Které změny v systému evaluace a monitoringu by pomohly zlepšit výsledky vzdělávání v ČR?

Vydáno:

Odpovědi na tuto otázku přinesla veřejná diskuze a dotazníkové šetření potřeb klíčových aktérů, které se konaly v rámci IPn projektu Kompetence III, aktivity Posouzení systému evaluace a monitoringu v České republice. Cílem veřejné diskuze a šetření bylo získat informace o postojích klíčových aktérů ve vzdělávání k návrhům na změny v systému hodnocení a o jejich potřebách. Projekt Kompetence III je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

Které změny v systému evaluace a monitoringu by pomohly zlepšit výsledky vzdělávání v ČR?
Ing.
Michaela
Šojdrová
 
národní koordinátorka aktivity Posouzení systému evaluace a monitoringu v ČR projektu
Kompetence
III
Na čtrnácti seminářích (září 2012 až březen 2013), z nichž byly dva specificky zaměřeny pouze na zřizovatele a fakulty připravující učitele, se setkalo celkem 610 účastníků. Diskuze na seminářích se týkala návrhů, jež jsou obsaženy v doporučeních OECD pro Českou republiku. Klíčová témata byla vybrána s ohledem na tři úrovně hodnocení – žáka, učitele a školy. V rámci regionálních seminářů (klíčová pozornost byla věnována získání zpětné vazby kvalitativní povahy) bylo provedeno i anketní šetření jako předvýzkum pro následný kvantitativní výzkum na reprezentativním vzorku respondentů se zaměřením na tyto skupiny aktérů: ředitelé a učitelé základních a středních škol, zřizovatelé.
K návrhům na
změny systému hodnocení
se vyjádřilo široké spektrum účastníků, zejména učitelé, ředitelé škol všech stupňů, zástupci zřizovatelů, vysokých škol, odborných a výzkumných ústavů, asociací, Parlamentu ČR, pracovníci ČŠI a MŠMT. V rámci setkání vyplnili účastníci anketu, jejíž výsledky se promítají do závěrů z veřejné diskuze a jsou důležitou zpětnou vazbou k doporučením OECD. Šetření potřeb aktérů pomocí dotazníků se realizovalo elektronickou formou. Z oslovených 2 387 ředitelů škol, učitelů a zástupců zřizovatelů odpovědělo 696 respondentů.
Za nejzásadnější téma ke zlepšení situace v hodnocení považuje pedagogická veřejnost srovnatelnost hodnocení. Toto zjištění z kvalitativního výzkumu v rámci veřejné diskuze bylo potvrzeno i následným kvantitativním výzkumem. Z odpovědí respondentů je zřejmá silná podpora pro návrh na zvýšení srovnatelnosti hodnocení žáků ve školách (podle OECD se v ČR hodnocení liší, známky v jedné škole neodpovídají stejným známkám v jiné škole). Tento návrh má velmi silnou podporu ředitelů i učitelů (přes 80 %). Zůstává ale velmi důležitou otázkou, do jaké míry se jedná o reálně uskutečnitelný a užitečný krok, protože v rámci diskuzí během seminářů účastníci naopak vyjadřovali obavy z dopadů některých opatření a upozorňovali na jejich obtížnou proveditelnost. I přes silnou podporu pro zvýšení srovnatelnosti hodnocení napříč všemi dotazovanými aktéry je třeba vnímat také zřejmý apel na
uvážlivost při výběru forem hodnocení.
Za opatření, jejichž realizace si vyžádá relativně krátkou dobu, považují účastníci
změny v hodnocení učitelů a změny rolí ředitelů a učitelů.
Největší odpovědnost za důležité změny v hodnocení nese podle respondentů
MŠMT.
Nečekaným zjištěním je nízké očekávání od fakult připravujících učitele, které podle respondentů hrají výraznější roli pouze při zavedení kariérního systému a při změnách ve využívání sumativního a formativního hodnocení, ale i zde jsou až za vedením školy a MŠMT. Většina opatření si podle respondentů vyžádá výraznější navýšení rozpočtu škol. V externím hodnocení školy by podle respondentů měla hrát největší roli ČŠI, posílení role je očekáváno rovněž od zřizovatele.
Pro hodnocení na úrovni žáků byl vznesen zásadní požadavek na to, aby změny byly stanoveny v návaznosti na upřesnění cílů vzdělávání.
Zavádění standardizovaného hodnocení žáků, ať už maturitní zkoušky, nebo plošného testování žáků na úrovni 5. a 9. ročníků, je vnímáno spíše pozitivně s ohledem na požadavek srovnatelnosti a zvyšování motivace pro dosahování lepších výsledků, ale částečně i s obavami z neujasněnosti využívání výsledků těchto zkoušek (porovnávání škol, „žebříčky“).
V souvislosti s hodnocením žáků se podle pedagogů objevují dva základní problémy:
 
