Křehká síla škol zakládaných rodiči

Jako rodiče nadšení samostatností a spontánností vlastních dětí vyrůstajících a trávících většinu času v lese a v přirozeném prostředí, fascinovaní dětskou touhou po objevování a jejich energií, se kterou se vrhaly téměř do všeho, jsme přemýšleli, kam tyto děti zapsat v Brně na základní školu. Žádnou, která by na tento způsob vzdělávání přirozeně navazovala, jsme tehdy nenašli, a tak jsme si ji založili.

Vznikla tak škola , škola, ve které se neznámkuje, děti si na většinu věcí přicházejí samy, učí se prožitkem a často v terénu - jeden den v týdnu tráví mimo školu, nejčastěji v přírodě -, učitelům tykají a chovají se k nim s respektem, ale partnersky.

Školu jsme otevřeli 1. 9. 2014 pro prvních 16 dětí. Každým rokem přibíráme vždy jednu novou první třídu, letos v září tak budeme nové prvňáčky vítat počtvrté.

Kdybychom školu zakládali až letos, nejspíš by se nám to nepodařilo. Nedostali bychom ; Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy by nám školu nepovolilo otevřít, a to ani přesto, že bychom stejně jako před čtyřmi lety splnili všechny zákonem dané podmínky (kdo někdy o akreditaci žádal, dobře ví, že jich rozhodně není málo). Zprávy o zamítavých postojích ministerstva k nově zakládaným školám v celé České republice se množí jako houby po dešti.

Kdyby před čtyřmi lety nemohl vzniknout Letokruh, nejspíš bych svou dceru dala na blízkou státní základní školu a věřila tomu, že to nějak zvládne. Ona by to určitě zvládla, nejspíš by byla ve své třídě spokojená, já bych možná chvíli bojovala s větrnými mlýny, pojmenovávala věci, u nichž bych byla ráda, aby byly jinak, ale brzy bych to vzdala. Neměla bych srovnání, chyběly by mi zkušenosti, nevěděla bych nic z toho, na co si v Letokruhu už tři roky postupně přicházím a co se stále učím nejen já, ale celá naše rodina.

Naučili jsme se, co znamená , věřit mu a splnit si ho. Bez velké odvahy snít o vzdělávání našich dětí jinak, než je běžné, by nebylo vůbec nic.

Dále byly uplynulé tři roky vysokou školou . Je potřeba neustále se všemi mluvit a domluvit se, skrze řadu rozhovorů tříbit své myšlení a zpřesňovat vize školy. Bez toho, aby se o dění ve škole mluvilo, jako by ani neexistovalo.

Co jsem se ale naučila díky Letokruhu asi nejvíc, je . Škola děti od začátku učí rozhodovat se o tom, co chtějí dělat, jaké činnosti si volit a proč, učí je volit si své individuální výzvy a jít za nimi. Děti se přitom učí spoléhat samy na sebe a své schopnosti, ale také si umět říct o pomoc a spolupracovat s ostatními. Velkou měrou se u nich posilují sociální dovednosti a schopnost poradit si v jakékoli situaci. Nebojí se vyjádřit svůj názor ani před dospělými, a to bez drzosti či agrese. Děti z Letokruhu jsou po třech letech zdravě sebevědomé a učí se vlastní zodpovědnosti a respektu k sobě i druhým.

Velkou „nesamozřejmostí“ Letokruhu je , kteří jsou vtaženi do dění ve škole, pomáhají s péčí o zahradu, organizací slavností, ale i řadou dalších činností. Za tříletým fungováním naší školy je velké množství hodin často dobrovolné a nezištné práce.

Naše škola je i po třech letech velmi křehká, stojí na všech. Tým pedagogů se rozrůstá spolu s tím, jak roste škola. Občas někteří po krátké době odcházejí, což je pro školu vždy velmi těžké, ale z dlouhodobějšího hlediska se ukazuje, že i to má obvykle svůj smysl. Odcházejí a přicházejí také žáci, i to je přirozené. Nejsme škola s léty ověřenou tradicí, neumíme poskytovat jistoty a záruky. Umíme dělat jen to nejlepší, co můžeme udělat v danou chvíli. Za tři roky fungování máme za sebou také řadu slepých cest a pokusů, které se neosvědčily - ale i to Letokruh posiluje.

Provozovat základní školu je každodenní práce, která není vůbec jednoduchá, ale z dlouhodobějšího hlediska dává smysl a jsou za ní vidět výsledky, měřitelné třeba spokojeností vlastních dětí.