není jen institucí, úřadem, poskytovatelem veřejných služeb - služebníkem nebo soutěžitelem na trhu vzdělávání. Škola je společenstvím a komunitou. Tento prvek byl v identitě každé školy vždy přítomen, a není-li vyjádřen v právních předpisech, neznamená to, že neexistuje a že nemůže hrát roli při výkladu školského práva. Naopak, jde o základní východisko pro posuzování povahy vztahů uvnitř školy.
Škola
jako hierarchicky uspořádané společenství
je a musí být do určité míry autonomní
- to znamená způsobilá
sama si stanovovat svoje zákony.
Není pochyb o tom, že „zákony školy“ nemohou být v rozporu se základními právy a s právními předpisy. Že by k takovému rozporu došlo, snad ale není ani možné, pokud je při tvorbě vnitřních předpisů školy u slova zdravý rozum.
V odpovědi na otázku, zda například lze zákaz kouření rozšířit k protějšímu bloku nebo za něj nebo až na náměstí, je nutné znovu zdůraznit důvod, proč si škola stanovuje svoje předpisy. Škola je společenstvím lidí, kteří
sdílejí určité hodnoty
(byť řada z jeho členů může považovat takové hodnoty za vnucené) a přiměřeným způsobem je
prezentuje také navenek.
Pravidla vtělená ve školním řádu navíc nejsou jen autokratickým výplodem ředitele školy, ale při jejich vzniku spolupůsobí (měla by spolupůsobit) školská samospráva v podobě
školské rady.
Školní řád tak může být prostředkem, jímž si škola sama vymezuje způsob, jak bude ve svém prostředí, na malém městě, ve vesnici nebo v městské části interagovat s okolím prostřednictvím všech, kdo ke škole náleží.
Škola si neustále buduje pověst, a pověst jí může být i bořena. Někteří kolegové právníci mě možná nepochválí, ale troufnu si říct, že
požadavek školy, aby ji žáci dobře reprezentovali i mimo dobu vyučování i mimo budovu školy a přilehlé pozemky, je správný, oprávněný
a může podle mého názoru zaujímat místo ve školním řádu. Nakonec nejde o jev nijak nezvyklý ani u zaměstnavatelů, kteří přirozeně požadují po svých zaměstnancích, aby i mimo pracovní dobu nejednali navenek v rozporu se zájmy zaměstnavatele.
Názor zastávající podmíněnost norem školního řádu tzv. „územím školy“ je navíc překonáván i faktickou cestou, neboť vývoj techniky skýtá stále více příležitostí, jak ublížit škole, učiteli nebo spolužákovi i
bez fyzického kontaktu se školním prostředím.
Stejně jako si může žák prostřednictvím internetu zjistit známku z písemky nebo si přihlásit oběd, může i poškodit pověst učitele nebo šikanovat spolužáka. Praxe ukázala, že lpění na teritorialitě školních pravidel bylo velmi krátkozraké, a z ryzí účelnosti se již prosazuje názor, že
škola může uplatnit svoji „jurisdikci“ i v souvislosti s jednáním, které se odehrálo mimo budovu školy a mimo dobu vyučování.
Jevu kyberšikany paradoxně vděčíme za tento posun ve vnímání územní působnosti školního řádu.
Názor na pole působnosti školního řádu tudíž není strnulý, ale vyvíjí se spolu s podmínkami fungování škol. Prazáklad přístupu ke tvorbě školního řádu by ale měl být neměnný - školní řád má smysl pouze tehdy, slouží-li škole jasnými, stručnými, rozumnými a spravedlivými pravidly.