Je stále náročnější motivovat žáky k co nejlepším výsledkům.
 
Příliš velké kapacity středních škol, které ve spojení se snížením požadavků na uchazeče o studium vedou ke snižování nároků při hodnocení.
Dotazníkové šetření výrazně potvrdilo podporu návrhu na zvýšení využívání formativního hodnocení.
Výraznější podporu má tento návrh zejména u učitelů základních škol. To je pozitivní zjištění, protože to znamená, že ze strany pedagogů (76 % respondentů) je také ochota formativní metody využívat. Tuto podporu bude třeba přenést na pedagogické fakulty a do dalšího vzdělávání, aby učitelé byli připraveni a mohli formativní hodnocení více využívat.
Hodnocení na úrovni učitelů je aktéry vnímáno jako zanedbatelný problém našeho školství, který musí řešit především ředitel školy a bez navýšení finančních prostředků je jeho vliv na zlepšování výsledků omezený.
Většina aktérů považuje kariérní systém a profesní profil učitele za potřebný. Toto konstatování potvrdilo také dotazníkové šetření. O tom, že profesní profil a karierní řád mohou zlepšit systém hodnocení učitelů a jejich motivaci, je přesvědčena velká většina pedagogické veřejnosti i zástupců zřizovatelů. S nadějí k profesnímu profilu vzhlíží přes 70 % ředitelů a učitelů, o něco silněji na základních školách. Také u zástupců zřizovatelů má tento názor velkou podporu (přes 70 % souhlasných odpovědí). Diskuze o hodnocení učitelů se nevyhnula ani otázkám nedostatečného financování a nízkých platů ve školství, zvláště když na tento nedostatek upozorňuje i zpráva OECD. Účastníci veřejné diskuze většinově vyjadřovali obavy o to, aby se podařilo propojit karierní systém s finančním ohodnocením, protože jedině tak má jeho zavedení smysl.
Diskuze o hodnocení ředitele školy ukázala, že odborná veřejnost vnímá důležitost obou jeho rolí, manažera i lídra pedagogického sboru.
Ředitelé si chtějí ponechat možnost učit, přestože je to zatěžuje, ale uvítali by větší metodickou i praktickou pomoc, zejména v případě malých škol. Dotazníkové šetření tento názor vyjádřený ve veřejné diskuzi potvrdilo. Podle většinového názoru ředitelů a učitelů má být ředitel zodpovědný za obě oblasti, ekonomicko-administrativní fungování školy i pedagogický proces, a má i vyučovat. O málo menší podpora je ze strany ředitelů základních škol. V pohledu zřizovatelů se k tomuto názoru nejsilněji kloní volení zástupci zřizovatelů, zejména krajských. Naopak názor, že by ředitel, i při spojení obou odpovědností, neměl povinně vyučovat, nemá větší podporu. Od zřizovatelů má tato myšlenka celkově vyšší průměrnou úroveň podpory, ale i tak nedosahuje podpora více než 45 %. Z výsledků lze odvodit silnou tradici ve spojení ředitel a vyučující a nepochybně také velmi kladný vztah k pedagogické práci ředitelů, kteří se cítí být především učiteli. To svědčí ve prospěch plnění jejich role pedagogického vedení, kterou zdůrazňuje doporučení OECD. Zásadní nesouhlas vyjádřili zástupci pedagogické veřejnosti i zřizovatelů s možností, že by ředitel nemusel být pedagog.
Významné místo mezi doporučeními OECD na změny má i hodnocení školy. Vzhledem ke zvyšování zájmu a vlivu veřejnosti, role zřizovatele a školských rad, zazněl v diskuzi výrazný požadavek na srozumitelnost a využitelnost inspekčních zpráv pro hodnocení školy, respektive ředitele školy, a na jistou formu poradenství i ze strany ČŠI. Stávající externí hodnocení školy
zajišťované ČŠI je pro většinu škol informací o tom, jak plní své povinnosti. Inspekční zjištění jim pomáhá odstraňovat nedostatky, a to jak formální, tak v zajišťování kvalitního vzdělávání. Většina aktérů nepožaduje žádné zásadní změny v inspekčním hodnocení, ale uvítala by větší důraz na zpětnou vazbu, na zaznamenání vývoje školy, její posun v jednotlivých kritériích. Diskuze ukázala, že zřizovatelé s inspekčním hodnocením školy zatím většinou systematicky nepracují a považují je za příliš odborné. Zejména pro většinu zastupitelů obcí a rodičů nemají dostatečnou vypovídací hodnotu.
Více informací k hodnocení školy ze strany zřizovatele přineslo dotazníkové šetření. Z výsledků vyplývá přesvědčení všech aktérů o tom, že zřizovatel na obecní a zejména na krajské úrovni má všechny potřebné informace k tomu, aby mohl posoudit kvalitu fungování školy po stránce ekonomické. Výrazně jiná situace je u hodnocení kvality školy v oblasti pedagogického procesu a výsledků vzdělávání. Pouze polovina respondentů z řad pedagogické veřejnosti si myslí, že zřizovatel má potřebné informace, a dokonce pouze 30 % zástupců na úrovni kraje si myslí, že zřizovatel má všechny potřebné informace.
Těmto poměrům odpovídají i poměry odpovědí na otázku, zda zřizovatel má odborné kapacity na posuzování kvality fungování školy v příslušných oblastech. Z odpovědí obou skupin respondentů je zřejmé, že zřizovatel má kapacity na hodnocení ekonomického a administrativního fungování školy, ale naprostá většina respondentů se domnívá, že
zřizovatel nemá kapacity na posuzování kvality školy v oblasti pedagogického procesu.
V souvislosti s hodnocením školy byli respondenti v dotazníkovém šetření tázáni na potřeby metodické pomoci. V oblasti ekonomického a administrativního fungování školy jednoznačně většina respondentů očekává metodickou pomoc od zřizovatele. O něco menší má toto očekávání u volených i jmenovaných zástupců obcí (56 %.), zatímco zástupci krajů si jsou podporou zřizovatele jisti na 100 %. Pedagogická veřejnost očekává rovněž vysokou podporu v této oblasti od MŠMT. Metodickou pomoc
v otázkách pedagogického procesu
očekává odborná veřejnost i zřizovatelé především od MŠMT a ČŠI. Tyto odpovědi potvrzují doporučení OECD, ve kterém se navrhuje rozšířit kompetence ČŠI o jistou formu metodické pomoci školám za účelem zlepšování výsledků.
Pro hodnocení na všech úrovních se ukazuje nevyužitý potenciál fakult připravujících učitele.
Z diskuze vyplynulo, že fakulty při přípravě budoucích učitelů věnují maximální pozornost pouze odborné (předmětové) přípravě. U absolventů je za nedostatečné považováno „vybavení“ v dovednostech souvisejících s didaktikou, s hodnocením a motivací.
Mimo odpovědi na plánované otázky je v závěrech z veřejné diskuze nutné zdůraznit
konstatování, že pedagogické veřejnosti chybí odborná diskuze v regionech.
Účastníci, zejména ředitelé a učitelé, na regionálních setkáních ocenili již samotnou možnost vyjádřit se k tématům, slyšet zkušenosti a získat inspiraci od kolegů z jiných škol.
Jak veřejná diskuze, tak výsledky dotazníkového šetření přinesly potřebné informace, které budou využity při formulaci doporučení změn v systému hodnocení vzdělávací politiky v ČR.
Úplné znění zprávy z veřejné diskuze a zprávy shrnující zjištění ze šetření potřeb aktérů jsou k dispozici na webových stránkách České školní inspekce, v sekci mezinárodní šetření – posouzení systému evaluace a monitoringu v ČR.